Salman Rushdie nazval náš svět transplantovaným. Vzpomněla jsem si na to, když se mne nedávno ptal jeden dokumentarista, co si myslím o multikulturalismu. Napadlo mne říct, že dnes je to žvást bez obsahu, pouhá dekorace doby...a navíc mi to slovo neleze hladce do huby ani z huby, je příliš dlouhé, kostrbaté, nemotorné...

Jenže to není jen tak, je to na pováženou - proč mně to slovo najednou popuzuje, když je mezi námi už tak zabydlené? Spíš než pojem samotný mne asi znepokojuje způsob jeho bytí v našem středo/evropském prostoru, kdy je buď zneužíván, nebo problematizován jako společnosti neprospěšný. Doba se proměnila. Multikulturalismus, který vznikl v Kanadě počátkem 20.století a počínaje 70tými léty v západní Evropě různě užíván jako strategie organizující vztah migrantů a domorodců, jsou dnes často přičítány škodlivé sociální důsledky. Proč?

Migranti jsou šancí pro Evropu

Jako potomkyně kmenů osidlujících území „původně“ obývaného Kelty si docela užívám skutečnosti, že žiji v době dalšího stěhování národů. Je to dobrodružství! Občas si říkám, že přistěhovalci jsou vlastně jedinou šancí na obnovu evropské identity. A že třeba v Anglii to vědí lépe než u nás. Emocí okolo minorit přibývá, občas jsou nepříjemně třaskavé, zvlášť když hrozí přerůstat v občanský hněv a otevřené násilí vůči určitým skupinám, jejichž existence je kolektivním vědomím vnímána jako znepokojující. Strach z hněvu je strach Evropana-hospodáře před nájezdy kobylek nebo nenadálých změn počasí.

A přitom pozoruji i příběhy smíšených párů mezi mými přítelkyněmi, jejichž tvůrčí psavé povolání získalo šarmem exotických partnerů nový náboj. Jaká troufalost vrhnout se do každodennosti s člověkem zcela odlišného genetického i kulturního vybavení! A nestěžují si, naopak se zdá, že v jejich vztahu každodenní adrenalin funguje v jejich případě jako okysličovadlo a generátor.

Nebo porovnávám pracovitost a výkonnost dělné síly mužů ukrajinské, asijské či jiné národnosti s výkonností mužů domácích. Faktem je, že nejen u nás, ale i v jiných státech Evropy tzv. gastarbajtři v nedávných dějinách přispěli významně k udržení či rozvoji místních ekonomik.Nemám k ruce čísla, ale docela by mne podíl práce cizinců na HDP jednotlivých evropských zemí zajímal.

„Život hledá lepší svět“ (Karl R. Popper: Budoucnost je otevřená)

Je v přirozenosti každého živého tvora hledat lepší svět, lepší podmínky k životu.

Myslím na debaty o motivaci lidí, kteří zde žádají o azyl – s lidmi, kteří rozhodují, do jaké míry jsou příchozí žadatelé motivováni pouze ekonomickými důvody, a do jaké míry v jejich případě hraje roli fatální nesnáz, způsobená například politickým pronásledováním.Tuto práci jim fakt nezávidím. Kolik podstatných informací při těchto rozhovorech uniká jen proto, že obě strany mají své vlastní rejstříky přesvědčování a rozhodování, ke kterým druhá strana prostě nemá přístup.

Chci tím ale říci pouze to, že z hlediska soužití migrantů a starousedlíků je podstatné především to, že jsou to většinou lidé, kteří se prostě ROZHODLI žít jinde, protože změnou místa podmiňují nadějí na lepší život. A jsou zase jiní, kteří lepší svět tvoří tam, kde se narodili, protože jsou daleko svázanější s krajinou, kde vyrostli. Nemá to nic moc společného s mírou příkoří, kterou utrpěli. Tak tomu bylo v případě emigrujících Čechů v historii dávné i nedávné, tak je tomu i teď například u Čečenců, s jejichž osudy tam i zde jsem díky své práci důvěrně obeznámena. Mé kolegyni Fatimě zabili během poslední dvou válek většinu bratrů, během posledních dvou měsíců zemřeli dva její švagrové na mrtvici, nechali po sobě celkem pět bezprizorných sirotků.Za těch pět let, co ji znám, se ani náznakem nezmínila o tom, že by kdy chtěla nebo mohla emigrovat.

„Bůh si přál nerovnost, ne nespravedlnost“ (Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole)

Problémy s multikulturalismem dnes zrcadlí problémy globalizace. Úsilí národů vejít se do globálního řádu, proti tomu vůle k zachování plurality kultur nás dovádí na další vývojovou križovatku. Problém složitého, přitom informačně dokonale propojeného prostoru, (věže babylónské) kde lidé ztrácejí i na úrovni každodennosti schopnost zorientovat se v sobě i okolí, potřebují čím dál tím více pomůcek a návodů. Vzniklo všeobecně svůdné prostředí pro moc a manipulaci. Jenže vůle k moci a její distribuce se stala nepřehlednou, protože těch, kteří ji potřebují, je stále více.

Člověk ale logicky hledá lepší svět skrze řád. Pokud stávající řád vidí jako ne-řád, bere energicky věci do svých rukou, respektive přidává se k těm, kdo si troufnou. Je to i tím, že náš svět je přeinstitucionalizován, a čím je člověk na institucích závislejší, tím více je nenávidí.

Aby byl národ jako organismus schopen přijímat nové, jiné prvky, musí mít oporu ve vlastním řádu. Řád vzniká na základě sociálního kapitálu, který je výsledkem skupinového úsilí, tvůrčího a vnitřně svobodného tehdy, pokud funguje na sdílených, byť nevyslovených pravidlech, předávaných z generace na generaci. Každý nově příchozí, pokud má všech pět pohromadě, hledí tato pravidla respektovat, a většinou ty, kterým rozumí, skutečně respektuje.

Pokud si občané necení skupinového úsilí a přestávají mu věřit, sociální kapitál je přebit kapitálem politickým, mocenským. Jinými slovy – na různých úrovních společnosti dochází častěji ke rvačkám, úskokům, či obranným reakcím spíš, než k projevům solidarity a souputnictví, které jsou devalvovány.

Jako roli zde pak hraje v tvorbě sociálního kapitálu přítomnost těch, kteří přicházejí odjinud a přinášejí si v genech jiné kódy? Vlastní (osobní, kulturní, sociální...) nejistota našince je v zrcadle přítomnosti „jiného“ vystavena testům identity, které nemusejí vždy dopadnout uspokojivě.

Mnoho mých zde zabydlených známých nečeského původu se přitom vyjadřuje o schopnostech Čechů být „v pohodě“ kosmopolitními. Je pravda, že zastoupení menšin v ČR je zatím stále nejnižší v Evropě (něco přes 2%). Vnucuje se pak myšlenka, že problémy nepůsobí ani tak sama běžná existence nově příchozích a vztah našince k nim na úrovni každodennosti, ale spíš ten cambus, který okolo toho je uměle vytvářen: bič, hala-bala upletený z přejatých, často vyprázdněných, respektive dostatečně neaktualizovaných principů a často vágních metod multikulti a rovných příležitostí.

V komunikaci praktických problémů na systémové úrovni pak vzniká už jen další bariéra v podobě hrůzy z politické nekorektnosti. Schopnost rozlišovat zjevnou nespravedlnost mizí v mlze emocí, mýtů a důsledků zásahů zvenčí. U nás se to projevuje nejvýrazněji v bezradnosti při řešení vztahu společnosti k romské menšině. Což je další komplikace, neboť Romové nejsou v naší společnosti klasickým typem přistěhovalců – ba právě naopak, jsou její součástí od nepaměti, a soudě alespoň podle českých klasiků (Němcová, Neruda, Mácha...) jejich přítomnost i jinakost byla reflektována a přijímána jako samozřejmost.

Spravedlnost a řád odpovědný vlastnímu důvěrně známému organismu ustupuje regulím a sociálně-technickým vymoženostem jako je například pozitivní diskriminace.

Mix je šance na přežití (Djei, hudební skupina United flavour) a „každému co jeho jest“

Jednou z metod řešení organizace multietnických společností je i „pozitivní diskriminace“ (dále jen PD), což je mocenský prostředek, který řeší statut lidí označených jako objektivními podmínkami znevýhodněné (méněcenné). Není to vynález největší společnosti přistěhovalců - Ameriky? (Tedy poté, co došlo k decimaci původního obyvatelstva)

Nejsem žádný antiamerikanista, prosím, já mám Ameriku ráda! Tak jako tak, PD i přesto, že její legitimitě věří mnoho veřejných činitelů, není nic jiného než rezignace na individuální i systémové zvědomění a přijetí jinakosti v rámci řádu.Není proto řešením, resp. je, ale zmetečným. Chtěla jsem říct, že prostě každá společnost v historii nese odpovědnost za všechny prvky, které ji tvoří. A za jejich vnitřní, průběžnou a dialogickou koexistenci. Dialog je možný pouze na základě spatřeného a viditelného kontrastu. A s vědomou vůlí ke komplementaritě. (ach!) Zániky či setrvání kultur v krajinách se dějí vždy v momentech, kdy je výrazně přítomna, viděna a pocítěna kultura Jiná.

Jsou to okamžiky stěhování národů či invazivních konfliktů. I když migrace byla odjakživa součástí (nejen) evropské historie, nebyla asi dostatečně zahrnuta a artikulována do kolektivního vědomí národních států.

Ale mohu to taky zcela zjednodušit. Klíčovou multikulti otázkou by asi mělo být: Co dáváme my? Co dávají oni ? Co přijímáme my ? Co přijímají oni? A z čeho je ta „naše“ polévka, kterou z toho všeho uvaří mocný čaroděj ? Je odpovědí rčení „každému co jeho jest“ ?

Děje se to právě teď. Pouze v okamžicích velkých změn dochází k testování řádů, identit, a – kopyt.

Na závěr jako dekoraci na dopisní papír k těm několika provokujícím odstavcům přikládám dávnou malůvku své dcery Týny. Snad ten komiks bude mít pokračování...




Plus ještě k tomu aktuální Doporučená četba, a to diskuse pod blogem Kdo přijde po Romech (po Cigánech)?

(Úplně na závěr zvu čtenáře na Refufest, který bude letos na Kampě ve dnech 11.a 12.9. Více na www.berkat.cz)