Kráčející, nikoli prchající skupina Evropanů, kteří jdou opačným směrem – tj. z Evropy do Sýrie, nikoli naopak. Právě procházejí Polabím. Jsou spořádaní, jejich denní dávka kilometrů se pohybuje kolem dvaceti, takže rakouskou hranici v Mikulově průvod překročí 1. února. Jedná se o rozsáhlý mezinárodní projekt, na kterém spolupracují dobrovolníci nejen ze zemí ležících na trase Berlín-Aleppo, ale také lidé z mnoha další zemí z celého světa. Proklamovaným smyslem je demonstrace solidarity civilistů s civilisty.

Zabezpečení české a moravské etapy pochodu je trochu závod s časem. Občas je nutno se projít a zamyslet se nad jeho smyslem. Pochod do Aleppa je mysl zdravě okysličující způsob komunikace tématu, který je jinak konzumován pouze prostřednictvím internetu či medií. A všichni ti lidé, kteří nám vyšli vstříc a poutníkům přístřeší během cesty poskytují, dokazují, že v krajině není lhostejnost. Což je pro nás v Evropě i pro lidi v Sýrii dobrá zpráva. Za pochodu se dobře přemýšlí. Třeba o tom, jaké naše kroky vůbec mají smysl…

Mír pro Sýrii je mír pro Evropu
Nebudu lhát sobě ani druhým: tato akce Sýrii nespasí. Slyším dobře hlasy typu „…Každá pomoc směřující do Aleppo potažmo do Sýrie, má v důsledku stejný dopad, jako zbraně vyvezené tam. Dříve či později se dostane stejně do nesprávných rukou. Ale kdo ví, jaké ruce jsou ty správné TAM? Vměšujeme se do záležitostí, o nichž NIC nevíme a to z pozice NAŠEHO vnímání hodnot. Orel tresce nepomůže a stejně tak naopak…“
Proč tedy považuji více než 4000 km dlouho procházku evropskou, potažmo pak orientální krajinou za podnik hodný podpory? A jaké dopady mají, budou či mohou mít kroky poutníků, kteří už jsou na cestě?
Pochod Berlín –Aleppo se zrodil z myšlenky čisté solidarity člověka k člověku. Vytváří možnost PŘIDAT SE. Chůze krajinou je prastarý způsob a zároveň je odpovídajícím symbolem pomalého, náročného a často nebezpečného pohybu odněkud někam. Spojuje citlivé lidi, kteří jdou do rizika z potřeby sdílet a demonstrovat svůj společný zájem a důvod.
Ale znovu – čemu to pomůže?

Zablokovaná komunikace: Nenávist rozděluje, soucit spojuje
Pochod vidím jako výzvu Evropě, která uvízla v sebedestruktivním dilematu Dobro nebo Profit.
Existence Evropy má základ v solidaritě. Pokud zvítězí Profit, Evropa zmizí, protože konečně přijde o svou identitu.
Náš svět začíná být paralyzován nenávistí. Nenávist plodí strach a strach plodí nenávist. Nevede jinam, než do slepé uličky násilí. Násilí otevřená tvář zla. Zlo je svině, protože systematicky rozděluje. Zlo je množina z neznalosti. Jde proti komunikaci.
Postavit hráz zlu je tedy možné pouze tím, když začneme pracovat s tím, co spojuje.
Pochod do Aleppa staví Evropu skrze vztah ke zkoušené Sýrii před zásadní výzvu:
Je pro Evropu soucit dobrem? Nebo pouze obchodním artiklem?
Pokud soucit skutečně znamená úctu k životu, pak spojuje, posiluje a ukazuje cestu dál, protože komunikuje.

Je třeba vidět věci, jaké jsou
Sýrie je gigantický ventil, skrze který unikají krvavé páry napětí současného světa. (Otec Richard z Chebu)
Pochod Berlín-Aleppo je reakce na tragedii Sýrie; Aleppo zůstane symbolem destrukce a zmaru. Ale i výzvou pro nás: neboť to, že tato tragedie zajímá mizivý zlomek evropské populace, je tragedie globální. Zažíváme opět moment, kdy míra lidské citlivosti byla natolik přetížena, otupena, deformována a opracována debilním diktátem spotřeby a manipulace, že schopnost prosté lidské soudržnosti až na čestné výjimky mizí a překlápí se do izolující, dekadentní otupělosti. Uprchlická krize ukázala toto: Evropa se octla v pasti svého vlastního úspěchu. Její mozek i srdce obrostly tukem. Může být garantem míru a prosperity systém, kterému zbývá energie pouze na to, aby hájil sám sebe, nikoli hodnoty, na nichž stojí?
Tento svět už dávno není o soupeření levičáků s pravičáky, Ruska s Amerikou, Islámu s křesťanstvím, sluníčkářů s mlhoši apod.
Náš svět NYNÍ je kritickou zkouškou rovnováhy mezi bytím na úkor života a bytím ve prospěch života.
Pochod Berlín-Aleppo symbolizuje a podporuje to druhé. Jeho úkolem je posílit víru v to, že se Evropa vzpamatuje a začne ve vztahu k Sýrii uplatňovat to, na čem je sama postavena a co jediné může být její posledním tmelem: soucit. Nikoli kšeft.
Neexistuje žádné „my proti nim“ existuje pouze hledání toho co je nám všem společné – vědomí, že normální je žít a nikoli život ničit ve jménu čehokoli. Je na každém z nás, kudy k onomu léčivému a osvobozujícímu komunikačnímu principu dojde a jakým způsobem je pošle dál.
I o tom je pochod Evropou do Aleppa.