Léto I.:
Čas lehkých kostkovaných košil s krátkým rukávem, čas bronzově zbarvených ramen a výstřihů, čas rozpálených volantů v autech, zaparkovaných před řetězci, čas uondaného ptactva ve větvích lesoparků, cesty lesní, cesty okresní, cyklisté lámající své osobní rekordy, cesty, které si hýčkají svou prázdninovou lenost, dokud ji absolutně nezruší nečekaná pohroma srpnových dešťů, přinášející zmar...

Léto II.:
Nevím, jestli mi duše mládne nebo stárne, ale každý rok se k letním měsícům upínám s větší dychtivostí. Snad to dělá široký denní prostor, tím pádem i více možností pro těsný kontakt s krajinou. V létě múzy vysloveně řádí! Dokud v krajině a lidech zůstává poezie, máme šanci neztratit se realitě. Léto je jiný prostor, kde všichni dělají něco trochu jiného než zbytek roku...Dlouhý jas a lehký šat poskytují možnosti a lehkost k meditacím, přemýšlení, čtení, snění, léto dává legitimaci k tomu, abychom si dovolili na chvíli zabalit myšlenky pracovně-provozní do kufru, který zůstane na chvíli odložen.

Léto vydává jasný pokyn uvolnit místo myšlenkám nadstavbovým neboli dovolenkovým a pěkně je vyvenčit! Nejlépe v pohybu... Strakonicko, Brdy, český les, Česká Kanada, Šumava, Pálava, Znojmo, Valašsko, Krnovsko, Bruntálsko, Jesenicko... putujíce po vlasti křížem krážem věrnou bílou felicií, na kole, vlakem či pěšky a pozorujíce souvislosti tvůrčích procesů člověka a krajiny.

Léto III.:
Je taky šance nakukovat do míst, a pozorovat, jak různě lidé organizují čas a prostor. Co naplňuje místo a člověka smyslem. Jak se projevuje citlivost a necitlivost tam, kde vidíme stopy dávného boje o přežití, které přinesly místům zmar? (cesty po kouzelných Sudetech) Jakým způsobem lidé místa znovu zabydlují? Jaké pojistky si tvoří proti uhranutí, davové psychóze, ve které se rozpouští schopnost lásky, sebelásky a rozumu člověka, ohroženého vtažením do vnucených stereotypů, jimž sám nevěří a v prožívání se v momentech nejistoty dostává do vleku své vnitřní ublíženosti...? Takové otázky mne provázejí letním putováním za hnízdy, odkud se šíří a uchovává lidskost, vyvěrající z aktivity tvůrčích bytostí. Lidí, kteří znají důvod pro volbu svého místa a proto nacházejí a vyzařují schopnost poezie, ať už putují či hospodaří na své „roli“. Zkoumání smyslu lidských skutků ve vztahu k místům je taky dobrá obrana proti všeobecné robotizaci lidství. Skvělá pojistka je radosti. Z čeho máme radost? Před časem jsem narazila na slova jednoho často laskavě i nelaskavě sršatého přispěvatele do zdejších diskusí (kampak jste zmizel, pane Pocestný?) „Radost, to je svoboda si hrát. Hrát si a přitom něco tvořit, někomu sloužit, pomáhat, vytvářet hodnotu, která jest sdílena.“

Léto IV.:
Radost mám z každého dobře načasovaného momentu. Což mi zrovna připomíná jednu nesmírně pracovitou kamarádku, fotografku Ivu Zímovou, která zítra po dvou měsících dorazí z Afghánistánu. Mám vždycky radost, když se dívám na její úlovky a poslouchám její vyprávění z cest. Ona většinou fotí lidi „z okraje“ – indiány, uprchlíky, cikány, lidi, kteří v důsledku pohrom přišli o všecko. Když se pozorně do těch fotek zadíváte, vidíte, že smyslem není prodat nesnáz či outsiderství, ale naopak – její fotky zvou do situace, která je předivem vztahů a důkazem vitality lidí za často nemožných okolností. Iva je v těch fotkách s nimi. Vždy znovu a znovu žasnu nad absolutním nasazením, se kterou tato poutnice tvoří. Říká o sobě: „Foťák mám s sebou pořád v ruksaku, je jako část mého těla, když ho náhodou u sebe nemám, mám pocit, že mi něco schází. Ráda zůstávám s lidmi tam, kde je fotím – žiju s nimi, jím s nimi, pracuji s nimi. Nedá se jim skočit do života, vyfotit je, a utéct. Když je nám spolu dobře, když vím, že mne přijali, pak teprve můžu fotit.“ Sdílení skutečnosti pak zbavuje fotku momentu zmaru a utrpení, který naopak vyzdvihuje běžná fotka dokumentující lidi ve výjimečných situacích.

Její fotky jsou naopak výjimečné tím, že nám zpřístupňují situace, které za normální běžně nepovažujeme. Kutají se ke zdrojům radosti, které přinášejí lidem energii ke zvládání každodennosti. Jsou o počátcích procesů, které obnovují důvěru ve společenství. Odbourávají strach, který vzbuzuje pouhé přihlížení a zmáčknutí spouště v okamžiku utrpení. Nevystavují na odiv soucit, ale soucit je v nich proměněn v normální lidské soubytí. Mimochodem, její fotky mi výrazně pomohly určit přesně tu polohu lidství, s jakou se snažím od r. 2001 pracovat s Čečenci. Tím, že Iva ve svých fotkách v podstatě bydlí, zpřítomňuje nám možnosti vitální energie člověka i v situacích, do kterých bychom se jinak neodvážili byť jen nakouknout. udělejte si chvilku a navštivte je, a uvidíte sami...

www.ivazimova.com
http://www.flickr.com/photos/ivazimova/
http://galleryprint.com/gallerymain.html

A tak se moc těším, až se se mnou Iva se svým fotoorgánem vypraví na další cestu do míst, která lidé spoluvytvářejí s důvodem bydlet a žít...

Psáno v srpnu roku desátého století jednadvacátého