V listopadu 2008 bylo rychlém sledu za sebou nalezeno na různých místech v Grozném a okolí sedm podobným způsobem usmrcených mladých žen. Byla jsem požádána o reakci na článek paní Gannuškinové, která komentuje tuto událost. (Její článek je pod mým komentářem.)

Těch sedm vražd přece není možné přičítat tradicím, ale nemocné společnosti. Je to psychologický a morální důsledek jejího sociálního a ekonomického rozpadu, důsledek dlouhodobého boje o holé přežití, který se krutě podepsal i na způsobu, jakým řeší vlastní, mnohdy zcela nové problémy.

Čečensko bývalo národem s vlastními, po staletí udržovanými tradicemi, které tvořily integritu a stabilitu společenství. To, co se děje dnes, včetně v článku popsaných sedmi vražd, je patologií, způsobenou kolektivním posttraumatickým syndromem. Tato situace se samozřejmě promítá do vztahů uvnitř rodin a klanů. Čečenská společnost dnes stále bojuje o přežití, i když se tak děje pod fasádou tzv. normalizace poměrů. Nadále zde hraje roli celý komplex destabilizujících faktorů a to i přesto, že v zemi vládne klasický totalitní režim, samotnou (válkou smrtelně unavenou) společností ostatně uznávaný jako jediná možná alternativa.

Kadyrov a Nuchadžijev jsou veřejné osoby v historicky schizofrenní pozici. Jejich úkolem je spravovat společnost, odsouzenou válečnými událostmi k zániku. Jejich povinností je udržovat v zemi pořádek, do čehož spadá i potrestání kriminálních činů. Vnitřní patologické jevy jako divoká meziklanová nenávist, wahabismus, patologické jevy v rodině samé, a potažmo i ještě nastupující genderová nenávist jsou problémy, které budou Moskvou dosazení a trpění představitelé zvládat velmi těžko. Společnost likviduje sama sebe a ukazovat prstem na viníka za této situace už postrádá smyslu. Lidé těžko zvládají obrovskou míru prožitého násilí a křivd, o kterých my máme ostatně minimum informací. A samozřejmě – nejpostiženější je mladá generace, ke které patřily nebohé zavražděné ženy, a která vyrůstala v naprostém vakuu.

Paní Gannuškina je mj. i členkou renomované lidskoprávní organizace Memorial a jistě zná do podrobností vývoj rusko-čečenského konfliktu. V popisu práce této organizace je tlačit na zodpovědné orgány,aby byly vyšetřeny zločiny. Chápu její rozhořčení, chápu její potřebu jej ventilovat. Očekávala bych ale, kdyby v první řadě podala informace o tom, jak probíhá vyšetřování těchto vražd. Popravdě řečeno, není mi ale moc jasné, co vlastně a hlavně KOMU a PROČ chce svým článkem sdělit. Znám i některé ženy, o kterých se v článku zmiňuje , a už kvůli nim bych očekávala bdělejší přístup v publikování informací a vynášení soudů o kauze tak tragických a temných rozměrů.

Publikovat takový článek, aniž by se autorka zamyslela nad způsobem, jak je možné pomoci dalším ženám, ohroženým šílenými muži, znamená pro nezasvěcené čtenáře VNĚ Čečenska jenom tendenční, paušalizující informaci, která jen přiživí mediálně živenou averzi k tomuto zdecimovanému národu. Chápu potřebu a naléhavost apelu. Ale vzít si na sebe odpovědnost za jakoukoli zobecňující interpretaci toho, co se těm ženám stalo, je velice závažná věc, a paní Gannuškina je člověk, který by toto měl dobře vědět.

Vím, že v Grozném existují menší nevládní lidskoprávní organizace, které se zabývají i psychoterapií ohrožených rodin. Kolektivní dlouhotrvající stres vyprodukoval množství duševně vyšinutých jedinců, jejichž dílem byly zřejmě i tyto vraždy. Je třeba se zaměřit na práci s rodinami a s mladou generací.

Čečenci sami o sobě často teď říkají – už nejsme normální. Z vlastní zkušenosti práce s rodinami a mladými lidmi v Grozném vím, že existují cesty, jak pomoci například podporou mezigenerační komunitní a svépomocné práce.

Genderové násilí je v čečenské společnosti jev zcela nový, a většina Čečenců se za něj velmi stydí. Prezentovat je v západním paradigmatu uvažování může jen přilít oleje do ohně, myslím. A dovolávat se dodržování zákonů Ruské federace mi v tomto případě a za současné situace v Rusku připadá až komické.

Komentář k článku Světlany Gannuškinové (TAZ, 23.2.2009 a http://www.ta-gita.cz/kriticke-reflexe/vrazdy-zen-v-cecensku/ )


Vraždy žen v Čečensku (TAZ, 23.2.2009, autorka: Světlana Gannuškina)

Smrtící tradice
V Čečensku je zabíjeno stále více žen, protože se muži cítí být jejich chováním „uraženi“. Pověřenec pro lidská práva dává vinu obětem, protože nedodržely jeden z kodexů chování.

Tři mrtvoly žen se našly v městské části Grozného Staropromyslowskij, dvě další mrtvé ženy ležely v blízkosti opuštěné školky na cestě z Grozného do Schatoje, šestá mrtvola na silnici poblíž městečka Petropavlovsk. Všechny byly zabity cílenou střelou do hlavy a do prsou. Prázdné nábojnice ležely na zemi přímo vedle nich.

O dva dny později se našla nedaleko vesnice Engena v okrese Gudermes další, sedmá ženská mrtvola. Byla částečně zuhelnatělá. Také tato mladá žena byla doslova popravena střelnou ránou do hlavy z těsné blízkosti. Orgány činné v trestním řízení zahájily svou práci. Výsledky dosud nejsou.

"Bohužel, některé ženy u nás zapomínají na to, že pro ženy horských národů platí určitý kodex chování. A tak se příležitostně stává, že se jejich příbuzní, muži, cíti být uraženi chováním těchto žen a berou pak spravedlnost do vlastních rukou." Tolik komentář pověřence pro lidská práva Čečenska, Nurdiho Nuchačieva, k vraždám na šesti mladých ženách koncem listopadu 2008.

Proč si pověřenec pro lidská práva v Čečensku u příležitosti této strašlivé tragédie vzpomněl jen na to, že tyto ženy „zapomněly na kodex chování horských národů“? Proč nenašel pro zavražděné ženy ani slůvko soucitu?

Čečenský prezident Ramsan Kadyrov kritičtější slova nalezl: "Činy vrahů se nedají omluvit žádnými tradicemi. Ani u našich národů, ani v Islámu neexistují tradice, které by něco takového ospravedlňovaly", řekl při společném zasedání ministerské rady a šéfů jednotlivých rajonů – krajů. Proto bude „vždycky vyzývat k preventivní práci. Spirituální a morální výchova stejně jako zdravý vývoj společnosti musí být silněji podporovány."

O dva měsíce dřívě však prezident zněl zcela jinak: "Každá žena musí vědět, kde je její místo. Musí darovat lásku. Muž je jejím vlastníkem. Když u nás žena překročí své meze, její příbuzní ji zabijí. Takové jsou naše mravy. Že zabije brat sestru nebo muž svou ženu, to se může stát. Jako prezident to nesmím tolerovat, že ji zabijí. Pak ale žádám, aby tyto ženy nenosily krátké šortky", řekl v jednom interview s novinami Komsomolskaja Prawda.

Kadyrov chce bojovat proti vraždám žen „morální výchovou". Co pod tím asi chápe, to se můžeme dočíst v jednom z interviews na jeho internetové stránce: "V poslední době mne velmi zneklidňuje oblékání našich mladých žen. Občas stojí nevěsta před svým ženichem, před tchýní, před příbuznými svého manžela – promiňte prosím – téměř nahá, bez jakékoliv přikrývky hlavy. A na ulicích lze vidět ženy v minisukních a s nepokrytou hlavou. Mentalita našeho národa něco takového nedovoluje." Přeje si, aby "mladá čečenská žena byla již svým vzhledem rozeznatelná jako pravá muslimka, která se řídí mravy a tradicí svého národa ". Představu k dosažení svého přání již má: "V současné době plánuje komise pro mládež zadání známým textilním designerům, aby navrhli jednotnou školní uniformu." Žena je tedy majetkem muže a má ho činit šťastným. Musí si ale dávat pozor, aby ho nekritizovala. A také musí tím, že nebude nosit šortky, zabránit aktům násilí. Já osobně jsem se ostatně nikdy s žádnou Čečenkou v šortkách nesetkala.

Současně smí mít muž více žen. A jestliže se některá z nich chová nevhodně, může ji zavrhnout a získat ženu novou. Ženy se mají se svým životním údělem smířit, věnovat se zcela své domácnosti a nepřitahovat na sebe žádný „oheň“, zde dokonce v přímém slova smyslu.

Není to ještě tak dávno, co v Čečensku řádila strašlivá válka, byly bombardovány vesnice a města a lidé v nich ztrácely své životy. Během takzvaných čistek byli zajímání mladí muži, aniž by se někdo zajímal o to, zdali byli vinní či nevinní. Docházelo k mučení a zabíjení zajatců. Tenkrát to byly ženy, které se násilí a zvůli a tankům postavily. Vyčkávaly dlouhé hodiny před kancelářemi státních zástupců a vojenských velitelů, aby zachránily své syny, muže a bratry.

Jednou z těchto žen je Zejnab Goschajeva. Patřila mezi organizátorky meetinků proti válce. Opětovně se vracela do Čečenska, aby světu ukázala, co se tam děje. Také Eliza Musajeva, Lida Jusupova und Lipšan Basajeva: ve válečných letech vybudovaly poradenská místa, během „čistek“ se ozbrojily a postavily se do cesty alkoholizovaným vojákům. Nejvyšším zástupcům státu říkaly pravdu přímo do očí. Také Nataša Estemirova patří k těmto nebojácným ženám. Tenkrát cestovala do Moskvy jenom proto, aby tam veřejně upozornila na obrazy zkázy, na vraždy a masové hroby. Je to ta samá Nataša Estermirova, kterou čečenský prezident nedávno vyhnal ze Společenské rady pro lidská práva a svobodu. Důvod: v jednom z televizních interviews měla říct, že nenosí šátek při každé veřejné příležitosti.

A byly to zase ženy, které odvedly své rodiny z bombových krupobití do jiných částí Ruska. Byly to ženy, které se postaraly o své rodiny, stály celé hodiny v zimě na tržištích. Prodávaly tam zeleninu, čistily autobusové zastávky nebo tahaly obrovské popelnice přes celá tržiště. Ve stejné době si muži často ani netroufali vyjít před dveře, protože měli strach. Strach z toho, že by jim někdo mohl vpašovat do kapsy drogu, zbraně nebo výbušninu a mohl je pak za pomoci těchto zmanipulovaných důkazů obvinit.

Čečenské ženy ale musí snášet ještě další příkoří: "kavkazský zvyk" krádeže nevěsty. Mladou ženu na ulici unesou, uhodí jí hlavou o asfalt a když jí pak strkají do čekajícího auta, už často zcela ztratila vědomí. O něco málo později se probudí v domě budoucího manžela. Chápe jen málo z toho, co se jí přihodilo. Ale může si být jistá, že jí nikdo nepomůže.

Jednou mne v mé poradenské kanceláři vyhledala jedna žena a vyprávěla mi o ponižování na jejím pracovišti. "Ozbrojení mladíci mohou kdykoliv vniknout do mé služebny, aby se přesvědčili o tom, zdali mladé ženy okolo mě šátek skutečně nosí a zdali nejsou nevhodně oblečené. Ani já si nejsem před nimi jistá. Ještě nikdy předtím jsem nezažila, že by se cizí muži vůči mně takto chovali. Přitom jsem starší než oni a mám vyšší pozici." V jejích očích vidím strach.

"Prosím, v žádném případě mne nejmenujte, nikomu o tomto rozhovoru neříkejte. Protože by mne jinak dali na ty jejich listiny." Slíbila jsem této ženě, že budu mlčet. A mlčela jsem o všech těch mladých ženách, které unesli a donuceně provdali. Nemluvila jsem o matkách, jimž byly vytrženy nezletilé dívky přímo z náruče. Nemohly se obrátit na oficiální zustupce státu. "Nikdo ti nepomůže", řekla mi jedna z matek, "sami si nezletilé berou."

Ale už dál mlčet nemohu, protože věřím, že těch sedm žen bylo zavražděno vlastními rodinami, třebaže se to zatím nedá dokázat. Nemohu už prostě dál mlčet, protože jsem viděla četné reakce čečenské společnosti na tyto vraždy a četla je i na internetových stránkách. A přepadá mne strach, když myslím na všechny ty, které jsem v minulých letech začala mít ráda.

Náleží jim svoboda osobnosti, nezávisle na pohlaví, víře, rase nebo národnosti. Tak je to ostatně jasně a srozumitelně zapsáno v Ústavě Ruské federace. Jejíž dodržování čečenský prezident Ramsan Kadyrov tak často v minulosti přislíbil.