Tento titulek jsem dostala jako zadání do panelu semináře Rafael Institutu při příležitosti udelení ceny Prix Irene a protože jsem poněkud jako zdejší blogerka dosti dlouho zanedbávala tento lokál, řekla jsem si, proč ho tu neuplatnit…

Pokud mám říct, za co já dnes a zde cítím odpovědnost, odpověď je prostá: Za okolnosti, které svým konáním vytvářím. Za zachování soudnosti, zdraví, pohody, za své vlastní nakládání s vyměřeným časem. Podobnou optikou asi sleduji i dění kolem sebe. Myslím i na všechny ty přátele, kteří letos odešli – bylo jich mnohem víc, než jiné roky - a jakoby něco naléhavého z nich zůstalo zde, jakoby jejich přítomnost, tím, že tu nejsou fyzicky, byla ještě přítomnější, než předtím. Jakoby dali přítomnosti nějaký další, naléhavý rozměr, trvalou připomínku, pobídku k pokračování. Možná i proto častěji spojuji minulé s přítomným, v duchu promítám jako film své dekády a vybírám momenty, kdy jsem se zabývala podobnými myšlenkami. Stárnutí je trochu jako detektivka.

Tuhle mne napadlo srovnat dnešní doby s dobami let osmdesátých. Uvědomila jsem si, že mne rozčilovaly podobné věci. Například atmosféra konformity, která leze i do jazyka a de facto ničí schopnost rozlišení. Což mi hned připomíná jedno blbé současné slovo, respektive termín –„nepřizpůsobiví“. Jak se to chytilo, jak se z toho stal produkt, vhodný k masivnímu sdělování či naopak umlčování. Značka, nálepka, škatule ale i – zbraň. Od zbraně není daleko k válce, a to je alarmující.

Válka je totalita, totalita je válka. Odráží se v jazyce. Podle Hannah Arendtové jedním ze spolehlivých příznaků totalitního uspořádání společností je stav, kdy člověk ztrácí sám sebe a upadá do kolektivní neodpovědnosti za své jednání. Jedině tehdy, má-li člověk prostor k vlastní realizaci a převzetí odpovědnosti za sebe a své okolí, může také být sám sebou. Být sám sebou člověk může být pouze ve vědomém a prožívaném vztahu ke svému okolí. Totalita nesnáší oboje – vztahy i autonomii, totalita operuje s prostředky jako je strach, nedůvěra, izolace. Za odpovědné tedy považuji péči o prostor, kde zůstala zachována autonomie ve vztazích celku. Bacilonosiči totalitního myšlení a uspořádání skutečnosti nejsou totiž nikdy „ti druzí“. Největším traumatem kolektivu, tedy společnosti, tedy národa, je asi toto vědomí – jsme to my, kdo toto způsobil. Co se to stalo po válce, v padesátých letech? Co se dělo po Pražském jaru? Co se děje teď? Nakolik jsme přizpůsobeni, nakolik jsme „nepřizpůsobiví“ ? Nakolik se teď cítíme být zrazení, podvedení, nebo stále ještě –zamilovaní, inspirovaní? Klíčové je, co se s námi děje VE VZTAHU já-ty, já – oni, nebo já-my. Rozdíly mezi tím, jak se člověk chová sám za sebe a sám jako jednotka společenství. Do jaké míry a proč se jeho jednání a chování v komunitě a vůči komunitě vědomě mění.

Za jakých okolností a v jakých kruzích dochází ke kolektivní agresi, znásilnění jazyka, řeči, komunikace. Co znamená pro skupinu, stranu, organizaci, spolek, rodinu, klan, společnost existence společného zájmu, jak a kým je definován, kdo jej hlídá, opečovává? Jak se vyvíjí vztah společenství k tomuto jejímu původnímu pojítku? Bojujeme O NĚCO nebo ZA NĚCO? Kdo nás vlastně nutí bojovat?

Doby neklidu plného skrytých i otevřených emocí jsou doby přechodu, krize, vývojového meziprostoru. Jako tenkrát za normalizace, i dnes člověk kulturní (a v této zemi žili a žijí lidé velmi kulturní!), vedený pudem sebezáchovy, hledá své prostředí, svou krajinu, kde se mu volně dýchá, kde může s ostatními bez obav a radostně sdílet svůj čas a prostor. Protože jsou to přece okolnosti, které člověka formují. (A nakonec – pokud jsou ty okolnosti příliš těsné, probouzí se dosud spící tvůrčí duše! A nouze učí Dalibora housti!)

Přemýšlela jsem také o odpovědnosti generační. My, narození na přelomu padesátých a šedesátých let, jsme vyrůstali v době, kdy normativní podstatou našeho světa byla dvojí hra. Prošli jsme touto zkušeností, a nějak ji předáváme. Vidíme a cítíme přesně, co znamená zkorumpovaná existence. Tak jako dřív, i dnes máme na vybranou pouze dvě možnosti: buď se nechat koupit, nebo zůstat sami sebou. Toto nám nikdo nemusí sdělovat, protože je to zkušenost, která byla a je sdílená. K této zkušenosti cítí mnoho mých vrstevníků závazek. Někteří se dali na politiku, druzí zakládají nevládky či jiný biznis, jiní se realizují umělecky. Mnoho jich ovšem také migruje v rámci země. Celkově vzato – podle skutků i řečí poznáte je – někteří jsou hluční a zamrzli na vymezování se. Řídí se náboženstvím Pí-ár. Jiní se nevymezují, nemají čas, protože – tvoří, obnovují, recyklují, předávají, prostě - sdílejí.

Kolektivní odpovědnost se zrcadlí i v reakcích. Re-akce totiž zdaleka ještě neznamená odpověď. Zdá se mi, že dnešní svět je přeplněn reakcemi. Patří se reagovat. Reagují náckové, reagují naštvaní lidé (na Šluknovsku), reagují aktivisté, reagují mědia, reagují polititici. Jsou ty reakce věcné, jsou od-povědné? Jsou vedeny potřebou komunikovat o věci samotné nebo mají jediný účel – sdělit světu pravdu o tom, KDO je padouch. Předmět reakce je je sledován a uchopen nikoli ve své podstatě a v rámci daných okolností a času, ale naopak je upraven, čili deformován tak, aby vhodně posloužil.

Zdá se, že tato v této někde velice hlučné a někde naopak velice tiché době neumíme ještě (nebo už?) rozlišit mezi tím, co je dialog a co je jen účelová polarizace. V zájmu zachování rovnováhy a posunu do další fáze by naší odpovědností v této situaci mohlo a snad i mělo být především tedy hledat a mapovat taková společenství lidí, která fungují na principu přirozené komplementarity a nikoli vnitřní polarizace. Protože takto uzpůsobená a fungující společenství vidím pro společnost jako jedinou OPORU v hluboké krizi, jako jedinou pojistku proti propadu do totality. Zdá se tedy, že to, o čem se mluví nebo spíš křičí, rozděluje, zatímco to, o čem se nemluví, co se nesděluje, co je v tichu, ale co sdílíme, naopak spojuje. Pokud bych tedy měla definovat to, co je naší společnou odpovědností, pak je to zaměřit své hledí právě na to,co lidi spojuje, osvobozuje, a to nehledě na to, jak moc je to vidět nebo slyšet.