Všem kolegům blogerům, panu Stejskalovi i diskutujícím a čtenářům přeji dobré vykročení do roku čtrnáctého tohoto století. K této příležitosti si dovoluji vložit sem postupně ve dvou částech článek, který vyšel v prosincovém čísle časopisu Regenerace a který jsem napsala po poslední návštěvě Dalajlámy v Praze.

„Dokud bude existovat prostor a budou žít vnímající bytosti, kéž budu po celou tu dobu žít i já a dokážu zbavovat svět jeho strastí“ (Jeho svatost Dalajlama)


1. Tématem dávání a přijímání,jsem se ve svých činnostech zabývala léta - jak prakticky tak v myšlenkách, mimoděk orientovaných na jednu ze základních společenských otázek – co je bytostem na úkor a co naopak u prospěchu? Koncem babího léta jsem pro rozjímání o tomto tématu získala výrazný impulz: naskytla se mi výjimečná příležitost účastnit se celodenní lekce Jeho svatosti Dalajlamy, který v době konání Fora 2000 pobýval několik dnů v Praze.
Je docela zvláštní, jak se k Dalajlamovi vztahujeme my, Češi. Je v tom určitá důvěrnost. Nejen u nás samozřejmě – asi v celé Západní Evropě je velmi populárním a oblíbeným člověkem. Má na tom zásluhu poptávka po duchovní tradici, kterou nám zprostředkovává a kterou Západ přijímá a často přetváří k obrazu svému? Tento jev pro sebe nazývám rezonančním tibetstvím. Dalajláma je nejen jeho symbolem, ale je i putujícím člověkem, vypuzeným ze země kořenů svých předků. Tento člověk se stal v globálním měřítku nezpochybnitelnou spirituální autoritou dnešní doby. Prvotním předpokladem této popularity jistě bylo svým způsobem dosti rozšířené protibetské solidární hnutí na Západě (jakkoli by se mohly přímé dopady tohoto hnutí pro obyvatele současného Tibetu problematizovat) Na druhou stranu je tu totiž ještě jeden, možná dnes daleko podstatnější důvod: v popularitě jeho osobního poslání je skryta informace, že nám něco schází a že to něco lze hledat, znovu přečíst a přijímat právě skrze ono vypuzené, světem putující dalajlamovo „tibetství“.

2. Je přirozené chtít být šťastný a spokojený. Existují různé směry a praxe, jejichž jazyk se snaží postihnout cestu, směřující k duševní rovnováze. Obraz duše jednotlivce se zrcadlí v povaze krajiny a společnosti. A naopak. Vnímaví lidé vědí, že myslet na svoje štěstí nelze bez rozpoznání způsobu, jak činit šťastnými druhé. Altruistou se nazývá ten, který podle tohoto poznání vědomě řídí svoje konání, který praktikuje soucit. Je to život v souvislosti (nikoli závislosti!)
Společnost vnímáme jako organismus, který ovlivňuje naše individuální životy. Jedno nelze oddělit od druhého. Jaká míra a potřeba altruismu je rozpoznatelná v organismu české společnosti? Myslím, (a možná si to myslí i pan Dalajláma, protože proč by sem jinak jezdil?), že v ní dříme velký potenciál a že v ní dochází v posledních letech k velkým změnám, jejichž pojmenování zůstává zaseknuto v negativní sebereflexi. Jiné, hlubší aspekty těchto změn zůstávají nepojmenovány. Je to pochopitelné – jazyk, kterým změny reflektujeme, se zatím zdráhá tyto změny přijmout a zpracovat. Proč tomu tak je? Možná proto, že k tomu, aby došlo k pojmenování, je třeba dosáhnout určitého stupně vývoje. Když přijmeme to, o čem mluví ono Dalajlamou zprostředkovávané učení, uvědomíme si, že cesta altruismu je cestou moudrosti, respektive zralosti. Ale rozeznat správně a svým vlastním pojmovým aparátem obsah tohoto sdělení nemusí být jednoduché. Protože aby se to stalo, musí zde být zažitá určitá praxe. Píšu o tom právě proto, že se domnívám, že se v poslední době se v organismu české společnosti taková praxe pomalu začíná ujímat.

3. Tu žlutou pásku, kterou jsem od organizátorů dostala u vchodu, jsem na ruce nosila dlouho, společně s páskou modrou, kterou jsem dostala na ruku den předtím na finále MS ve vodním slalomu v pražské Troji, kde moje vlastní dítě darovalo mnoha lidem velikou radost v podobě sportovního triumfu. Oba ty dny jsem vnímala jako velké obdarování; kdykoli se k nim v mysli vrátím, vyladím se, uklidním a jakoby se ve mne cosi poskládalo.
15.září se sešlo v pražském Podviní ve sportovní aréně Sparta zhruba dva a půl tisíce lidí, aby celý den poslouchali Dalajlamův výklad osmi veršů výcviku mysli. Jejich autorem je Geše Langri Thangpa, tibetský mistr z 11.století. U nás to bylo historicky první veřejné Dalajlamovo učení. Je to krátký, prastarý text o vyvíjení soucitu a transformaci mysli, který Dalajlama uvádí jako jeden z hlavních zdrojů své inspirace. A opravdu zdá se, že v těchto verších je obsažen takřka celý návod, jak uskutečnit cestu ke stavu rovnováhy, která se dá nazvat moudrostí. Každý verš otevírá prostor jazyka, kterým rozpráví jeho čtenář a vykladač, pak i jeho dokonale vyladěná překladatelka a v momentu předávání i naše mysl. Jedná se totiž o naši existenci mezi bytostmi kolem nás, o naše vnímání, myšlení, chování, které ovlivňuje vše v nás i kolem nás, každý den. V tomto okamžiku, ve společenství lidí různých vyznání, různých ras a národností. Nejedná se o žádnou populární ezoteriku, jedná se o setkání s univerzálním jazykem moudrosti, předávané a konkretizované z generace na generaci, v prostoru univerzálním.
Během toho dne jsem nejen poslouchala, o čem Dalajláma mluví ale i se dívala kolem sebe. Seděla jsem v poslední řadě. Sem tam někdo spal, někdo si povídal, lidé stále byli překvapivě v pohybu, stále tu byl jakýsi pomalý šum. I já jsem občas zaklimbala, přitom jsem byla ve stavu neustále probíhající duševní, dialogické aktivity. Ti lidé se sem přišli něco naučit. Nepřišli si pro nějaké dogma, přišlin poslouchat výklad o optimálním stavu bytí, které je základním zájmem každého z nich.
Náš příjemný, dobře naladěný lektor začíná mluvit o lásce k cítícím bytostem. Přitom do mikrofonu chrchlá, smrká a sám se těm zvukům chechtá. Přivezl si z Litvy chřipku. Není výš a je v centru, pozornost všech přítomných je upřena k jeho slovům. Ta slova se ale odrážejí a pohybují se v prostoru mezi námi. Každý je tu najednou tím člověkem, který sem přijel něco přijmout, něco ze sebe dát. Co cítí on sám? Zdá se, že ho to baví, že je zaujat. Mluví o tom, že nechce být považován za Mistra, že je jeden z nás, že je stejný jako my. Každému je umožněno zažít ten prostor, kdy myšlenky se řadí a tkají jazyk tak, že dává smysl.

4. Velmi důležitou a v mých myšlenkách od té doby přítomnou pasáží je promluva o rušivých emocích. Stav a zážitek štěstí nezáleží na okolnostech, - a když toto posloucháme, můžeme si maně vybavit stav donkichotský, protože vězíme ve stereotypu, ba v soukolí neustálého kladení podmínek pro stav štěstí nebo-li řekněme optimálního stavu bytí. Štěstí souvisí s tím, co nosíme v sobě, ve svém vlastním prostoru. Zaměříme-li pozornost na způsob vztahování se k situacím a lidem v každodenním životě, lze to snadno pochopit. Některé situace a někteří lidé, některé bytosti, nás naplňují strachem, nedůvěrou, odporem. Zeptejme se, proč tomu tak je? Zaměřit se na ono proč znamená vydat se k sobě. A zase – je zde připravena armáda spasitelů, odborníků, únikových prostředků, které s otevřenou náručí přijmou každého, kdo své fobie či alergie potřebuje opravit. Přitom těmi prvními kompetentními učiteli a pomocníky jsou právě ti roztomilí narušitelé naší vnitřní rovnováhy, kteří nám ukazují na nějaký dosud nepřečtený vztah.
Řečník uvádí příklad - nikdy například nechápal, proč mu nevadí vzít do ruky pavouka, ale ke stonožce cítí nepřekonatelný odpor. A co udělá? Zaujme k tomuto (sebe)poznatku vědecký postoj. Rozklíčuje rozdíl mezi hloubkovým a povrchním prožitkem. Stanoví pro sebe původ svého strachu, rušivé emoce. Rušivá emoce má cosi velmi společného s egem, přímo vychází ze sebestředného já, na kterém ulpíváme, protože jsme tak naučeni. Je to sebeobranný reflex. Stejně tak jako žárlivost, nedůvěra, rivalita, strach, zápas o místo na slunci…. Těchto reflexů je v organismu společnosti nadbytek, právě proto, že se jedná o pouhé projekce představ, vyprodukovaných zcela účelově, s cílem z nich těžit a ovládat, mírněji řečeno organizovat skutečnost kolem sebe. Často si je ani neuvědomujeme, protože fungují zcela automaticky. Mají či nemají reálný základ? Pokud ne, je snadné je eliminovat. Rozpoznat toto ale právě vyžaduje jistý klidný, soustředěný stav mysli. Toto pokládám za velice dobrodružný proces. Pokud jej přijmeme jako jeden z aspektů našeho bytí, může přinést velké možnosti vnitřní i vnější (individuální i kolektivní) transformace. Zažíváme nadprodukci rušivých emocí ve společnosti, která je bezradná v kultivaci veřejného prostoru a proto se utíká do prostoru osobního. Aniž bych chtěla sklouznout do mentorování, princip této – jak říká Jeho svatost - vědecké metody k rozpoznání původu emocí nám může přinést nečekaná rozuzlení v orientaci, kudy na cestě ven z bryndy do skutečnosti.