Návrh editora zdejší blogosféry zeptat se mladé generace na význam Listopadu 89 a jeho torzo v české společnosti je patřičné. Naše děti vyzařují i to, co jsme do nich vložili. V jejich zorném poli se odráží totiž mimo jiné i otisk naší generace. Tedy té, která do vínku dostala příležitost, kterou oni už neměli - vědomě prožít před i polistopadovou skutečnost.

Na otázku „Co pro mě znamená listopad 89 a jak vidím polistopadovou společnost dnešním okem?“ odpověděli mé tři starší děti a moje neteř:

Václav (syn): Bylo mi sedm… Mé myšlenky se k této události vracejí, když přemýšlím o občanském semknutí. O stavu, který společnost potřebuje. O stavu, který jakoby v přítomné společnosti zmizel. Zrcadlem můžou být fotbalové stadiony, kde se velice často válčí, avšak ne na hřišti, nýbrž v hledišti. Jediným srovnatelným okamžikem k listopadu 89 pro mě tak zůstávají přírodní katastrofy, jimiž jsou u nás povodně. V těch těžkých chvílích člověk vidí neuvěřitelnou sílu a sounáležitost lidské společnosti, kterou jsem jako dítě cítil při listopadových pochodech Prahou a kterou jsem pak také cítil při likvidaci povodní.

Z mého pohledu potřebuje lidská společnost milníky, jako byl listopad 89. Při takovýchto událostech zalézají, alespoň na chvilku, zkažení prospěcháři pod povrch a na povrch se derou inovátoři s vizionářskými řešeními či lidé s vizí udělat něco dobrého pro společnost. Takový „zlom“ tak může dát vzniknout věcem, které lidskou společnost posunou… Mám pocit, že čas kdy budeme takový zlom potřebovat, se rychle blíží.

Kristýna (dcera): Listopad vidím jako pětiletá holka, kterou máma drží na Národní pevně za ruku, táta nese dvouletého Vávru na koni, má plnovous a úsměv od ucha k uchu… pamatuju atmosféru šedě večerní zimní Prahy a velikánský příval pozitivní energie, pocit zadostiučinění, naděje, štěstí, co čiší z mých rodičů. Křičím „už je to tady, už je to tady“ a „My chceme Havla, my chceme Havla“, jsem na Národní třídě, vidím spoustu svíček, cítím vůni páleného vosku, která mi utkvěla v paměti dodnes a vždy mi tuhle krásnou chvíli připomene.

Postupem času se moje vidění listopadu 89 mění. Za posledních 25 let se dříve či později vyrýsovaly typy osobností, které se na revoluci tenkrát podílely nebo v ní nějak vynikly. Od Klause se Zemanem, které považuji za ostudu národa na úrovni komunistických pohlavárů, přes Kocába s Bursíkem – pro mne povrchní prospěcháři, kteří se snažili ze své značky především vytěžit.

Vidím ale i spoustu lidí, kteří za nás opravdu bojovali a ze současného vývoje jsou oprávněně rozčarováni či naštváni na své dávné spolubojovníky. Proto právě teď rok 89 vnímám jako soubor spádových událostí, které by se staly tak i tak – kde vylezli na povrch skupiny aktivistů, kteří měli různé pohnutky, úmysly a charakterové vlastnosti a mysleli to všichni trochu jinak. Měli jsme to štěstí, že mezi nimi bylo hodně inteligentních lidí, kteří dokázali Česko kormidlovat v divoké porevoluční době i přes zlomyslnost svých kolegů, privatizérů a prospěchářů. Jak je vidět v našem polistopadovém regionu, nikde to nemají jednoduché a proto je potřeba ničeho nelitovat, jít dál, podporovat morální hodnoty společnosti, ve které v roce 89 společnost doufala.

Vávra (syn): Listopad 89 je pro mne něčím, co ve mě vyvolává hrdost být Čechem, i když jsem byl na světě pouze dva roky a nic si tak nepamatuji, vše znám pouze z vyprávění. To by pravděpodobně byl jediný moment, kvůli kterému bych chtěl být starší, abych si to prožil… možná bych si uvědomil minulý režim a i dnešní situaci trochu jinak, lépe a živěji.

Pokud se podívám na současný vztah listopadu 89 a dnešní doby, nejde mi do hlavy, jak se mohlo tolik lidí vzepřít tehdejšímu režimu a jít do ulic. Dnešní společnost mi totiž přijde z většiny, v ohledech k reálnémů dění na politické scéně, naprosto skeptická a odevzdaná. Jen málo lidí se nenechá obelhat populistickými gesty a přetvářkami. Naposledy byla demonstrace proti Paroubkovi, což mi přijde teď hodně úsměvné. Lidé především zapomínají na to, co ti, kteří v listopadu 89 a hlavně před ním !!! - budovali a kam směřovali. Myšlenky, činy i postoje, které ohrožovaly jejich svobodu a život by neměly být zapomenuty a přebity dnešním hladem po penězích a moci.

Anežka (neteř): To období kolem listopadu 1989 vnímám dost dobrodružně. Bylo mi šest a nikdo nesměl vědět, kde máme skautskou klubovnu. Táta mi na Václaváku ukazoval policajty a tanky, přímo ten den jsem čekala u babičky, kam dorazili strýc s dědou promočeni od vodních děl. Do podzemí, kam táta chodil tisknout samizdatové noviny, jsme chodili oklikou, kočárek mladšího bratra byl plný letáků, pamatuji si taky pár domovních prohlídek, ale to bylo asi dříve. Když pak byly první svobodné volby, se sestrou jsme namalovaly desítky volebních letáků, volte OF. Převažovaly na nich červavý třešně. Rozdávaly jsme je před sámoškou. A po volbách si pamatuji to veselí, chodila jsem po ulici z první třídy a na všechny ukazovala viktoria a lidi se na mě smáli. První slovo mého mladšího bratra bylo Havel. Takže dobrodružná a radostná doba. Uvolnění, naděje a konec šedi.

Polistopadová společnost, to je těžký, jak dlouhý to je období? Zrovna jsem dospívala. Vím, že pro rodiče to byla velká šance, oba si konečně mohli vybudovat kariéru, svobodně žít… pořád mi opakovali, jaké mám štěstí, že můžu všechno, cestovat, učit se, dělat co chci. Pro mě to byla samozřejmost a v té záplavě možností jsem si připadala ztracená. Přišlo mi, že lidi nečerpaj z tý naděje a lásky, že se nevracej k přírodě, k pospolitosti. Měli jsme se ekonomicky lépe (poznalo se to nejdřív podle toho, že každý neměl jen jeden banán, ale máma jich teď kupovala o pár víc) ale my stejně vzpomínali na doby, kdy jsme společně drželi hladovku za Standu Devátého.

Rodiče vyzdvihovali americkou demokracii a já se dozvídala o tom, jak USA vykořisťuje jiné státy a způsobuje válečné konflikty. Dozvídala jsme se o světové ekologické krizi a Češi stavěli Temelín. Zlo se rozmělnilo a zabalilo do krásnejch obalů. Místo komunistů teď vládly nadnárodní korporace, který nikdo neznal.

Až v poslední době vnímám v generaci mých vrstevníků nadějné semknutí, synchronicitu, touhu po jednoduchých věcech, po životě v souladu s přírodou a ostatními lidmi.