Už dvacet let máme svobodu sdružování a je zajímavé pozorovat, jak a proč se dějí. Zvykli jsme si na to, že můžeme a samozřejmě s tím nakládá každá skupina i společenství jinak.

Jak stárnu, vyhledávám takové shluky, které mají nebo znamenají úctyhodnou či zvyky utvářenou tradici...

Jsou staré tradice, jsou nové tradice, jsou přejaté tradice. Ráda je zkoumám, přemýšlím o nich, některými se nechám vtáhnout, některé dokonce sama zakládám a držím.

Tradice je tmelem a razítkem pokračování společenstev.

Výhodou našich časů je, že jsme to opravdu my sami, kteří ze svobodné vůle, ba i potřeby dáváme průchod společné i individuální potřebě jejich sdílení ...

Posílám virtuálním adresátům obrázkový pozdrav ze dvou skutečných událostí, spojených s tradicí dávných i nedávných dnů:

Masopustní setkání Únětičanů a Roztočanů na Holém vrchu u Prahy (sobota 20.2.2009)

Společenství lidí ze dvou obcí v okrese Praha-Západ, které se spojí v tradiční čas na základě tradiční příčiny - Masopustu. (Masopust je čas zabíjaček a lidového veselí, v Čechách se slavil už ve 13. století, začíná svátkem Tří králů a vrcholí masopustním pondělím a úterým čtyřicet dní před svátky velikonočními. Obcemi a městy táhnou masopustní průvody masek, končící masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá neboli Popeleční středa, začátek půstu. Od toho je také odvozeno slovo „karneval“. Z italského „carnevale“, kde „carne“ znamená maso a „vale“ dáti sbohem. Ráda bych věděla, kolik se letos zřekne masa, že bych to taky zkusila?).

Letošní masopustní oslavy mají zimní atmosféru. Jako každý rok se schází půvabně ulítlá přehlídka maškar – početnější skupina na straně z Roztok, komornější na straně z Unětic. Unětická skupina je sevřenější, je znát, že tady je naplavených účastníků přeci jen méně. Jde se od statku ke statku, hrají se odrhovačky, pojídají topinky, kobližky, koláče, pirožky, slanina, popíjí slivovice, ke všemu vyhrává dechová kapela – ale, bože, jak! Já nejsem odsud, jsem z vesnice o 15 km dál, no, snad i naše vesnice měla či má své tradice a své akční jádro okolo fotbalistů a hasičů...ale takhle Masopust s muzikou, maškarami a koblihami nedrží... Je milé vidět společenství oslavující a stmelující čas, sebe i místo, ze kterého vzešlo či do kterého přišlo. Vím, že je takových míst víc po hezku Česku, což je dobrá zpráva a těch je nám třeba jako soli v dnešním rozkouskovaném světě (napadl mne dobrý název pro masopustní maškaru - Postmoderna, kráva jedna).

Radost ze setkání stvrdili na Holém vrchu Roztočtí a Unětičtí nejprve divokou koulovací bitvou, posléze vytvořením dvou tančících soustředných kruhů. Doporučuji podívat se na obrázky fotografky Ivy Zímové - http://www.flickr.com/photos/ivazimova/









Česko-čečenský Pietní výstup na Petřín (23.2.2009)

Ačkoli má tato tradice geograficky mnohem širší rozptyl, stmeluje na různých místech asi mnohem méně lidí. 23.únor se na různých místech se v Evropě scházejí lidé, solidarizující s osudem čečenského národa. Ve světě je tradice známa pod názvem World Chechnya Day (www.worldchechnyaday.org).

Je to den výročí deportace čečenského a ingušského národa do Střední Asie, provedená NKVD na Stalinův příkaz , která byla ukončena až v roce 1957 jejich návratem do vlasti. Při deportaci a během následujících let zahynulo několik stovek tisíc Čečenců, Ingušů, ale i mnoha dalších Stalinem deportovaných příslušníků jiných národů.

V Praze tato tradice vznikla pořádáním česko-čečenských demonstrací proti násilí v Čečensku v týž den. Nejprve na Náměstí Míru nebo na Václavském náměstí, od roku 2005 pak získala podobu společných výstupů na Petřín, který byl se svou rozhlednou a skutečností kopce skromnou pražskou reminiscencí na kavkazské hory s jejich charakteristickými „bašňami“ – neboli strážnými rozhlednami.

Tradice každoročních výstupů na Petřín je vyjádřením solidarity Čechů s Čečenci, připomínkou velké křivdy na tomto malém kavkazském národě, protestem proti totalitě, zamyšlením nad jejími důsledky v podobě deformace myšlení a lhostejnosti, která přispívá k podobným katastrofám, modlitbou za přežití a zachování života národa, kterému v jeho kritických dobách nebylo de facto pomoci. Každý rok se sejde pár stálic (nikdy například nechybí bývalý starosta obce Věděno, pravidelně dobývající vrchol se zpožděním, nebo krásná paní senátorka Fischerová, která je naopak na úpatí hory u památníku obětem komunismu vždy včas).

Letos nakonec i přes extrémně nevlídné počasí dorazili 4 muži čečenské národnosti, 3 děti, z nich jedno v šátku, a 17 žen většinou zralého věku. Jedna z žen přinesla čerstvě upečené buchty, další matička ohromnou termosku s čajem. Letos chyběly tradiční svíčky v barvách čečenské vlajky, ze kterých účastníci vytvořili uprostřed kruhu planoucí srdce. Svíčky po mnoha letech konečně došly a navíc mocně pršelo. Tak jsme vytvořili kruh, po kterém jeden každý poslal svou soukromou modlitbu za důstojný život na Kavkaze. Nebylo to moc, nebylo to ale málo...

(Více informací o české pomoci lidem v Čečensku a o dění v současném Čečensku viz na stránkách www.cecna.cz nebo na www.watchdog.cz).