Zrušila jsem televizi, dala jsem si novinovou dietu. A je klid. Je? Předvolební a společenské Emoce, Moce, Komoce... to je skoro na nemoc. Internet otvírám ze setrvačnosti a mám velké podezření, že za ten úbytek energie, který v poslední době na sobě zřetelně pociťuji, může do velké míry i tahle pošetilá setrvačnost. Utíkám na zahradu, sázím kedlubny, trhám čerstvou mátu, meduňku a kopřivu a vařím si odvary na uklidnění.

Přitom pak přemýšlím, jaké procento lidí v této zemi si užívá poslední dny před volbami jako něco zábavného, vzrušujícího, napínavého, frustrujícího, stresového, nadějného...a kolik lidí, podobně jako já, je prostě jen zděšeno mírou hysterie, agresivity, nepřirozenosti, podezřívání, manipulace, pokřivenosti...a dalším slovům stop!

Prostor obecný vibruje vícehlasem. Jakým? Kromě těch, kteří jsou zticha a myslí si své a jsou přesvědčeni, že jedině tak je možné se ubránit. Když tedy já blbec do toho prostoru na chvíli vlezu, (a on v tyto dny útočí odevšad) jsem zděšena mírou netolerance a nenávisti, kterou společnost hromadně a cílevědomě produkuje směrem k jedné malé skupině obyvatelstva v této zemi – k veřejným činitelům. K těm, kteří se dobrovolně vzdali role člověka až občana normálního, a dali se do jeho, čímž se stali veřejnými, tedy našimi zaměstnanci. A kteří v obecných očích stali nikoli těmi, kdo jsou schopni a placeni za organizování obecný řádu ku prospěchu všech, ale koho nadávající a prskající lid napasoval do role nositelů moci, která ovládá naše životy.

My jsme si toto připustili, my jsme jim tuto roli svým hlasem přiřkli. A my teď snad budeme volat i dokonce i po defenestracích, nebo co? Zdá se mi, že přihlížím davové psychóze potrefených husí, která nutí obecný lid rozlišovat už jen v rozměrech padouch takový- padouch makový. Anebo je to tak, že nejsme bez padouchů vůbec schopni existovat? Není to snad vlastně docela normální, mít padouchy? Ale kdo to za ně vezme, až budou konečně defenestrováni? Nebo víte, kde jsou ti dobří a poctiví zaměstnanci lidu, jsou vidět, jdou slyšet? Jsou snad neviditelní?
A nedělají nakonec dobře, že jsou neviditelní????

Já si totiž často myslím, že žádné peníze na světě nemohou vyvážit ty salvy jedu a nenávisti, které u nás nad našimi hlavami a skrze naše hlavy lítají vzduchem směrem k nim. A které se jako bumerang vracejí a budou vracet přesně tam, kde najdou svůj cíl – neboli tam,odkud vzešly. To je dobré orientační vodítko.

Šeptejte si pořekadla: Podle sebe soudím tebe. A: sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou. A: drž se ševče svého kopyta. A dívejte se, kde to funguje. Většinou je to přátelé tam, kde není takový zmatečný kravál...

Každou skupinu či instituci –partaj-organizaci-úřad-nemocnici-vesnici-zemi... drží jedinci, kteří jsou schopni zůstat natolik integrovaní a silní, aby odolali tlaku okolí a nestali se z nich blázni či nástroje cizích kořistnických choutek.

Pokud by každý člověk v této zemi byl schopen najít si v partajích jednoho slušného člověka, kterého dobře zná a věří mu a ví, PROČ mu věří, pak by přece bylo jedno, kterou by volil partaj. Říkáte, že je tato věta utopistickým nesmyslem? Máte pravdu. Systém, vytvořený lidmi, jej jednoduše drtí, protože příliš křiví a komplikuje prosté lidské vztahy ...

Nejsme my a oni, jsme my a oni s námi. A někteří jsou prostě už jen – unavení, přesluhují, a zůstávají třeba jen proto, že je ostatní potřebují mít tam, kde jsou. Nevidíme do toho, protože partaje jsou svým způsobem a pod tlakem zvenčí taky ostrůvky totality. Ale když se na ty lidi, vědomě rozhodnuté vzít na sebe roli těch, kteří jsou na očích, podíváme jako na lidi, kteří se vědomě rozhodli sloužit národu, můžeme skutečně a svobodně volit. Volit toho nebo tu, kterou nebo kterého skutečně známe, a víme, že ji nebo ho v tom opravdu nenecháme – samotné.