Na nosiči bicyklu vezu svou osmiletou dceru na dětské hřiště u rybníka, kde jsem se jako čtyřletá učila plavat. Na hřišti jsou tři děti – starší vyčouhlé děvče a dva kluci, jeden menší, druhý větší, hrají hru, která mi připomíná hru na „krvavé koleno“. Moc jim to neodsejpá a mou holčičku to nebaví, tak se rozhodujeme objet dokola ten rybník, ve kterém mne moji rodiče učili plavat. Vodu brázdí jen asi tři páry kačenek, které za sebou nechávají čisté a klidné trojúhelníkové stopy...

Nejezdím sem příliš často. Trávila jsem tu dětství a pubertu, odpor k chataření byl součástí mé osobní mentální vzpoury a trvalo mnoho let, než jsem se vrátila k smířlivému, ba téměř láskyplnému postoji ke kultuře chataření.

Tato vesnice má ale mladou, šikovnou starostku, která se stará. Ve vsi i v chatové oblasti právě kopou kanalizaci. U ústí rybníka ze strany vesnice přibyla Boží muka. Ta tu nikdy nebyla, přesto vypadají tak starobyle, se vším všudy – rozpažený atlet na klasickém podstavci, starobyle vyvedený nápis – a léta páně 2007. Udivilo a potěšilo mne to.

Pomalu šlapu do pedálů a komentuji dění u stavidla na hrázi. Tam, přesně tam, jak tam blbnou ti dva kluci, jsme stejně blbli my, když jsem sem ještě jako holka jezdila...! Jedeme cestičkou po hrázi, cestičkou kocoura Mikeše (jak oznamuje malá cedulka při vjezdu na hráz – ta tam také dřív nebyla!) Míjíme stavidlo, já stále brebentím – ano, tady, ... hm, no, zblízka vidno to nejsou kluci ale divně se potácející mužští, co mají zjevně nakoupíno – takhle jsme se taky hemžívali...? Jen ten betonový sokl za stavidlem tam nebyl...

Ale byli tam v tu chvíli, kdy jsme stavidlo na kole míjely, opravdu oba ?

Pomoc! Pomoc!!!... POMOC!!!!

Tohle se přece nedělá! Pitomci rozjívení, copak nevědí,že nadarmo se o pomoc nevolá? Kolo se samo zastavuje,ohlédnu se, vidím dvě propletená mužská těla, a slyším ticho. Slézám z kola, z nosiče slézá holčička, čas se najednou zpomaluje, zastavuje do obrazu, který zůstane vryt do prostoru myšlenky jako věčná freska.

Je to opravdu tak, to bezvládné tělo vytažené z posledních sil na betonový sokl, bílý obličej, modročerné bezvládné ruce, nohy v ponožkách, chroptění, tělo jako hadrová panna. Vasjo, Vasjo dejchej!!!

Bezmoc. Dech přichází, dech odchází. Spolu s kumpánem, zoufale volajícím na odcházejícího sou-druha, se snažím dostat tělo do polohy, ve které by dech měl šanci. Dcera stojí potichu na břehu, slyším její mysl, která vysílá soustředěné instrukce, jak se to dítě chová klidně a věcně! ...přibíhají dvě mladé maminky s kočárky, jedna z nich se přidává k našemu úsilí přivolat dech Vasji, ukazuje se, že jsou to kopáči kanalizace... Ne ne, sanitku ne, sugestivně mi říká ta akčnější z nich. Z Vasji je cítit vodka, dech se škobrtavě vrací, jsme tři, kteří ho nakonec přitáhli zpět. Jak dlouho tam byl?

Vím, že to dlouho nebylo,ještě od Božích muk si vybavuji oba dva... V šoku se vrací vzpomínka na jednoho, který byl pod vodou mnohem, mnohem dýl...

Jak se jmenuješ?

Vasja. Ufff, kapíruje...

Krev začíná obíhat, z hadru se stávají nohy a ruce. Vasja se pomalu skoro sám posadí, život začíná velmi pomalu, ztěžka, ne-o-chot-ně. Vasjo, podívej se na mne, vítej zpátky!

Modrý oči, modrý a nekonečně smutný oči. Na krku řetízek se zářícím Ukřižovaným.

Letní vesnice po obědě. Chaty. Ukrajinští kopáči kanalizace, přežívající v bublinách vodky. Replika Božích muk.. Okamžik na tenké hranici bytí a nebytí...

Buďme zdrávi!

A nakonec...léto je na dívání! ... užijte si ho, a nezapomeňte na srpnové roje svatého Vavřince a planetu Mars, která má právě v srpnu být nejblíže za posledních 5000 let!