A že nám ti nahoře jen málo věřili.

Nouzový stav nebyl prodloužen. Někdo to chápe jako politikum, někdo jásá, protože nemá rád jakákoliv omezení, a ti, kdo se bojí, jsou vyděšeni a bojí se ještě víc. Měli bychom si ale uvědomit, že jediné nebezpečí, které nyní opravdu reálně hrozí, jsme pouze my sami. Když přestaneme myslet.

Za A - vir totiž nikam nezmizel. Je tu, a hodlá nám dál otravovat život. Svou nečitelností, mutacemi, zákeřností a bůhví čím ještě. Přesto není třeba panikařit z toho, že nebyl prodloužen nouzový stav, ale právě naopak. Proč? Jeho podoba, která měla máloco dělat s logikou, zdravým rozumem, přiměřeností a lokálními specifiky, a namísto toho vyvolávala desítky omezení, nad kterými bylo nutné kroutit hlavou (jejíž podoba odvisela od toho, jak dobré kamarádky kadeřnice máte), vyvolávala v lidech vztek, beznaděj, zoufalství, rezignaci a stres, tedy dopady, které samy ve svém důsledku jsou horší, než samo ohrožení oním virem, který nám byl opravdu čert dlužen. I lidé silní náhle silní nebyli, a hrozil nám tak trochu kolaps všech – i když každého jinak. A z těch pražských skleníků to blížící se dno sil asi až tak vidět nebylo. Když ukládáte lidem povinnosti, které jsou všechno jen ne přiměřené, normální, rozumné a pochopitelné, nebudou je logicky dodržovat, protože je nebudou brát vážně – protože "něco takového přece nemůže brát vážně nikdo"! Viz děti na Petříně. O to víc, že vážně je nebraly ani ony politické a jiné celebrity. Kázaly vodu, a samy pily víno, a lidem se zdálo, že si z nás ti nahoře dělají prostě srandu. Situace tedy již stála na hraně občanské neposlušnosti ve velkém. Lidem scházel kontakt, alespoň trochu normální poměry, a bylo jen otázkou času, kdy se vzedme vlna aktivního, neřízeného odporu. Nic, co by naší zemi prospělo.

A teď to B. Co bude dál, už nezáleží na vládě (a doufejme, že už se vykašle na další pokusy, co ještě lidi unesou), ale o to víc to záleží na nás. A spolu s námi na těch, kterým lze u nás přes občasné místní excesy věřit asi nejvíc. Na krajských a místních samosprávách. Znají svá území, podmínky, lidi. A ti lidi musí pochopit, že když je hejtman, primátor nebo starosta o něco požádá, logicky to zdůvodní, a to tak, že to lze pochopit a přijmout, měli bychom to respektovat a poslechnout. Bez ohledu na to, že to není žádný příkaz, ale pouhá žádost. Protože chráníme společně sebe. Přitom ale můžeme fungovat, pracovat, setkávat se, nakupovat… Ale když nám obchod řekne, prosím, chceme vás tu vždy maximálně dvacet, dodržme to. Věřím, že i restaurace nadále budou mít desinfekce a stoly více od sebe. Věřím, že i kadeřnice budou brát zákaznice maximálně po dvou. A tak dále. Co tím chci říct – ukažme těm nahoře, jakou dělali chybu, že nám nevěřili. Předveďme všem, že jsme rozumní, odpovědní sami za sebe, a že se umíme chránit, aniž by nám to někdo shora nesmyslně přikazoval chaotickými pravidly, a nutil nás myslet si, že zákazem kupovat hračky a boty zachrání svět. Ukažme, že my dole to umíme líp, než ti nahoře. A ti nahoře? Ti by teď měli dělat krajům hlavně dobrý servis, a když budou potřebovat, tak jim pomoct. Podobně zdravotnickým zařízením, lékařům,sestřičkám.

Buďme nadále opatrní, hlídejme si hygienu, nepřehánějme to s kontakty, a když už budou, ať jsou bezpečné. I bez nouzového stavu. Žijme, hlídejme sebe a své blízké, respektujme názory jiných. Ne všichni jsou fatalisté, tedy nosit roušku je právo každého, kdo ji nosit chce. Kdo se v ní dusí, ať ji odloží a vůči okolí je ohleduplný. Zkrátka naordinujme si místo nouzového stavu ohleduplnost, opatrnost, velkorysost, pochopení… I tu desinfekci. A hlavně držme spolu. O život nám jde přece všem. A tím nemyslím přímo smrt – myslím tím kvalitu života, kvalitu kontaktů, kvalitu práce, kvalitu volného času. Tak si ty životy i v této době dělejme přijatelné. Sami sobě i jiným. Tedy mějme odvahu žít – ač i nad detaily budeme muset ještě nějakou dobu přemýšlet.

Já pevně věřím, že to půjde, když nám to nebude někdo kazit. Ukažme světu, že na to máme, tu „blbou dobu“ zvládnout občanskou odpovědností. A že by se to od nás mohli učit.
A podpořme své samosprávy, na které to padne. Budou to potřebovat. A my zase je. Tak je v tom nenechejme. Věřte, že i poděkování jim hned nalije sil do žil.

Odmítám také titulky, že teď budeme umírat (!!!). Umírat budeme vždy, když budeme lehkomyslní k nemocem, ať je to chřipka nebo covid. Protože hodně věcí máme v rukou. A tak si na závěr dovolím trochu vybočení ze slovníku dámy. Přesťante z nás dělat už pitomce. Máme mozek. Který bohužel scházel, podle obsahu některých opatření, občas jiným. Zvládneme to. Protože musíme. A možná to zvládneme líp, když nám do toho nebudete až tak mluvit a vyvolávat v nás stres. Abychom totiž za chvíli neumírali hlavně na něj.