Doba je těžká. Nevíme, co je nejlepší dělat, nevíme, co je nejlepší nedělat. Ohrožuje nás známý neznámý virus, který se chová nepředvídatelně, a po celém světě dělá pěknou paseku. Ve všem. A do toho chce Dominik na Hrad :-).

Covid 19 vzbuzuje oprávněný strach, vyvolává nejistotu, během pár týdnů rozmetal priority stovek milionů lidí. A nedosti na tom. Do zcela jasné a viditelné pandemie vstupují zájmy ekonomické, a čím dál víc je vidět, že kde kdo se z toho snaží dělat i politický kapitál. Jakoby sám by nesmrtelný, jako by jeho se netýkal virus sám, jen ten mediální boj s ním.

Virus se tak stal záminkou údajného boje o demokracii, jsou podávány žaloby proti nouzovému stavu, proti zavření hranic, nakonec se můžeme dočkat i žaloby na to, aby soudy vyhostily virus z naší republiky, protože sem nedemokraticky, nikým nezván, vnikl. Uzavření hranic je kde kým označováno za nedemokratické až totalitní (pamatují si tu totalitu ještě sakra?), ačkoli všichni víme, že jsou uzavřeny proto, aby lidé nemohli tak snadno „pendlovat“ mezi Českem a zeměmi, kde virus řádí neuvěřitelně, a dovážet ho sem (města Uničov a Litovel by mohla vyprávět), a na vyhlášení nouzového stavu jsou hledány formální chyby.

Vládní politikové začínají pozvolna kalkulovat ne o našem zdraví, ale o tom, které opatření jim přinese vyšší body, protože se blíží nejen krajské volby, ekonomové sčítají budoucí škody, protože ano, nepochybně budou, ale taky to zdraví tak trochu vynechávají s tím, že prostě někdo umřít musí… Stávají se cyniky, aniž si uvědomují, že se to může dotknout i jejich rodin. Světlé výjimky pak dělají pravidlo.

Jeden odborník navíc říká – je dobré uvolňovat, druhý říká opak – buďme ještě opatrní, nemáme vyhráno. Na vládě je pak ten Černý Petr, protože ona nějak rozhodnout musí, a že to není procházka růžovým sadem, je očividné z toho, že jeden ministr chce to, druhý ono, a ventilují to bez obalu v médiích, protože… ano proč? Protože volby.

EU vytáčí každého rozumného člověka skoro vším, protože je vždy tak kilometr pozadu, o to více je však drzá (paní komisařka Jourová má nyní například v náplni hodnotit, zda některá opatření některé evropské země nejsou proti evropským pravidlům, až má člověk chuť jí vzkázat, ať si tato pravidla strčí někam, hlavně aby to, co země vymyslely, zabralo, a ona ať jde dělat něco pořádného – kdo to tu říkal, že jsou potřeba síly na pole?), a obdobně každého rozumného člověka vytáčí výroky některých lidí, v nichž cítíme něco shnilého mezi řádky (buď jim jde o politiku nebo o „prachy“), a do toho přicházejí oni věrozvěstové s tím, že je ohrožena demokracie, protože jsou zase zavřeny hranice, a lidé, považte, jsou nuceni respektovat nějaká pravidla. V době vážné pandemie se z důvodu gest draze bourají sochy, dělají provokující zabíjačky, chodit bez roušky se málem považuje za protest proti vládě, a pomalu začíná bujet nálada, že vše, co se udělalo, bylo zbytečné, protože „vy znáte ve svém okolí někoho nakaženého?“.

Svatá prostoto – paradoxně účinná karanténní opatření nakonec způsobí, že budou označena za zbytečná, protože tu nemáme desítky tisíc nakažených a tisíce mrtvých. Zbytečná by přece byla tehdy, kdyby tu ti nemocní a mrtví byli...

Takže když tímto argumentem nejde moc mávat, protože je snadno vyvratitelný (neb opatření včetně uzavření hranic zafungovala), začalo se mávat údajně pošlapávanou demokracií. Je to snadné, chytlavé, všichni ještě máme v paměti dobu skutečně zavřených hranic, takže proč nedat omezení do souvislosti s tímto krásným slovem, které je nám všem drahé.

Jenže demokracie neznamená, že si každý může dělat, co chce, aneb právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého, a pokud o něčem rozhodnou demokraticky zvolené instituce, musíme to, byť třeba někdy se skřípajícími zuby nebo komentářem, jak bychom to udělali lépe (to ale moc neslyšíme, převažuje kritika), akceptovat. Protože kdo jiný by to měl rozhodovat? Nikoho jiného v demokracii neznám, než ve svobodných volbách zvolené orgány. A to, že někdo prostě se neumí nikdy přizpůsobit, a plete si demokracii s právem „já si budu vždy dělat, co chci“, a „jen můj názor je ten jediný správný“, s tím ať jde do háje. Jaký je rozdíl mezi výrokem - nebudu nosit roušku, protože mi to nemá kdo co nařizovat, a výrokem nebudu platit daně, protože mi to nemá kdo co nařizovat? Buďme proto opatrní v úsudku., protože za velkými slovy bývá často velká malost.

Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky. Zda zkrátka všichni moc nekalkulují, a nezapomínají na to, že i oni mohou skončit na ARU jako britský premiér.

Situace je nadále vážná. Jak jsem uvedla v úvodu, nikdo s ní nemá zkušenosti, nevíme, odkud to přišlo, nevíme, jak s tím gaunerem virem rychle zatočit. Co však víme, že Česká republika na tom není zdaleka tak špatně, jako kolabuje řada států Evropy. A asi nikdo se neodváží tvrdit, že je to samo o sobě, a že bychom na tom byli takto dobře bez všech těch omezení a zavřených hranic. A kdo si to tvrdit troufá, je prostě hloupý, nebo hraje o politický vliv nebo o peníze, nebo o obojí. O peníze ostatně hraje i vláda, když podruhé nouzový stav vyhlásila podle jiných zákonů, než měla, aby se vyhnula odpovědnosti státu, což ještě bude mít jistě dohru (Ex post poznámka: Soud 23.4.2020 opatření vlády podle tzv. zdravotnických zákonů zrušil jako nezákonné, neboť byly zneužity. Měl pokračovat nouzový režim.)

Ale ono to strašení prostě nefunguje. Kdo zažil totalitu, ví, že to, co se děje teď, žádná totalita ani nakročení k ní není, a aby pár měsíců nefungování ekonomiky položilo vše navždy, to je taky hloupost. Když se k tomu poté dostanou schopní lidé, vyhrabeme se z toho. A až z toho budeme venku, klidně kritizujme, co tato vláda zkazila, aby se to už nikdy hlavně neopakovalo, a co nám přinesla slavná EU a co s ní dál, a jak nám pomohly ty žaloby na zavřené hranice a vyhlašování nouzového stavu. Teď se starejme hlavně o zdraví – a nejen o to ve spojitosti s koronavirem, ale o zdraví všech nemocných. Těm teď dlužíme operace a léčbu. Starejme se o ohrožené, starejme se o oslabené. Jak zdravotně, tak ekonomicky. Nezneužívejme situace na boj kdo z koho. Je to nedospělé, je to trapné, je to prvoplánové a je to vždycky strašně vidět.

Člověka pak v těchto týdnech soupeření x proudů potěší leccos. Třeba rozhovor Matěje Stropnického, který po odchodu na venkov prozřel, a mluví z duše většině lidí v této zemi. Nebo pár rozumných slov herce Davida Prachaře. Nebo ohlášená kandidatura Dominika Haška na funkci prezidenta – ne, nespletla jsem se, fakt mi to udělalo radost. Protože tato kandidatura snad konečně dodá odvahu nějaké jiné, skutečné osobnosti, aby též vstoupila do ringu, a oslovila český národ jinak než hokejkou.

Prostě mějme rozum. Neskačme komukoli na kde co, pečujme o svoje zdraví, a to i tehdy, kdy bude tzv. uvolněno, zkrátka nešiřme virus a nechoďme mu naproti pod praporem demokracie bez ohledu na to, co s námi politikové a různé neziskovky, které náhle nemají do čeho píchnout, hrají za hry.

A pokud jde o demokracii – hledejme onoho dobrého a moudrého kandidáta na prezidenta. Ten by měl být jejím symbolem, její hlavní zárukou. Měla by to být osobnost, která, když ohlásí kandidaturu, všichni ostatní zůstanou stát, a řeknou – tak je to v pytli. Tohle jméno to převálcuje. A taková jména tu jsou. Jen je musíme v kandidatuře podpořit. S úsměvem a nadsázkou dodávám, že nejvíc pro to, abychom začali někoho fakt dobrého hledat, v tuto chvíli udělal Dominik Hašek.

Žijeme prostě v době, která vstoupí do dějin. A obstát musíme hlavně my dole. Ti nahoře ať se třeba pominou – za to dobré je pak oceníme, chyby jim spočítáme. Jen to nenechávejme dělat někoho za nás. Mysleme sami, pokud možno vlastní hlavou.

Zvládneme to! Proč? Protože nám nic jiného nezbývá.