Superorchestrión aneb předražená prázdnota v Národním

V neděli mi zavolal můj dobrý anděl a kulturní atašé: „Jdeš do divadla?“ - Zlatá kaplička! Nově nastudovaná činohra! Věc Makropulos! No samozřejmě, jak by ne, hurá! Že mám lístek se dozvídám sice teprve hodinu a půl před představením, lezu z vany, hlavu mám mokrou, venku fouká studený vítr... A tuším, že je to ZASE risk – co když budu mít ZASE vztek? Ale tak strašně se těším!!! Divadlo je moje láska, protože ho vnímám jako laboratoř života, zrcadlo toho, čemu se v němčině tak krásně říká - zeitgeist, neboli duch doby. Svou obvyklou nedůvěru zastrkávám s kapesníkem do kabelky. Občas se totiž stává, že mám v divadle takový speciální vztek, takový, který nezmizí, ale naopak setrvává a roste. A světe div se, stalo se to. Zase jsem ho měla !....

Více »