Ikonické předměty naší doby

Náš dobrodějný spolek Berkat byl onehdy vyzván ke společnému posezení s opravdu milou a noblesní dámou. Bývalá paní americká vyslancová se před časem doslechla o našich altruistických výpadech směrem k obětem válečných vřav v Afghánistánu i jinde, a majíce srdce otevřené i povědomost o tamějších lidských trablech vydala signál, i sešly jsme se ke krátké debatě na téma pomoci při vynikajícím občerstvení z kuchyně našich kolegyň - migrantek.

Řeč šla o tom, jak by Amerika mohla pomoci nám, Češkám rozvíjet dál svou životní nadstavbu a být i nadále užitečnými ve prospěch chudých a se životem se peroucích žen z vesnic nebezpečných končin Afghánistánu. Během ševelení nad rozinkovou rýží mne pobaví především dva momenty. Poprvé když paní vyslancová nahlas a nabádavě přemýšlí nad možnostmi jak efektivně pomoci například dovozem nějaké mladé afghánské ženy na zkušenou do našich zemí, načež jako inspirující příklad podobné dřevní pomoci uvede případ mladé slovanské studentky, ocitnuvší se na zkušené v USA. Jak se z ní nakonec stala nejen senátorka, ale skoro i prezidentka! Ovšem základem bylo co? Inu- přece kufřík a kostýmek jakožto kouzelný katapult v pákymocné kruhy. Co při pohybu v kostýmku a s kufříkem v ruce mladá žena kráčící za lepšími zítřky svými či národa říká, už prý není tak důležité, důležitý je odpich, a k tomu jsou formální civilizační atributy jako je kufřík a kostýmek absolutním základem, učí nás stále ještě Amerika. Obdařeny inspirací pokračujeme v konverzaci dál, spějíce k momentu druhému, kterým byl nelíčený úžas spolustolujících diplomatů nad tím, když my se zkusmo vytasíme s návrhem pořídit malé notebooky napájené sluneční energií do dívčí školy kdesi v Hindúkuši. Na co že prý to tam potřebují, vždyť tam mají problém se vůbec uživit, nemají ani na židličky, a my bychom jim chtěli pořizovat počítače? (Ten nápad podotýkám nevyšel od nás, Češek, ale od našeho kolegy - rodilého Afghánce.)

Následovaly krátké řeči o významu současné globální ikonizaci elektronických přístrojů, přičemž jsem si v duchu připomněla své návštěvy v kavkazských domácnostech Ingušska, Osetie, Čečenska, Náhorního Karabachu, Arménie... jak mne vždycky udivilo, s jakou pečlivostí jsou v často nouzových příbytcích vydělena přímo ústředně posvátná místa elektronickým přijímačům. A ovšem – nejen na Kavkaze - volným asociačním tokem plují mé myšlenky i k satelitům v okně vybydlených domů některých českých ghett...

Mají či nemají zázračné manažerské kufříky odzvoněno? Ale ty ikonizované předměty jako počítač, televize, satelit – jistě mají stále silnější další důvod k pevnému poutu s životy osob ve městech a obcích, ba i v poušti či na horách kdekoli, ne? Jsou nejen instrumentem komunikace, leč i příslibem propojenosti, vábničkou pohádkových skutečností a jako sugestivní omamná zrcadla fikaně mažou v mozcích lidstva hranice mezi skutečností a virtuální realitou, která líbezně pěje – i ty jsi součástí našeho společného sku-teč-né-ho života na této zemi, húúúúú...

Útok slev, palba služeb

A jak dodatečně ve své domácí kanceláři v myšlenkách přežvykuji téma civilizačních a ikonických atributů, zvoní mi skutečný telefon: Pevná. Na ten mi volá už skoro jen maminka nebo Markéta z Berkatu. A většinou to podle zvonění už poznám. Tentokrát to nebude ani ta ani ona, říkám si, a tón hlasu a první slova mě taky v mžiku nakrknou! Zase si mě nějaká oprsklá kufříkatá našla v telefonním seznamu! Zatímco se trápím dilematem, jestli praštit telefonem hned nebo se slušně omluvit, že je to omyl, představuji si, jak asi vypadá ta osoba, jíž patří hlas v telefonu- jedno je, jestli kope za O2, za megaupíra GEMoneyBank, pojišťovnu, nebo z firmu prodávající rehabilitační pomůcky, společným jmenovatelem jsou magická slůvka SLEVA či oběd ZDARMA...

Telefonát dodá mé mysli adrenalin a katapultuje ji od manažerských kufříků k téměř postapokalyptickým otázkám - je tu skutečně nějaká krize, nebo už dávno proběhla a to, o čem se píše dnes v globálním tisku je jen ono vzrušené ševelení nad (stále plným) talířem? V posledních letech trpím neodbytně krizovým pocitem, že v našem světě je zoufale PŘESLUŽBOVÁNO – vždyť spotřebitel je Bůh i zaměstnavatel v jednom. Naučili jsme se dělat ze sebe i z ostatních méněcenné a nesvépravné, aby bylo čemu sloužit, aby byl OBRAT. Proč já si pořád nechám líbit, že ze mne dělá někdo debila? Kolik lidí přijde o práci, až jednou konečně zkrachují všechny ty odporné ohromné krabice nabízející plesnivějící mandarinky ze španělských skleníků na jedno použití, krabice kauflandů, tesk, lidlů, plusů, penymarketů, požírající půdu a krajinu okolo českých měst? Kde sice superlevně nakoupíte, ale pak často polovinu produktů nelze vzhledem k jejich nechutnosti spotřebovat natož si jich v radosti užít? A kolik žen a mužů s manažerskými kufříky se octne na dlažbě, až nebude nač lákat spotřebitele?

A kdo se bude sociálně hněvat a bouřit dříve – spotřebitel, nebo poskytovatel, potažmo vnucovatel služeb či produktů? Jaký je mezi nimi rozdíl, a kdo koho zde drží v šachu?

Krize jako barbucha, homeopatikum, antiastmatikum, antidepresivum...

Brouzdám si ráda v blozích řízným slovem obdařeného makroekonoma Tomáše Sedláčka, který se teď přirozeně věnuje úvahám o možných způsobech pomoci zadýchané ekonomice a zmocňují se mne poněkud bláznivé myšlenky: Cožpak sama tato krize není lékem a pomocí ?! Otevřeným oknem dlouho nevětraného zasmrádlého pokoje? Jen krize promítnutá do každodennosti, jen tato krize, ke které má kromě prvních obětí končících firem ostatně většina národa ještě daleko, leč katapultovat se k ní možná bude problémem menším, než by se zdálo – jen tato krize nás naučí se dívat jinak na své vlastní potřeby – individuální i kolektivní. Každodenní praxe v krizi možná přiblíží analýzu makroekonoma se zkušeností mikroekonoma a dojde i na kufříkáře, kteří ještě rádi čas od času zahodí kufřík, vypnou mobil, počítač, rozhlídnou se JINAM, vyčistí mozek, možná objeví i půvab sou-citu a při štípání dřeva či obdělávání zahrádky nechají plynout myšlenky o nesamozřejmosti samozřejmého... a večer místo brouzdání internetem přečtou dětem pohádku na dobrou noc. Změní se rytmus života? Přehodí se alespoň na chvilku marketingová výhybka do sfér skutečného skutečna ? Dojde snad dokonce na překopání některých hodnot žití vezdejšího?

Protože marketing je výrazem kultovním, určitě hned tak nezmizí, však je to přece jen komunikace. (Ještě nejsme všichni zlobry.) Jenom se změní styl a kultura marketingu...nebo je to jenom má náhlým pohybem povzbuzená představivost?

Nicméně nelze mi jinak, než si zrovna juchnout – vítej a konej, ctěná Krize!