V neděli mi zavolal můj dobrý anděl a kulturní atašé: „Jdeš do divadla?“ - Zlatá kaplička! Nově nastudovaná činohra! Věc Makropulos! No samozřejmě, jak by ne, hurá! Že mám lístek se dozvídám sice teprve hodinu a půl před představením, lezu z vany, hlavu mám mokrou, venku fouká studený vítr... A tuším, že je to ZASE risk – co když budu mít ZASE vztek? Ale tak strašně se těším!!! Divadlo je moje láska, protože ho vnímám jako laboratoř života, zrcadlo toho, čemu se v němčině tak krásně říká - zeitgeist, neboli duch doby. Svou obvyklou nedůvěru zastrkávám s kapesníkem do kabelky. Občas se totiž stává, že mám v divadle takový speciální vztek, takový, který nezmizí, ale naopak setrvává a roste. A světe div se, stalo se to. Zase jsem ho měla !....

A pořád ještě mám. Na koho, proč? Vždyť to představení bylo tak efektní: naprostá sou-hra barev, světel a stínů, dokonale sehraný tým herců, kteří skáčou, kroutí se, zpívají a odříkávají své repliky přesně podle pohybů reflektorů, výtahů, různých vertikál, harmonik, symbolizujících advokátní spisy... a to všechno v perfektní souhře se skvělou muzikou. Jo, to beru, ale po zhruba dvaceti minutách si říkám, teď už někdy by se měl v tom všem objevit alespoň náznak táhnoucí linii kusu k pointě, ne? A nic. A už cítím tu starou známou obavu, že pitvora bude zase jen monstrum, že pod ní prostě NIC není a NIC nebude. Než jsem začala klimbat, říkala jsem si, že je ale fakt moc zábavné sledovat ty tři vynikající hudebníky (byla jsem na druhé galerii přímo nad orchestřištěm), jak úžasně umně a energicky obsluhují celkem asi třináct různých nástrojů, lítají mezi nimi jako zběsilí a herci nad nimi fungují vlastně přesně jako loutky na super-orchestriónu! Dobře, možná ta pointa prostě je v tom, že jsem spolu s ostatníma donucena se tři hodiny dívat na perfektně fungující stroj. (Jako koncert doplněný vizuální podívanou to bylo skutečně skoro- úchvatné)

Ale ten obsah, ten spoj, to aktuální dořečení Karla Čapka, to nepřichází. Napadá mne, že se to neděje na jevišti, že pointou je prostě celá tahle událost, neboli aféra - výsledek přítomnosti světově proslulého režiséra v Česku, kterému Národní divadlo vyčlenilo ohromnou částku ze svého rozpočtu proto, abychom se na chvíli cítili být skutečnými Evropany, abychom se chytli za nos a viděli, jak formě je za velké peníze ukraden obsah.Jak se z české klasiky stává blýskavé, uhozené panoptikum.

Ano, mám zase vztek. Můj muž se chechtá: on totiž nesnáší divadlo, (přitom mne do něj vždycky pošle), já v něj stále a bláhově věřím. V české divadlo.I v to kamenné, na které a skrze které se draly české dějiny. Od druhé půle 19.století (Bouda), přes Osvobozené divadlo, normalizačního Cimrmana, až k revolučním dnům roku 1989. Robert Wilson „v době škrtů“ omámil dnešní pražské - tedy evropské obecenstvo nafouknutou, předraženou a efektní bublinou. A nemění na tom nic ani to, že do hlavní role byla obsazena obdivuhodně svěží nestárnoucí diva Soňa Červená, které jako jediné z herců, respektive loutek bylo povoleno vtisknout postavě E.M. náznak své vlastní osobnosti s jakýmsi poselstvím, otázky či tématu (touha po naplnění v rozporu s údělem „věčně mladé“ slupky tělesnosti). Ale jestli ta pointa byla v ní, pak byla jen smutně utopená, zaplácaná v prázdné super- ambici. Po skončení představení (uff!) nulová energie, nulový pocit vztahu k čemukoli, co žijeme. Zima, chlad. Ale emoce tu je – vztek. Ten tímto předávám dál, a těm, kterých se dotknu, se předem omlouvám.

Jarda Formánek v Respektu zvolil pro svou recenzi představení přiměřený titulek – Věc Wilson. Moje divadelnické, divácké, vlastenecké ale i evropské já pláče. Toto divadlo nevyužilo svobody a luxusu obdařit původní příběh aktuální pointou.Toto divadlo cílí asi na snoby, kteří souzní s výrokem ředitele ND, Michala Dočekala „Když chcete mít doma kvalitní dílo třeba od Picassa nebo Fily, musíte do toho investovat víc než do standardního malíře,“ který tímto odpovídá na otázku po důvodech příliš exkluzivních podmínek, jež divadlo panu Wilsonovi pro tuto událost poskytlo.

Kdybych byla nadřízeným ředitele divadla, které má být čitelným tlumočníkem a zprostředkovatelem domácí kulturní identity, skoro bych ho podezřívala z výsměchu nejen české, ale i evropské kultuře.

Související: dnešní recenze na iDnes