Skupina občansky citlivých lidí se více či méně usilovně zabývá otázkou, že a proč nám byl stát ukraden. A kdo nám ho vlastně ukradl.Je těžké odpovědět především to, proč jsme si ho nechali ukrást...

Jeho kredit je nízko. Jeho role je rozmazaná. Jeho představitelé jsou v roli těch, na jejichž bedrech spočívá tíha této skutečnosti. Na bedrech ostatních obyvatel spočívá jho ještě těžší - jsou to oni, kteří klíčové představitele státu - politiky zvolili, volí a asi ještě budou volit. Ti zvolení jsou lidé, kteří dostali od jiných lidí pověření jej spravovat tak, aby sloužil kvalitě života své svěřené obce. Nevyřčenou otázkou může být - Drží český stát pohromadě pouze zásluhou odevzdaného stáda voličů (i nevoličů)?

Nadávat si („můžeme si za to sami“) znamená vědomě snižovat a znehodnocovat jedno z významných občanských práv. Vidím to jako pokračující proces kolektivního sebeponižování. Voliči jsou za voly.

Nemocný stát je tedy zrcadlem toho, co jsme zde společně vytvořili.

Stát je forma správy záležitostí společného zájmu v teritoriálně vymezeném území.

Je to instituce, které je konsenzuálně svěřena role, jejíž fungování ovlivňuje i chod dalších institucí existujících v jejím rámci - podniků, organizací, spolků, rodiny… Zájmem obyvatel, jejichž život stát ovlivňuje a kteří se ke státu tak či onak vztahují, by mělo být jeho zdraví.

Paušalizace je svůdná a ošidná. Dalo by se říci, že stát v roli správce služby celku, formě a pozitivní identitě české společnosti – selhává, skomírá, zesměšňuje se. Ale zdaleka tomu tak není – úspěchy státu jsou jen téma nezajímavé. Zdraví státu je měřeno pouze úrovní politické kultury, která je použita jako běžný mediální produkt. Stát rovná se politika, politika rovná se volby. Někteří lidé k volbám nechodí vůbec, jiní „volí menší zlo“. Ale v drtivé většině voliči (i nevoliči) dobře vědí, že aktem volby (či nevolby, která sama o sobě je volbou) se tak jako tak stávají součástí beznadějně trapného koloběhu. Vědí, že život je jinde a že aby se jim žilo tak, jak si představují, musejí se - stát nestát - postarat sami o sebe a o své bližní. Vytvářejí svoje paralelní cesty, oázy, světy, struktury, systémy vztahů. Nezávisle na státu. Na principu svépomoci a kultivace důvěry. A to v zásadě třemi způsoby - egoistickým (vedeným silnou vírou, že vše je prostě o penězích a silnější vyhrává) mutualistickým (ty mně toto, já tobě tamto a něco z toho možná vzejde) a altruistickým (racionálně-idealistické úsilí lidí, pro které je samo o sobě hodnotou investovat do dobré myšlenky i přes nejisté, nevratné vklady do jejího budoucího života) Samotný stát má co dělat, aby udržel oprávněnost své existence a proto se často chová jako firma, bezohledně bojující o přežití. (hyperbola, paušaliace, vím)

Tak to zde přece je a bylo v různých podobách vždy. Česká společnost tradičně funguje na klanovém principu. Stát jako takový začíná být vnímán jako jeden z klanů, spravovaných finančně diferencovanou skupinou osob, kteří byli nejenom svobodně zvoleni těmi, kdo dosud vězí v konceptu „občanské odpovědnosti“ ale kterým stále ještě stojí za to svou spoluúčastí podporovat existenci tohoto klanu, obecně kritizovaného nebo použitelného k libovolnému výhodnému kšeftu, nebo v lepším případě skepticky tolerovaného. Chudáček stát.

To, co dělá tento klan obecně nedůvěryhodným, slabým, směšným a zranitelným, vychází z poškozené duše a potažmo vůle národa. To neznamená, že v národě nežijí zdraví lidé! Schází kolektivní vůle roli státu formulovat a spolunaplňovat její smysl. Nefungují vnitřní mentální spoje kolektivního mozku. Pokud se tato vůle nezmění, stát bude hynout na úbytě. Otázkou totiž také je, jestli stále ještě vězíme ve stereotypu, že stát má ve společnosti roli určující. Jestli nejsme svědky vědomé či podvědomé degradace státu natolik, že jsme prostě přijali tuto HRU NA STÁT pragmaticky pouze jako nutné zlo a prostředek k udržení systému jiného, skrytého a otevřeně utajeného. Jinými slovy- jestli stát se svými stávajícími nástroji netransformoval do role nepopsatelného a de facto trpěného „veřejného mimina“.

Stát má totiž taky roli partnera nejen k jiným klanům (entitám, institucím) uvnitř svého teritoria, ale i navenek. Kdyby například Češi dospěli do stavu, kdy nad státem jakožto formou správy zlomí hůl a přešli například k formě monarchie, (resp. Hry na monarchii) museli by být schopni se institucionálně vyladit v rámci světa za svými hranicemi. Aniž bych tedy chtěla horovat pro okamžité nastolení monarchie, občas si taky pohrávám s myšlenkou, jestli bychom to v té naší velké hře na odkrývání veřejných tajemství s ní neměli jednodušší i vůči světu, neřkuli vůči Evropě, kterou ve svém klopýtajícím úsilí držet fazonu a krok stále tak málo známe.