Ke Dni seniorů si dovolím podat zprávu o příběhu, z něhož mám nejen já radost. Minulý týden jsme společně s rodinou Utitzových veřejně uvedli do světa knihu Kaleidoskop mého století, která v červenci vyšla v nakladatelství Academia.

Stalo se tak v Pražském literárním domě v Ječné ulici, kam přišlo lidí, že se ani dovnitř nevešli. Hlavní postavou večera byl autor knihy Bedřich Utitz, který letos oslaví devadesáté třetí narozeniny. Než jsem s ním začala práci na této knize, byl pro mne osobností, úzce spojenou s exilovým vydavatelstvím Index, které působilo v Kolíně nad Rýnem v letech l970 – l989 a a jehož zásluhou vyšlo více než 24O knih českých a slovenských autorů, kteří zde nesměli publikovat, nebo byli již v exilu. Lidé, kteří na vernisáž jeho knihy přišli, se shodli na tom, že tento jeho přínos k udržení české a slovenské kultury vlastně nebyl dosud oceněn. (a to není zdaleka sám…)

Knihu jsem s ním začala pomalu dávat dohromady před více než dvěma lety. Protože přišel při operaci o zrak, bylo nutné stávající část rukopisu jednak projít celou znova a doplnit, a jednak dodiktovat respektive dotvořit část zbývající.Pohyb v čase, , navazování vzpomínek, rekonstrukční práce – záběr velice široký jak co do geografického tak časového kontextu. Narození ve Vídni, dětství v Praze, emigrace před Hitlerem do Palestiny, vstup do zahraniční jednotky britské armády, účast v bojích u Tobruku – (je zřejmě asi úplně posledním našim vojákem, který ještě žije), a na dalších na frontách Druhé světové války. Další etapa života v Praze, práce v rozhlase, po roce 1968 opět další emigrace a na stáří opět návrat do Prahy. Vzpomínání věcné, nepatetické, s nadhledem, formou krátkých, mnohdy vtipně vypointovaných črt. Text, který sám o sobě je obrazem dvacátého století, které je v nás víc, než si uvědomujeme.

Mnoho témat, kolem kterých se Utitzovy vzpomínky točí, mne naplňují neklidem a zvědavostí: - role a význam českého exilu, vstup a členství v KSČ, události a lidé kolem Pražského jara, atd. Nesmírně zajímavá práce, kdy je nutno potlačit a často řízeně zapomínat a pak zase v případě „provozních rozhovorů“ si připomenout vlastní vzpomínky, vjemy, myšlenky, podněty a vytvořit pracovní prostor pro dodatečně dotvářecí zásahy autora. Byla to lekce respektu, lekce unikátní, která mi ukázala zcela nové roviny vzpomínek.

Ve výsledku jsem tedy před příchozím auditoriem (v mnoha případech případů kmetského věku) při uvedení knihy spontánně vydala apel pro přítomné – pište, vzpomínejte, a hledejte své editory, kteří vám pomohou s formou. Je to velmi důležitý proces, protože při něm jde o zásadní věc - o hledání a přijímání vztahu člověka k vlastním vzpomínkám. Právě to, co se v celém procesu děje, je klíčové jak pro jejich vydavatele tak pro adresáta. Není důležitá ambice barvitě a dramaticky popisovat situace, abych z nich pro čtenáře vytěžili maximum. Nebo analyzovat či soudit prožitý čas a jeho historický rámec. Umění zprostředkovat situace mnohdy hraniční a dramatické (poslední rozhovor s vojákem před popravou, úmrtí otce, zmizení matky, zajetí atd) tak, že stačí dvě až tři věty a čtenář situaci prožije zlehka jakoby přítomnost i minulost splynuly v jednu reálnou a normální skutečnost. Jinými slovy – tak dochází ke spojení vzpomínky čtenáře i autora, tak dochází ke skutečnému přijetí informace o tom, co bylo i je.

Nekupčit se vzpomínkou ale přijmout ji s vlídností tak, aby mohla být zasazena a předána – to je umění. Je hezké vidět, kolik lidí z toho pak má radost, protože se tu nejedná o účelové kádrování minulosti, které přináší nejen jejím protagonistů, ale i jejím čtenářům bolavá záda. Vždyť pocit je také informace. A nezlomnost životní energie člověka, který dokázal ukočírovat svůj osud skrze všecky peripetie dvacátého století, je přesně tou optikou, kterou dnes potřebujeme vidět a cítit, abychom nepropadli depresi a malomyslnosti z poměrů.

Často je slyšet postesky, že nám scházejí bezvýhradně přijímaní protagonisté elity. Řekla bych, že za to nemůže ani tak jejich neexistence, jako spíš kritéria, která představitele elity určují. To, co nám schází ke kultivaci sebevědomí a hrdosti, je rozpoznaná a usazená úcta k těm, kteří se dokázali poprat s okolnostmi a předat osobitě zprávu o sobě dál - a to se vším všudy, se svým svým příběhem i lidmi kolem sebe. Ze všech těch rozhovorů a přepisovaných textů vyplývá totiž důležitá informace o vlastnostech, které zde jsou přítomné v životech pamětníků a které stále ještě nejsou dostatečně ceněné: smysl pro osobní možnosti a schopnost se samostatně a sebekriticky rozhodovat v podstatných momentech. Zachycený, zpracovaný a přijatý proces od kolize ke kritickému nadhledu….z těchto schopností taky totiž vyplývá něco, o čem intelektuálové a mluvčí společnosti často mluví ale díky absenci adekvátních činů jsou jejich slova čím dál tím vyprázdněnější: o schopnosti respektu a tolerance k životům a konání druhých. A potažmo i k osobní autonomii, která je základním předpokladem pro kultivaci dialogického prostředí, jehož existence je nejdůležitějším preventivním mechanismem vzniku další formy totality.