Co jsme a s čím se ztotožňujeme? Za jakých okolností jsme ochotni o tom mluvit? Tentokrát jsme jeli rozklást otázku na Tepelskou vrchovinu, do prastarého, kdysi trhového městečka Úterý.

1.
Už druhým rokem čas od času putujeme a mapujeme místa, kde jsou znát důsledky tzv. třetí vlny vnitřní migrace, která v naší domovině probíhá od devadesátých let. Jsou to sídla v krajině na venkově, kam se stěhují převážně vzdělaní lidé z města. Jejich důvody jsou velmi různorodé, ale často vycházejí z potřeby těchto lidí dát praktický rozměr vnitřní potřebě odkrýt a obnovit příběh krajiny, která nás fascinuje svou krásou, kde je nám dobře, aniž bychom přesně věděli, proč. Je to něco jako navazování nitě zamrazeného příběhu, připomíná to tak trochu rekolonizaci opuštěných míst, kde byl násilně přerušen život několika generací – těch příběhů vidíme v krajině čím dál tím víc, nejhojněji pak v krajích poblíže hranic a v oblastech bývalých Sudet. Zatím jsme se při našich cestách nechali ovanout duchem krajiny a člověčiny na Frýdlantsku, Bruntálsku, Domažlicku, tentokrát jsme dostali pozvání do obce zvané Úterý na Tepelské vrchovině. A jako při dřívějších cestách, i tentokrát naše výprava začíná setkáním s místními osadníky v hospodě.

Vyrážíme den předtím, než se začne rozlévat velká voda. Cílem je hospoda U kašny, kde je domluvená Beseda na téma „Česká Identita: mýty a skutečnost“.
Během cesty mluvíme o všem možném, jen ne o identitě. Vyrazili jsme v sestavě různorodé a doba jízdy stačí tak akorát na to, abychom se skrze to všemožné trochu více seznámili. Tento způsob veselého bádání v krajině přitahuje typ lidí, ochotných vytrhnout se ze svého obvyklého kolotoče a prostě se oddat radosti ze společného myšlení a zvědavého rozhlížení. Nevyslovený souhlas o jisté improvizovanosti nadcházejícího setkání se stává našim společným vkladem a tak to má být.
O obci, do které se za vytrvalého deště blížíme, zatím mnoho nevíme. Internet praví, že poprvé si vydobyla status městyse poté, co se v ní přesně r. 1200 zastavil zastavil král Přemysl Otakar I. – tenkrát to byla trhová osada na odbočce z hlavní obchodní stezky na trase Plzeň – Teplá a král byl natolik očarován jejím vyzařováním, že ji nechal povýšit na město. A v tom období vznikl také podle dne trhů název Úterý. Po dlouhé a strastiplné historii, kdy se střídaly morové rány, požáry či doby válečné spojené s pleněním i vysídlováním kraje, se obci před šesti lety podařilo opět získat status městyse, jakkoli počet jejích obyvatel zdaleka nedosahoval svého vrcholného stavu z konce 19.století.

Od paní Stáni, iniciátorky naší besedy, která se sem přistěhovala před pár lety z Prahy, rekonstruovala vybydlený dvůr, rozjela keramickou dílnu a společně s přáteli slouží všemožným formám místních spolkových činností, víme, že dnes je Úterý „takový kotlík z Volyňských Čechů, Němců, emigrantů a lidí z města.“ Podle vyzařování webových stránek se rozhodně nebude jednat o místo pouze odevzdané svému osudu…
Když projíždíme Olešovicemi, které jsou stejně jako Vidžín součástí Úterý, otvírá se nám téměř pohádkový pohled. Úterý působí na první pohled jako zranitelné ale přesto jakoby něčím po věky chráněné (nebo snad dohlížené? ) sídlo. Dojem starobylé křehkosti získáváme i během průjezdu liduprázdým náměstíčkem s barokem prosáklými domy, kamennou dlažbou a mariánským sloupem uprostřed. Konečnou stvrzenkou pocitu je pak pohled na křehce bezbrannou a přece tvrdohlavě v prostoru usazenou sošku panny Marie uprostřed trojúhelníku vymezeném kašnou, hostincem a kostelem.
Je vlhko, drobně prší. Lidé se začínají trousit a parkovat svá vozidla. Na chvíli se nesměle otevřou mraky a vykoukne sluníčko, které ukáže chabý kus dobré vůle k vysušení laviček kolem kašny…

2.
Rozhodně díky za tuto zkušenost, byla pro mne nová v tom, jak úžasně se nakonec lidé do té debaty zapojili a přinesli do ní své vlastní, reálné problémy. Samo téma identity je těžko definovatelné a taky hodně akademické /tj. intošské/, což se tam na začátku jasně ukázalo. Nejčastěji myslím na toho pana Modrého, který nám to docela pěkně nandal: já vůbec nevím, o čem to tu vy Pražáci mluvíte... (účastnice M.Š., týden po výjezdu)
Jasně. „Identita“ není nic jiného než vědomé ztotožnění se s kvalitou, která nás obklopuje, s místem, které jsem si vybrali k životu, k jazyku, jímž mluvíme odmalička. Ztotožnit se můžeme prakticky s čímkoli, k čemu máme natolik vyjasněný vztah, že to vědomě přijmeme. Záleží na míře vzdělání, typu výchovy, osobní zkušenosti v sociálním, kulturníma geografickém kontextu. A my jsme do hostince v Úterý nepřijeli proto, abychom tu planě filosofovali. (Což by se i mohlo stát, naštěstí přímo v prostředním pruhu sálu sedí výše již zmíněný pan M., místní malíř, který si nás po celou dobu měří soustředěně kritickým okem) Jsme tu proto, abychom se něco dozvěděli o tom, jak se lidé ztotožňují právě s tímto místem a v této době.

V sále je chladno až lezavo, ostatně kdo by taky na přelomu května a června topil. Ovšem na to, jaké je příšerné počasí, přišlo překvapivě mnoho lidí. Během zcela neprofesionálních pokusů besedu koučovat se snažím držet se principu především lidi neotrávit, rozproudit energii rozpravy a potom ji udržet na uzdě tak, aby se do ní zapojili všichni, kdo mají co říct. Tohle chápou i mé kolegyně, členky naší výpravy – například Milena Š., spisovatelka, která právě dokončila knihu o historii českého guláše, tedy o významné části české identity – Jiřina Š., kočující glosátorka s mediálním renomé, které lidé říkají paní profesorko a ona se občas neudrží a nešťastníka pošle do pr..ahy. Možná si všechny v duchu říkáme, že čím dříve se nám podaří přítomné patřičně nakrknout, tím lépe se to vyrovná s nevlídnou teplotou v sále. Daří se to nečekaně brzy, snad už po prvních deseti minutách, kdy zkoušíme, jaké podtéma zvedne v sále tlak a vyvolá vzrušení. V Milenině románu je i pasáž o celonárodním konfliktu kolem Rukopisů z dob TGM – téma mýty a skutečnost je na stole. Jaký význam přičítáme národní mytologii typu bájí o Praotci Čechovi nebo Dívčí válce a skutečně dobového, politicky podbarveného sporu kolem Rukopisů? V čem spočívá národní blouznění a za jakých okolností k němu dochází? Čelíme něčemu podobnému i dnes a jaké důsledky můžeme očekávat? Týká se to lidí, kteří nežijí v ohnisku dějin, ale v krajině, kde čas nehledě na katastrofy jde stejně svým tempem a energii v dobách často nelidských drží ženy s fortelem pro guláš? Je nabíledni, že integrita a kontinuita krajiny a sídel v ní leží na bedrech především těch, kteří se drží z generace na generace jedné, hlavní a dnes prakticky nevyslovované hodnoty – práce a tvoření… To jsou pak ti, kteří začnou krajinu poslouchat a nechat se jí obdarovávat do té míry, že pomalu srůstají s její povahou. Jak dlouho ovšem takové srůstání trvá? Kolik generací musí znovu a znovu tento cyklus integrace opakovat, než dojde ke skutečnému ztotožnění?


3.
Napadlo mne, a není to nic nového, že procento obětavých, statečných a skromných jedinců v rámci celku, se časem nikterak nemění, že zůstává za všech okolností stejné, bez ohledu na stávající režim. (A.L., účastnice výpravy, týden poté)
Vůbec jsem nečekala třeba to, že ani jednou během toho večera nezazní narážka na politiku. Jakoby tady nic takového prostě neexistovalo. Ze všech stran sálu se postupně i najednou hlásí o slovo lidé, kteří mají CO říct a jejichž hlavní zájem je mluvit o světě ZDE. Mluví se o dosídlování po válce, s úctou a zvláštní hrdostí je nám představen i pamětníkněmeckého původu, jediný neodsunutý obyvatel Úterý, pan H., ukazuje se, že téma Sudet a odsunu zde má úplně jinou podobu než když se o něm mluví v mediích nebo na internetu. Obec byla po válce prakticky vysídlena, postupně se sem přistěhovali reemigranti z ukrajinské Volyně, z nichž jeden, nejstarší z vesnice, sedí dole v hospodě a po přestávce se nechá přemluvit a křepce vykráčí k nám nahoru do sálu. Mluví se o lidech, kteří se přicházeli do Úterý postupně, někteří zase odcházeli a domy po nich zůstaly pusté. Řeč jde o roli chalupářů z šedesátých let, kteří zabránili konečnému rozpadu několika historicky velmi cenných stavení. To vše zaujatě poslouchají dva s oustředění pánové uprostřed sálu, přímo před naším stolem. Oni se o slovo sice nepřihlásí, ale jejich skromná spoluúčast je zjevná a silná. Až druhý den se dozvím, že to byl otec Vavřinec a otec Norbert z Tepelského kláštera, který při obnově duchovních památek kraje hraje silnou roli. Ale i stát se postaral – nebýt vyhlášení památkové zóny, náměstí by zřejmě nevypadalo tak pohádkově, jak dnes vypadá. I když… něco tam nehraje – ale co to je, nevíme.
Pravé křídlo stolů v sálu je osazeno mladší generací, která se občas něčemu hlasitě pochechtává. Slovo si zde bere verbálně průrazná, zjevně akademicky vzdělaná dáma s ostrými a jadrnými glosami. (Její příběh, obecní angažmá i rodinu máme pak možnost poznat následující den při soukromé návštěvě na faře, kterou vlastními silami před pár lety dokázali opravit a kde se postupně narodily všechny jejich čtyři děti. Fara je zároveň i základnou pro sdružení Bart a Úterského listu)
Když se dostane do vzduchu téma způsob hospodaření v krajině, zazní důležitý postřeh – Němci tu hospodařili úplně jinak, my jsme mimo,zatím hledáme k tomu způsobu klíč. Ta krajina má svoje tajemství, skrytou informaci a my jsem tu proto, abychom ji odkryli. Ví o tom své i pán v pravém křídle stolů, který se ke své promluvě postaví a jeho znělý hlas vyplňuje celý prostor (místostarosta Nečtin). Na to navazuje paní R. kterou budeme mít možnost poznat následující den blíž uprostřed nevídaného království květin, kteřů a dřevin.
Hovoří se o balancování mezi obecním zájmem a vlastnickými vztahy, a od paní R. se dozvídáme o plánu obnovit staré zaniklé cesty kolem.
Těsně před přestávkou na doplnění nápojů vystupuje se svou promluvou i paní KS z Plzně, která se zabývá tvořením v krajině, někteří z přítomných ji znají a velmi uznale na její slova reagují. Během přestávky se pak seznamuji s dalším Plzeňákem, ze kterého se vyklube pravidelný přispěvatel do zdejších diskusí s nickem Argun, který k mé věliké radosti dorazil na základě mé zvací glosy pod článkem Jana Urbana. A já žasnu, kdo všecko to sem vlastně přišel. Po přestávce pár lidí pohltí deštivé počasí, ale také se probudí zájem těch, kteří dosud byli dole v hospodě. I když zde je poněkud na obtíž nevyrovnané množství vypitého, což protentokrát jednoho dotyčného bohužel připraví o možnost pronést své – a my jen můžeme zaznamenat naléhavost nevysloveného.

Táhne na jedenáctou. Je třeba končit, i ti, kteří zůstali, se zvedají – přesto, že témat pro další rozpravu se během večera urodila kopa. Nebe se otevřelo, odehrál se dotek. S čím? Naše hlavy jsou přeplněné a užaslé. Nejen radostí z toho, čeho jsme se právě stali svědky - ale i pohledem na oblohu dokonale posetou hvězdami, které se vzhledem k počasí zcela nelogicky po jedenácté jako zázrakem urodily nad prastarým trhovým městečkem s pamětí a schopností přežít a přitáhnout své ochránce.

4.
Ale kdo tedy jsou?
U paní Stáni nás čeká – guláš. A naše symposium pokračuje. Kdo jsou ti, s nimiž se ta dobrá řeč odehrála, se dozvídáme částečně při domluvených návštěvách následujícího dne. Ráno se dovídáme víc o paní, která do rozpravy razantně vstoupila hned na začátku a mluvila o přílišné přizpůsobivosti a připoměla mi tím dávné historie kolem významných osobností českého baroka i renesance, které měly co do činění i s tímto krajem. Příběhy doby všestranně obdařené osobnosti Kryštofa Harant z Polžic a Bezdružic, na kterého se oproti původnímu plánu v Besedě nakonec vůbec nedostalo ale kolem kterého se už v sedmnáctém století odehrávalo jak pragmatické přizpůsobení, tak polovičatá paličatost v kontrastu k neúměrné ctižádosti dobových elit. O paní, která vstoupila do včerejší debaty jako první, už víme, že majitelkou místního penzionu, protože část naší výpravy je ubytována právě v jejím penzionu. Až druhý den se od dalšího člena výpravy, zcela okouzelného nocležníka M. dozvídám ještě i to, že paní dlouho žila v zahraničí a vrátila se proto, aby Úterý mělo svůj penzion. Vzorový příklad navazování zpřetrhané historie a ohromném osobním vkladu místu. Jak moc je si toho ta paní vědoma a jak to vnímají ostatní lidé v obci? Nocležník M. je ovšem penzionem natolik nadšen, že se sem ještě v neděli vrátí…
Dopoledne jsme ohlášeni u početné rodiny Kaiserů na místní faře, u nově opraveného kostela sv. Jana Křtitele, ve kterém se místní koalice rodin zasloužila o opravu varhan. CO vše s tím bylo spojeno a kdo jsou ti, kteří svými nápady a neviditelnou prací dotáhli náročný projekt do konce – to je příběh, který se na faře při kafi barvitě odkrývá příběh obecní komunity osvícených lidí, kteří sem postupně během posledních dvou dekád přišli bydlet, tvořit, vychovávat potomky. Otevírá se postupně a dává tušit, že mnohé, co se tu děje, je otevřená detektivka, jejíž aktéry za tu kratičkou chvíli, kdy tu jsme, nemůžeme při nejlepší vůli poznat. Sdružení kolem dvou nebo i více rodin tu každý rok pořádá staročeské jarmarky, výstavy, koncerty. Přitom každodennost přináší hromadu drobných konfliktů, tak typických pro venkovské komunity, složené z takzvaně do sebe zabedněných a světem osvícených.
Další návštěva se odehraje ve Vidžíně u Svobodových, o nichž už také leccos víme z předešlého večera. I oni mají nad rámec svých farmářsko-zahradnických povinností vůli a energii starat se o nadstavbu pro druhé. Kromě plánu obnovení starých cest pořádají i Týden otevřených zahrad – a mají se čím chlubit, krásou jejich zahrady roztáváme rychleji než mokneme.Nikdo z nás toto nečekal a ani se to nedá dost dobře popsat. Kochání pohledem na barvy, tvary a vlny roztančených květin nebere konce a já si budu navždy pamatovat slova pana Svobody: „V opakování je harmonie“ … Stejně jako v případě Kaiserů i tady si říkám – vida, to je ale pár, ve kterém je neuvěřitelná síla dobrého a komplementárního partnerství muže a ženy. Na té jejich zahradě je to vidět, (sem bych poslala na exkurzi genderové expertky!) a i když se v dešti a celí rozpovídaní už tentokrát nedostaneme za ovečkami, víme, že se sem zas vrátíme.
Čeká nás ještě cesta do Konstantinových lázní, kam jsme byli původně pozváni na jarmark při příležitosti otevření lázeňské sezony a další besedu o duši kraje. Spolupořadatelem akce je komunitní plánovač Honza Florián, kterého ty čím dál tím vydatnější šňůry z nebe padající vody pěkně vypekly, stejně jako nešťastné stánkaře. Všecko jim to zmoklo a hrozí jim asi pěkná depka. Vcházíme kolem čtvrté do sálu v Alžbětinském dvoře, kam se celá akce smrskla a zmokle přesunula. Na podiu vyhrává rokenrol a pod ním tančí generačně nejpestřejší a nejveselejší skupinka, jakou si může lázeňská ceremonie přát. A mne vlastně ani nepřekvapí, že vidím potkávám známé, se kterými jsem se neviděla mnoho let, loutkáře Milana Formana a paní Sittovou, ženu někdejšího vrchního lékaře polní nemocnice v Afghanistánu

A my všichni, cestou domů, během povodní i potom, jsme něčím načatí. A dáme si čas, a budeme s velkým vděkem přemýšlet o tom, co jsme to v krajině Tepelska potkali za nezlomnost, která lidi přivádí k odkrývání jejího tajemství…

(Příští výpravy se chystají: na bruntálsko, do Kroměříže, do Krkonoš…Pokud laskavý čtenář dočetl až sem, třeba ho napadl podobný příběh, jaký jsem se tu pokusila v náznacích vylíčit.
Budu mít radost, pokud se se mnou o vaši zkušenost v diskusi podělíte )