Na mou otázku, jak vidí polistopadový vývoj české společnosti generace „sametových dětí“, mi postupně odpovídají ještě další přátelé s věkem kolem třicítky. Uvádím zde pozoruhodné zamyšlení Aničky Dějeplné, dcery mého kamaráda buditele.

„Listopadu vděčím za to, že jsem přišla na tento svět. Moji rodiče mít děti za komunismu nechtěli, alespoň tak mi to máma vždycky vyprávěla. Narodila jsem se v září roku '90.
Jedna z mých dětských vzpomínek, která se mi hluboce vryla do paměti, je obraz, kdy celá naše rodina sedí u televizní obrazovky a sleduje večerní zprávy. Nesmělo se promluvit, což mě tehdy dovádělo k šílenství, aby ani maličkost z toho, co se zrovna projednává v parlamentu, neunikla pozornosti. Všichni žili tím, co se děje ve veřejném prostoru, horečnatě diskutovali o politických otázkách a problémech ve společnosti, a se zájmem sledovali, kam se nastalá situace bude ubírat.
Devadesátá léta zpětně vnímám jako dobu velké naděje a víry v budoucnost, kdy lidé byli naplněni obrovskou radostí z nastalého zlomu a měli v sobě hodně sil, které byli ochotni věnovat budování demokracie.
Dnes po dvaceti pěti letech jako by nastalo určité vystřízlivění a možná i zklamání z nastalého vývoje. Dohnat „západní společnost“ se nám nepodařilo. Zároveň bychom se se spoustou věcí a fenoménů, které k nám ze Západu přišly, radši co nejdřív rozloučili. Navíc se může zdát, že se vrací dřívější bipolární dělení světa, v němž je jasné, pod jakou sféru vlivu spadáme. Naše politická reprezentace je vulgární, populistická bez konkrétních politických programů, objevují se v ní fašizující tendence, které je vidět i u sousedních států.
Čím dál víc vyvstává otázka, jakým způsobem projevit svou občanskou nespokojenost. Podepisování petic a pořádání demonstrací jako by ztrácelo smysl. Zatím jsem se nezúčastnila jediné, která by měla nějaký konkrétní dopad. Projevy nesouhlasu se nejvíc kumulují na sociálních sítích, kde se ale ztrácí v nepřeberném množství smogu. Zároveň cítím, že politická situace není pro lidi zas až tak zásadní, alespoň např. ve srovnání s léty po revoluci. Diskuse v mém okolí probudí vždy peprné kauzy, jiskřičky, které se dost často týkají srovnání současného režimu s tím minulým.
Na rozdíl od generace svých rodičů nevidím v levicové kritice současné situace nic katastrofálního. Vnímám ji jako intelektuální výměnu názorů, která by měla v demokratickém režimu existovat, a které je zapotřebí. Diskusi můžete kultivovat jen tehdy, pokud nějaká probíhá. Zároveň nechápu animozitu, která vládne na obou stranách. Základní hodnoty jako je dodržování lidských práv, ochrana utlačovaných, chudých a nemohoucích, je přeci všem společná.
Ačkoli by se naše situace, zvláště ta politická, mohla zdát bezútěšná, myslím si, že se její úroveň na komunální úrovni neustále zvedá, a zároveň se zde objevuje čím dál víc lidí, kteří jsou ochotni dělat něco pro veřejný prostor, a kultivovat tak občanskou společnost zezdola. Poslední dobou je to dobře vidět na proměně Prahy, která se probouzí k životu díky občanským iniciativám a sdružením, kavárnám vznikajících na zapadlých místech, trhům, hudbě v ulicích, kde se lidé mohou scházet a sdílet své názory a zkušenosti. Místní referendum na Praze 3, kde bydlím, o budoucnosti parku Parukářka mne doopravdy potěšilo. Doufám tedy, že naše země pomalu, ale přeci jen rozkvétá.