Jmenuje se tak, protože mne nenapadl jiný název. Marně jsem totiž hledala téma, které by přebilo osobní bolestnou ztrátu, kterou právě prožívám. Ale přece... Našla jsem.

Když jsem napsala před pár dny velmi osobní blog, který vyplynul z těžké životní zkoušky - ztráty manžela, dostalo se mi od vás jak v komentářích, tak v mailech, neskutečné množství podpory a krásných slov. Přestože se neznáme, přestože to nebylo až tak mým cílem. Cílem bylo vzdát hold partnerovi, který mi byl vedle dětí vším, a který velmi ovlvnil můj život. Ale ta vaše slova velmi pomáhala, a děkuji za ně...

Ale objevili se i jiní - co jsem si to dovolila obtěžovat takovou osobní věcí veřejný prostor... Patří tedy naše životy, naše bolesti, starosti a radosti jen za zdi našich bytů a domů? Máme být roboti bez emocí, citů, bolesti, snů, plánů a snů? Nebo je naopak správné a lidské, že umíme o těchto životních věcech komunikovat? Napsat? Hovořit? Svěřit se? A nehovořím samozřejmě jen o věcech tak hraničních, jako je úmrtí blízkého člověka. Mluvím o všech věcech patřících k životu. Dobrých, zlých, nepříjemných, radostných, fatálních...i malicherných, ale v tu chvíli pro nás třeba důležitých, za jediné podmínky - neubližuje-li to někomu druhému.

Tedy zpět k otevřenosti - máme mlčet a ven nasadit masku? Natrénovat neutrální výraz, jako herec Dušek ve filmu Musíme si pomáhat? Aby z něj nebylo možné nic vyčíst? Jsme tedy ještě normální lidé, nebo jen "občané", "voliči", "veřejnost", "cílové skupiny"... ?

Osobně chci být a zůstat za každých okolností člověkem. A chci, aby mne tak vnímali všichni. Mé dcery. Mí kolegové. Mí klienti. Mí přátelé a známí. Čtenáři blogů. I politikové. Protože prostě člověk jsem. Z masa a kostí. Občas silný, občas slabý. Mající silné stránky, mající slabé stránky. Lepší a horší dny (momentálně nejhorší dny).

A na tom, že jsem "člověk", nic nezmění tituly, výhry u soudů, přednášky, napsané knihy... Tak proč bych si měla hrát na robota... Trpím. Jsem nešťastná. Je mi smutno. Snažím se přežít, hledám vedle práce náplň nekonečných hodin.

Poslední dva tři dny proto opět lehce sleduji politiku. A po téměř dvouměsíční absenci mne napadla právě tato otázka.
Vnímají naši politikové, že jsme normální lidé, nebo už si z nás ze všech dělají jen legraci?
Myslí svá vystoupení, gesta a teatrální projevy vážně?
Žijí tady? Nebo jsou z Marsu?
Zkrátka - jsme-li my lidé, kdo jsou oni? Člověka aby mezi nimi pohledal. Mluví jinou řečí, než my. Cítí jinak, než my. Mají své masky, které o nich neříkají zhola nic. Naučené fráze. I to, co zní zdánlivě přirozené, je těžce natrénované - a zkušené ucho to pozná. Po té absenci mne to obzvláště bouchlo do očí i uší.

Chtěla bych proto, aby i politik byl především upřímný, přímý a otevřený člověk. Nemusím s ním souhlasit, ale musím vědět, že to mluví opravdu on. Ne jeho maska. Ne jeho robotický naučený program. Ne jeho poradci.

Být člověkem je totiž opravdu nejvíc. Pokud se jako člověk se chová a jako člověk umí mluvit.
Jako člověk jsem psala všechny své blogy, včetně tohoto posledního. Do politiky nemířím, píši je proto bez kalkulu. Jako někdo, komu tato země není jedno. Kdo v ní chce žít a být v ní hlavně člověkem, a kdo chce, aby normálními lidmi byli i politikové, a aby i oni v nás viděli především člověka, ne voliče.

Ale to je zatím ve vysoké politice utopie. Takže bychom měli být lidmi alespoň my. Třeba je to časem naučíme.

Děkuji současně všem, kteří mi napsali ty empatické komentáře, maily a někteří i dopisy. Je krásné, že většina z nás lidmi zůstala. Držme proto spolu. A nebojme se lidmi být. Neutrální masky ála Dušek jsou k ničemu. A stojí nejvíce energie. Kterou věnujme raději životu samotnému.