Satirický kreslíř, publicista, zakladatel stylu art deco v módní ilustraci, návrhář kostýmů, textilií, doplňků a nábytku, bytový architekt, reklamní fotograf. Tím vším byl Paul Iribe, Bask s „buclatými tvářemi jako kapoun“ a zvláštním přízvukem, kterého se nezbavil ani poté, co získal světácký švih. Jeho život je jako román, jehož každá kapitola patří do jiného žánru.

Ikona francouzského art deco

Narodil se roku 1883 v Angouleme pod jménem Iribarnegaray. Okamžitě je vyměnil za pseudonym, jakmile se ocitl jako sedmnáctiletý v Paříži, a otiskl první kresby v satirickém týdeníku L´Assiette au beurre. Navštěvoval přednášky architektury na Ecole Beaux–Arts a v roce 1906 zakládá vlastní politicko-satirický list Le Témoin. Jeho ilustrace byly pronikavě ostré, předznamenávaly chladné estetické citění dvacátých let. Pod jménem Jim tu uveřejňoval své kresby jiný mladík, Jean Cocteau.

Oba spojovala mimo jiné i posedlost „červenou a zlatou nemocí“, tedy divadlem – vaudevillem.

Syn baskických rodičů dychtící po penězích, poctách a ženách, redigoval ve svých třiadvaceti letech list nápaditě a v novém duchu, jeho kritika v čisté lince nešetřila nikoho. To mu vyneslo pozvání od slavného pařížského módního tvůrce Paula Poireta, „fauvisty módy“. Ten se rozhodl představit světu novou linii šatů, která uvolnila ženám pas a spoutala nohy právě kresbami Iribeovými, jehož novátorské myšlenky ovlivnily další ilustrátory, Georgese Lepapa, Etienne Driana, Ertého, Charlese Martina, Georgese Barbiera.. Do té doby byla módní ilustrace popisná, anonymní a podílelo se na ní více výtvarníků. Iribe pracoval s jasnými barvami, postoje figur připomínaly kurtizány a gejši z legendární čtvrti lásky Jošivara v Kjótu, které znal z grafických listů Utamarových a Kunisadových, japonských malířů 18. století. Některé z modelek byly otočeny zády k divákovi, což umožňovalo vidět zadní díl oděvu a současně to vyvolávalo atmosféru tajemnosti, čímž se později inspirovali módní fotografové.

Pod vlivem starých japonských tisků zvaných ukijoe porušil Iribe nejen klasickou perspektivu, ale pozměnil i chápání pozadí kresby. Objevily se v něm atributy světa módy, zrcadlo, křeslo, přehoz , to vše v perokresbě. Ilustrace byly vytvořeny zvláštní technikou pochoir – ručním tiskem podle šablony, při němž každá z ilustrací prošla až třiceti postupy ručního vybarvení. K němu se používaly kvašové barvy, které věrně vystihovaly originál.
Album pod názvem Šaty Paula Poireta v podání Paula Iribea vyšlo ve stejné době, kdy Cocteau vydal svou básnickou sbírku Aladinova lampa, tedy v roce 1908. Je pokládáno za první umělecký artefakt ve stylu později nazvaném art deco.

Le Mot – symbol luxusního žurnalismu

Díky tomuto dílku, rozeslaném na všechny panovnické dvory světa, zapouští Iribe kořeny do pařížského života. Poiret jej ve své autobiografii “Oblékal jsem dobu“ popsal jako mladíka v brýlích se zlatou obroučkou, uvolněnou kravatou a s porozepnutých límečkem u košile. „Měl v sobě něco ze seminaristy, ale i z tiskárenského faktora. V sedmnáctém století
by byl určitě dvorním abbém“ píše Poiret. Co jej ale nejvíc na Iribeovi zaujalo, byla jeho řeč. „Mluvil potichu, jakoby tajemně a některým slovům dával zvláštní důraz tím, že odděloval slabiky.“ Chtěl tak napodobit řeč elity, které záviděl nenucenost. Elegance byla pro něho určitý způsob myšlení.

Temoin zaniká v roce 1910. Iribe spolu s dalšími „rytíři náramku“ jak se říkalo ilustrátorům ve stylu art deco – jediné pravicově zaměřené avantgardě – působí v módních časopisech vysoké umělecké úrovně, např. v Gazette du Bon Ton (dnes sběratelsky téměř nedostupném), Modes et Manieres, Journal des Dames apod. Otvírá si reklamní kancelář. Jeho způsob práce se v mnohém promítá do současnosti. Reklamě se vysmívá, text nemá nic společného s kresbou, kresba nic s výrobkem…

Ve chvíli, kdy vypukla válka, není odveden, protože je diabetik. Do služeb Francie nastupuje dobrovolně a pracuje jako ošetřovatel. V roce 1914 spolu s Cocteauem vydávají další list, Le Mot, ve kterém mimo jiné publikuje citlivé texty týkající se jeho zkušenosti s válečnými útrapami. List s úžasnou typografií se stal symbolem luxusního žurnalismu. Bohužel to byla právě válka, která Le Mot připravila o přežití. Vycházel pouze jeden rok.

Nakažlivý lesk zlata

Po válce se zdálo, že svět požitků je mrtev. Iribe popíral realitu. Nepřipouštěl si, že Paříž ztratila „ morální kontrolu světa“. Stejně tak ho míjelo ono geometrické zjednodušení. Jeho návrhy nábytku, koberců, textilií a šperků jsou toho důkazem. Spisovatel Paul Morand o něm napsal “Spojuje odvahu s novými materiály, barbarství s rafinovaností, extravagance ústí do nového baroka“. Miloval přepych ve všech podobách, a souzníval tím se slavným couturierem Paulem Poiretem, který ovšem ztrácel klientelu.

„Vkus přichází vždy shora, nikdy zdola,“ prohlásil lakonicky, když mu po příjezdu do Ameriky v roce 1919 místní novináři vyčítali, že se omezuje pouze na luxusní desénovou tvorbu. „Copak není jednodušší vyrobit kuchyňský stůl, než lakovanou komodu?“ argumentoval. Po té, co dostatečně vychválil mrakodrapy, se nechal slyšet, že jediným nepřítelem Ameriky je její špatný vkus. Vrhl se do kulturního života v New Yorku. Publikoval ve Vogue, navrhoval až urážlivě okázalé a přehnané výpravy pro muzikály na Brodway.

V té době se oženil s krásnou a movitou Maybelle Hogan, zařazenou společensky do kategorie „americká dědička“. Ostatně každý z jeho milostných poměrů byl krokem ke slávě. Bohaté přítelkyně dokázal přesvědčit, že pravé perly v jejich náhrdelníku vypadají příliš zbohatlicky a nejsou v souladu s dobou. Doporučoval, aby některé nahradily umělými. Iribeova náročnost rostla, poměr chřadnul. Při rozchodu měly ony dámy na krku šňůru plnou falešných kuliček.

Talentovaná herečka jeho oblíbeného žánru vaudevillu a hvězda němého filmu Jeanne Dirys podlehla kouzlu tohoto muže a stala se údajně jeho první manželkou. Reklamní fotografie s Jeanne v hermelínových pláštěnkách nebo v přepychových vozech měly pomoci Iribeovi vyřešit finanční nesnáze. V době, kdy se promítal film, ve kterém hrála malou dělnici Marii Štěstíčko /1921/ dobýval Iribe Hollywood, tu „změt stehen a prsou“, jak se o tomto místu vyjádřila jeho poslední milenka Coco Chanel.

Přímo do středu této zlaté legendy ho zavedl sám Cecil B. DeMille, producent a režisér. Iribe vytvořil kostýmy a výpravu pro film Manslaughter, ve kterém v jeho oblečení zazářila herečka Leatrice Joy. Byl okamžitě jmenován umělecký ředitelem. To bylo v roce 1922.

O rok později navrhuje kostýmy pro Desatero přikázání opět v hlaví roli s Leatrice Joy. Následuje Egypt, plný lesku a zlata, sfing, bohů a svatyň větších a pompéznějších, než si lze představit. Neúspěch stíhá jeho režisérský debut ve filmu Changing husbands. Film, který ho donutil opustit navždy Kalifornii, byl Král králů. Příběh Krista měl být podle DeMilla věrný, očistný. Iribeovi nešlo o historickou věrnost, ale pracoval, tak jako vždy, s přehnanou dekorativností a v rozhodujících okamžicích po technické stránce neobstál. Hollywoodských šest let znamenalo spolupráci na dvanácti filmech.

Zabít Kirke a tím zachránit luxus

Po návratu do Paříže roku 1926 publikuje výbor ze svých satirických kreseb – nazvaný podle dcery boha slunce, která Odysseovy druhy proměnila ve vepře – „Smrt Kirké aneb pomsta prasat“. Vysmívá se kubismu, uznává pouze arabesku a křivku. Jednoznačně dává najevo, že nemá nic společného s atmosférou , která vybublala jako pohár šampaňského v bohémské Paříži. Jeho žena Maybelle mu zřizuje ve věhlasné Faubourg Saint-Honoré obchod, kde se na lakovaném štítu vyjímá zlatě napsané jméno jejího manžela. Iribe se vrátil k dekorativnímu umění, k nábytku a šperkům. Navrhuje ale i karoserie aut, pro Forda i pro Peugeota. Stává se vyhledávaným bytovým architektem.

Zpěvačka Spinelly „vycepovaná tvrdou školou šantánů“ si u něho objednala ložnici. Věděla, co dělá. Salón a kuchyň jí navrhoval atelier Paula Poireta – Martine, pochopitelně ve stylu art deco.

Iribe neselhal. Obrovská mosazná postel se zlatou parafou v hlavách, bledě zelené stěny, čínský lak na nízkém stolku. Zlé jazyky tvrdily, že v ložnici nevytvářel jen nábytek.

„Průmyslový umělec je ten, který navrhuje s talentem a vší inteligencí, ale nesmí zapomenout, že cílem jeho tvorby je obohatit průmyslníka, který ho platí,“ prohlašuje na sklonku dvacátých let, kdy začal s fotografováním. Zkoušel novou reklamní techniku, propojoval typografii s fotografií, zajímaly ho koláže. V roce 1931 se v New Yorku účastní soutěže o nejlepší reklamu spolu s padesáti evropskými fotografy. Získal druhé místo. Porazil Man Raye, Hoyningen-Huena i barona de Meyer.

O dva roky později se na scénu vrací Le Témoin. Ředitelem a hlavním ilustrátorem se stává Iribe. List financuje společnost Chanel. O jeho poměru se slavnou pařížskou „švadlenou“ se už vědělo déle. O tom, že jde o vážnou známost, svědčilo i to, že Coco Chanel podlehla jeho vlivu a navrhla šperky z pravých diamantů. Ta, která zavedla do módy umělé perly a upřednostňovala vše jednoduché a funkční. Musela být uhranutá tím „démonem“, jak ho nazývala spisovatelka Colette, žena perfektně mapující onu dobu. Démonem, kterého ovládalo bohatství.

Iribe zobrazil Gabrielle Chanel v Témoin jako ukřižovanou Marianne, symbol Francie, samozřejmě ve frygické čapce. Na jiné kresbě sedí před uštěpačným soudem, jemuž předsedají Roosevelt, Chamberlain, Hitler a Mussolini. Jeho kresby neztratily nic ze své síly.

Záměrně volil modrou a červenou barevnost na bílém pozadí. Tyto tři barvy se staly jeho posedlostí. „Není luxusní průmysl, je jen průmysl francouzský,“ psalo se v Le Témoin, který pranýřoval židovsko-zednářskou mafii, rudou pakáž i Hitlera, tak jako spojení umění a „krychle“. Iribe vystupoval jako antiparlamentarista, reakcionář, nacionalista. Z listu se stal šovinistický plátek. Dýchal z něho strach ze zániku francouzské nadvlády.

Jeho nehorázná marnotratnost dovedla americkou dědičku Maybelle k rozvodu. Bylo na čase, chystal se uzavřít jiné manželství. Z těchto důvodů nechala Gabrielle Chanel ožít svou vilu La Pausa na Azurovém pobřeží, vilu, která před lety sloužila k nezdařeným líbánkám s velkovévodou z Westminsteru. Právě tady, v létě 1935, se Iribe zhroutil na tenisovém kurtu a byl v bezvědomí převezen na kliniku v Mentonu, kde zemřel.

V nadcházející sezóně tančily dámy oblékané v salonu Chanel v barvách Iribových, v barvách francouzské vlajky. Bylo to jediné, co mohla legendární Coco pro svou poslední opravdovou lásku udělat.

„Dobu, ve které žil, poznamenal svou genialitou,“ prohlásil o něm po jeho smrti Jean Cocteau.