Domodědovo jsem vždycky měla ze tří moskevských letišť nejraději. Milý název, impozantní rekonstrukce, pestrý cvrkot národa letištního, který tvoří zvláštní „přechodovou“ atmosféru mezi časem a prostorem. Tak se to tam stalo. Bum, prásk, hotovo. Konečně došlo i na letiště a bouchlo „to“ přesně v tom místě, kam člověk s úlevou vkročí po návratu na zem, často s úlevou, kousek od bezpečí intimity domova.

V pondělí jsem ani rádio ani televizi nesledovala. Až teprve douška v mejlu od spolupracovnice v Grozném („jistě víš, co se stalo na Domodědovu, je to hrůza, opět další tragedie...“) mne přinutila vstoupit do virtuální informační brány, kterou proudí informace a s nimi neodbytné a těžké myšlenky, které pro ten depresivní kalibr ani není s kým tady sdílet. Výsledkem všeho je chmurný pocit, který mne vrátil k zážitku z loňského října, kdy jsem se shodou okolností octla pár set metrů od obsazeného grozněnského parlamentu. (http://zpravy.idnes.cz/na-cecensky-parlament-zautocili-ozbrojenci-vladni-sily-je-zlikvidovaly-1oj-/zahranicni.asp?c=A101019_073907_zahranicni_aha) Odtud také bezprostředně po zmáčknutí spouští a odpálení přineseného materiálu v tichosti, hbitě a za takřka nepřerušeného provozu proudila jedna nosítka za druhými. Nosítka s těžce raněnými a s těmi, jejichž život zde skončil jako existence papírového kelímku na jedno použití. Ticho, strach, hluboký smutek a únava v tvářích lidí...

A čím dál tím unavenější a tišší věta: „kamú éto nužno“...

Ulevuji si alespoň kamarádce do Moskvy: „Domodědovo mne hodilo zpátky k tomu, co jsem cítila dřív v podobných případech. Myslím, že toto je opravdu svým způsobem válka. Ráda bych na to nemyslela, ale nejde to. Lámu si hlavu nad nějakým východiskem, ale myšlenky se točí stále dokola. Je to skutečnost.“

Odpověď přichází vzápětí:.“ :-(( ... Nejhorší je, jak tady na vlastní oči vidím (kolegové, známí, téměř kdokoli s kým mluvím) jak to v lidech podvědomě - nevědomě vyvolává odpor ke Kavkazu. já mám pocit někdy, že to vlastně ani nechtějí, že chápou, že průser je i na straně Kremlu, že se nedá jednoduše svalovat vinu na severní Kavkaz, ALE stejně. Stejně je pod tíhou takové události dostihne pocit strachu a hrůzy ze slova Kavkaz.“...

Příběh, který se opakuje: - zručný kutil s vhodně nasměrovanou technickou představivostí upatlá kdesi v garsonce, kolně či bůhvíkde v klidu smrtící směs, oplácá ji drobným haraburdím s ostrými hroty a hranami. Vyrobit něco takového je prosté, návod se dnes nakonec dá najít i na internetu. Tu věc převezme jeden či jedna z těch, kteří kdesi v patřičně dlouhé a intenzivní izolaci čekají na to, aby byli nasměrování do předem vybrané situace. Úsek toho, co kdysi považovali za svůj život na zemi, je naplněn zadáním, které je převede za život vezdejší. Pak se očíhne situace, přičemž zjevně není zapotřebí až tak velké míry konspirace, a pak se to celé spustí. Je to jen jeden opakující se okamžik v celé skutečnosti války, které nikdo v té zemi nedokáže zabránit, proti které neexistuje obrana.

Zlý sen, běžnost, válka, každodennost. A my na druhé straně. Jak se na tuto situaci díváme, jaké informace máme k dispozici, rozumíme tomu, chceme tomu rozumět, proč? Klasický válečný stav známe z filmů, dokumentů, z podání válečných zpravodajů...Rusko a válka? ...možná porušování lidských práv, možná likvidace představitelů svobody slova, možná kdysi boj proti terorismu, možná dávno předtím ještě sen blouznivců o samostatnosti jednoho pošetilého malého národa...ale tohle ... je na tento stav nějaká kategorie?
V Lidovkách píšou, že si na to v Rusku lidi už zvykli. Týden se tom bude mluvit, týden nebudou Kavkazané na moskevských komunikacích vidět. Pravda, sem tam i někdo z prostých Moskvanů připustí, že toto přece JE válka.

Pocit absurdity ve světle skutečnosti umocňuje nahlédnutí do článku na Idnes o tom, jak nějací blíže neurčení aktivisté nominují exministra Kocába na Nobelovu cenu míru...za zásluhy o zviditelnění utrpení lidí na Severním Kavkazu...

Něco se tiše mění a sune dál do neuchopitelnosti. Na příkladech posledních teroristických útoků v Rusku vidíme pár detailů, nad kterými se už ani média nepozastavují: Nikdo se k nim už oficiálně nepřihlašuje. A život současně i těsně po jejich vykonání prostě běží dál. Uklidí se, zbytky tkání se zametou, roztřídí, vyčistí se červená. K místu tragedie nějaký čas nosí smutní lidé květiny.

Jinak – nic. Nic a strach, který se stal součástí života – dnes čím dál tím podobněji na Kavkaze jako v Moskvě. Vědomí, že existují dvě reality současně prolnuté – teď je to tak, jak to vidíš a „za chvíli může být všechno jinak“ (doslovně citovaní občané Grozného) Z pohledu člověka, který do problematiky Ruska a Kavkazu postupně proniká od r. 1999, a to především z pohledu každodennosti lidí, jichž se situace bezprostředně dotkla, se stále a spolu s nimi ptám: Proč se to děje. Co je to za svět, kde se vedle jedněch takhle vyhazují druzí do povětří. Oč jde těm, kteří to takto nastavují. Co chtějí. Znicotnění a negaci hodnoty života?

V Rusku se přece nikdy žádný atentát ani vražda na (veřejnou) zakázku nevyšetří. Odpovědi nejsou a už je snad ani nikdo nečeká. A kdo trochu Rusko zná, to ticho a pasivní přijmutí skutečnosti nakonec pochopí. Lidé v Rusku si dokážou srovnat v hlavách, co vidí. Kolektivní paměť se drží mementa a přesahů strašných situací. Lidé tam znají pravidla ptaní a neptaní. Život tam (zatím) běží dál. S tím, že za chvíli může být všechno jinak...

Ptáme se občas my. A ti odtamtud, kteří jsou v meziprostoru. My si u nich můžeme objednávat odpovědi a konejšit se iluzí, že je dostaneme.

V komentářích se pak spekuluje o tom, jestli je Putin dnes chápán jako pokořitel Kavkazu nebo jako jeho zachránce. (To jsou komentáře ruské, patřičné – Kavkazané byli a jsou asi skutečně na určité, viditelné úrovni a v některých situacích protežováni.. v kvótách, a množství peněz, nalitých do rekonstrukce válkou zničených sídel. Momentální pozitivní diskriminace. A pak zase v reakcích na to jsou mláceni.)

Mudruje se znovu a dokola nad tím, jestli se Rusko blíží Západu nebo ne. Hlášky, které se ve světle skutečnosti zdají být čím dál tím víc mimo realitu. Nic nového na tom, že válka je dnes především kšeft. Že média jsou většinou nástrojem propagandy. Jedno které strany (kolik jich tam je...) Stav neuchopitelnosti, nejistoty, strachu, izolace a letargie se stává normou.

Jak funguje paralelní systém, který spouští opakující se sebevražedné útoky? Odpověď zůstává skryta pod různými druhy zavedených kategorií a klišé, do kterých se příležitostně snažíme ruskou skutečnost narovnat.

Lidé dnes rychle zvykají na všecko. Musí. I na to divné děsivé, co prý přišlo z Kavkazu, nebo odkud vlastně ... Ale objem smutku nad zmarem života nevinných obětí se přitom někde stále vrší a vrší.

Něco se tu děje – schováno, kašírováno a zastrkáváno tam, kde je to schroustatelné.

A lidé mlčky pokládají květiny.