/o poslední dámské přehlídce Hermès a J .P. Gaultierovi/

Módní návrháři žijí oproti kalendáři o půl roku napřed a jejich pracovním heslem je výrok režiséra Reného Claira, „jde mi jen o to, co se stalo zítra,“ konstatoval kdysi francouzský spisovatel Armand Lanoux. Současně podotýkal, že má-li móda zůstat věrná sama sobě, musí se neustále měnit. Co by o módě řekl nyní, kdy obstojí jen to, co má tradici, a je zárukou perfektního řemesla? Zdá se, že v oblasti luxusních značek móda vyšla z módy. Už nic šokujícího. Cenné jsou kořeny.

Firmy, které založily svou filosofii právě na této myšlence, propluly krizí se ziskem. Hermès, „bůh kůže“ sídlící na módním Olympu v Paříži v ulici Fabourg Saint-Honoré, je toho příkladem. V roce 1837 začal Thierry Hermès psát historii firmy šídlem svých brilantních sedlářů a poté, co z ulic Paříže zmizely kočáry, jeho potomci nevypřáhli, ale přesedlali na výrobu ručně šitých kabelek, šátků a posléze i originálního porcelánu a luxusního oblečení. Již sedmá generace bdí nad zásadami svého praotce, v jehož panství jsou stále slyšet kopyta koní, kteří nikdy neopustili tradiční cestu firmy. Cestovat s firmou Hermès, zvolit si její cestu za svou, znamená naučit se znát hodnotu předmětu, který jsme se rozhodli vlastnit, a ocenit jeho dokonalost. V roce 2004 se hlavním návrhářem dámské kolekce Hermès stal Jean-Paul Gaultier. Již při první prezentaci tohoto „rebela“ v roce 2004 v École militaire bylo jasné, že koním firmy Hermès začala růst křídla. O pařížskou dlažbu zazvonila kopyta Pegasa.

Přehlídka Hermès pro podzim a zimu 2010/11 uzavírala letošní pařížský Fashion Week. Metropole nad Seinou, jíž se ještě stále marně pokoušelo zmocnit jaro, žila kromě módy uměleckými výstavami. V Grand Palais bylo možné shlédnout díla slavného J. M. W. Turnera vystavená vedle děl malířů, většinou jeho současníků, kterými se inspiroval. Nový pohled na dílo expresionisty Edvarda Muncha prezentovala Pinacothèque de Paris. Výstavou Ballets Russes v Pařížské opeře byla vzdána pocta umělcům, kteří před sto lety vtrhli do bran Paříže z divokých stepí východu a rázem převrátili naruby vše, co do té doby platilo za vytříbený vkus civilizovaného světa. Divadelní kostýmy Leóna Baksta ovlivnily tehdejší módní scénu, především tvorbu Paula Poireta.

Módní Paříž připravila svým návštěvníkům i jednu důležitou událost mapující historii. Téměř v témže okamžiku, kdy v Halle Freyssinet začala přehlídka firmy Hermès, konala se v Petit Palais vernisáž retrospektivní výstavy ikony módy 20. století Yvese Saint Laurenta.

Mstitelky značky Hermès v podání pana Gaultiera

Pozvánka na přehlídku zvala do Halle Freyssinet, připomínající inženýra Eugèna Freyssineta, mistra konstrukce mostů z dvacátých let. Okamžitě ve mně evokovala “ plující město“ vystavěné ve stylu parníkové architektury na opačném konci Paříže, v Boulogne-Billancourt a tím i kultovní šperk Hermès - kotvu na řetězu, navrženou právě v době, kdy se toto město „moderní doby“ budovalo. Z metra jsem vystoupila na boulevard Vincent-Auriol. Stále jsem si opakovala jméno tohoto boulevardu... taková vzpomínková jizva… z české historie: francouzský politik Vincent Auriol se postavil proti mnichovským dohodám v roce 1938...

Myšlenkami stále ještě v minulosti jsem se zvědavostí očekávala, čím mě zaskočí „rebel v poutech noblesy“ Jean Paul Gaultier. Jeho show v jistém smyslu kupodivu rovněž poukazovala do minulosti. Zvony Big Benu daly o páté hodině pokyn k zahájení přehlídky a na molu se objevila rozkošná Lily Cole v černé buřince. Hned tři nejcharakterističtější anglická klišé: Big Ben, čaj o páté a buřinka, kterou navrhl a vypustil do života před jeden a půl stoletím kloboučník William Coke. Lily v černé kůži od hlavy až k patě byla samozřejmě okamžitě srovnávána s hrdinkou Emmou Peel věhlasného britského televizního seriálu šedesátých let „Mstitelé“, kterou ztělesnila Diana Rigg, tehdy v modelech z vinylu od Johna Batese.

Po zvonech Big Benu následovala rychlá chůze manekýnek v černých buřinách, kalhotách, bundách, sukních, sakách, dlouhých rozevlátých pláštích z prvotřídně zpracované kůže, v luxusních krokodýlích botách. Následovaly maxisukně z objemné vlny v podobě přikrývek na koně s roztřepenými kraji doplněné cylindrem, hedvábné šaty s leopardím potiskem, jemné halenky z žerzeje, svetry s vaflovými vazbami, pláště z beránčí kůže s čamarovým zapínáním… Skvěle byly pojednány doplňky: hodinky na stříbrných řetězech, vycházkové hole „vypůjčené“ od agenta Johna Steeda s miniaturami kabelek Kelly, punčocháče v oranžové barvě firmy Hermès...



Stará dobrá Anglie nebo muzikály čtyřicátých let – Les Frères Jacques? Nebyla tu s námi na skok i Gabrielle Chanel ve společnosti Etienna Balsana, vášnivého chovatele dostihových koní, který jí, jak sám řekl, „nasadil nohu do třmene“, či novinářka a spisovatelka Nancy Cunard, která do klubu Le Boeuf sur le Toit první nosila smoking, ba možná i sám Y. S. Laurent? Komu by mohlo být téma této přehlídky bližší? Síla ženskosti v maskulinním podání...



Na samém konci představení se Jean-Paul ocitá v chumlu černých buřinek, šibalsky vytrhuje vycházkovou hůl z rukou Lily Cole a mizí s ní svým typickým uličnickým poklusem. Je vidět, že má stále ještě duši dítěte, umí si hrát a hru bere vážně, s plným nasazením. Asi proto ho neopustila Pallas Athéna, bohyně řemesel, a ani Apollonovy Múzy.

Gaultier představil podle svých pravidel ženu jako výraznou osobnost, možná mstitelku, možná ženskou variantu Jamese Bonda, ale tato žena nepopřela, že jejím zpovědníkem je Kupid.

Pod pečetí dětství

Jedináček Jean-Paul Gaultier se narodil 24. dubna 1952 na jihu Paříže v okrajové čtvrti Arcueil, tehdy drsné a šedivé, připomínající atmosféru filmů „nové vlny“. V padesátých letech byla čtvrtí dělníků a drobných úředníků, která si žila svým vlastním životem. Téměř nikdo nevyjížděl za prací do centra Paříže. Zdála se tehdy na hony vzdálená od srdce velkoměsta. Jaká ironie při pomyšlení, že jen pár desítek let předtím, slavný hudební skladatel Eric Satie, kterého do Arcueil zahnala nouze, tak často odtud vycházel pěšky přes Montparnass na Montmartre, aby se setkal se svými uměleckými přáteli, a večer se s novou inspirací vracel zpět.

Otec Jeana-Paula pracoval jako účetní. Pradědeček z otcovy strany vlastnil továrničku v Lot-et-Garonne zpracovávající korek. Oženil se s Angličankou a jejich syn, dědeček Jeana-Paula, cestoval za obchodem do Ameriky a dvanáct let strávil v Londýně. Gaultiera jeho vyprávění z cest fascinovalo. Ačkoliv se mu dědeček zdál staromódní, překvapilo ho, jak nadšeně referoval o světové výstavě v Bruselu, kam se i ve svém pokročilém věku neváhal v roce 1958 vypravit.
Setkání s moderním designem, o kterém děda nadšeně hovořil a který předváděl na fotografiích, bylo pro Jeana-Paula obrovským zážitkem. Doposud znal jen tovární komíny, fabriky a chloubu architektury 19. století, kostely a viadukty, atributy své rodné čtvrti.

Gaultierova maminka Solange pracovala jako sekretářka. Rodina z matčiny strany mu byla daleko bližší. Prostředí domu babičky Marie Garrabe, přítmí komnat, závěsy, přehozy, krajky a jídelní servisy zanechaly v Jeanu-Paulovi podle jeho slov nesmazatelnou stopu. V domě bylo ústřední topení, babička měla ledničku a televizi, a to vše nebylo padesátých letech běžné, zvláště ne v Arcueil. Marie Garrabe byla vykladačka karet, hypnotizérka, měla sklony k mysticismu, a především se vyznala se v barvení vlasů a v právě zrozené trvalé ondulaci, která odstranila z módy klobouky.

To vše provozovala ve svém salonku, kam za ní přicházely její přítelkyně. Vůně kysličníku se vznášela nad nejnovějšími skandály, klepy o nových láskách, nemocích a úmrtích. Vyprávěli si někdy o manželech Curieových, kteří v Arcueil měli kdysi labarotoř? Asi sotva. Daleko více je zajímal Maurice Chevalier nebo Jean Sablon, které poslouchali v rádiu. Byli to též písně Yvese Montanda, Charlese Aznavoura, či šansony Edith Piaf, které se Gaultierovi při vzpomínce na dětství vybavují. Na rozdíl od babičky obdivoval malý Paul zpěvačky Francoise Hardy, Juliette Greco a pro mnohé tehdy příliš vulgárně působící zpěvačku Sheilu.

Babička viděla ve svém vnukovi „malého prince“. Byla přesvědčena, že přišel na svět, aby jí nahradil její první dceru, která zemřela v roce 1914. Dovolila mu vše, co si přál. Nechala se od něho ostříhat a obarvit, mohl se dívat do noci na televizi i na filmy dětem zakázané. Televize ho fascinovala. Dodnes si pamatuje pořad o slavném kabaretu Les Folies Bergère. Právě v tomto kabaretu vystupovala Jeanne Mistinguett s nejdelšíma nohama a pusou jako štěrbina od pokladničky, a také Josephine Baker, které Jean-Paul vzdal hold v jarní a letní kolekci pro 1993. Naprosto ho okouzlila Marilyn Monroe. V okamžiku, kdy ji poprvé spatřil v televizi, jeho plyšový medvěd Nana jako by se proměnil v Marilyn.

K rozhodnutí stát se návrhářem, přispěly i pozdější návštěvy muzikálů v divadle Châtelet, kabaretu Moulin Rouge, Les Folies a Lido. Peří, štrasy, kokardy, to vše se promítne do jeho tvorby.

Školní prostředí ho silně deprimovalo. Nedokázal si hrát se spolužáky. Vyrůstal ve světě dospělých, poslouchal muziku, která jeho vrstevníkům nic neříkala. Často předstíral, že je nemocen, aby mohl zůstat doma a kreslit. Sám o sobě tvrdí, že byl nudný. Pozornost si získal díky svým kresbičkám s ironickým podtextem. „Smáli se, ale cítil jsem, že ne na mne a se mnou,“ popsal výstižně s dávkou smutku v jednom svém rozhovoru.

Dobýt svět haute couture

V šedesátých letech pohřbil časopis Queen slavného pařížského „krejčího“ Cristobala Balenciagu: „Už bylo dost těch jeho věčných inspirací králi, dost jeho dokonalé vybroušenosti.“ Společnost se natolik egalizovala, že trávit dovolenou v zahraničí nebylo ničím výjimečným. Rodina Jeana-Paula snila o výletu do Španělska. Zůstalo dodnes Gaultierovou oblíbenou zemí, vždy se rád vrací do Barcelony.

Otec si přál, aby se jeho syn stal učitelem španělštiny. Jean-Paul vzpomíná, že jako dítě chtěl být výrobcem paštik nebo kadeřníkem. Ve svých osmnácti letech se definitivně rozhodl, že se stane návrhářem. Jedna z babiččiných přítelkyň ukázala jeho kresby v Diorově salonu. Kreativní ředitel Marc Bohan prohlásil, že nekorespondují s filosofií domu.

Jean Paul se nevzdal a rozeslal své kresby do jiných salonů. Přijal ho – v té době již známý – Pierre Cardin, který si získal obdiv v šedesátých letech díky svým původním „futuristickým“ modelům. Gaultier po čase rád vzpomínal na Studio Cardin jako na místo, kde bylo možno vyzkoušet jakýkoliv nápad. Cardin opravdu vešel ve známost jako muž, jehož podpis nesla i pánev na vaření. Rozhodně se nesoustředil pouze na módu. „Jeho modely měly perfektní geometrii, ale žena se z nich vytrácela,“ prohlásil Gaultier. Zatímco Y. S. Laurent svými návrhy vždy umocňoval osobnost nositelky a ctil jí, žena v Cardinově modelu byla jen ženou, co nosí Cardina.

Po osmi měsících byl z důvodu snižování stavu od Cardina propuštěn. Nastoupil do salonu Jacquese Esterela, oblíbence Brigitte Bardot. U tohoto návrháře si nechala tato filmová hvězda šít svatební šaty z lněného růžovobílého kanafasu. Esterel měl díky své košaté fantazii pozitivně míněnou přezdívku „dvorní šašek“. Již v roce 1965 navrhl sukně pro muže a experimentoval s dalšími náměty, které Gaultier později rozvedl ve své tvorbě. Například zipy umísťoval do zadních partií kalhot. V době, kdy do tohoto salonu přišel Jean-Paul, v Esterelovi oheň inspirace již vyhořel.

Gaultier získal praxi též v modelovém domě Patou, který byl založen již v roce 1919. Právě tady se zrodila námořnická móda dvacátých let, Gaultierovi tak blízká. Zakladatel tohoto domu Jean Patou získal slávu na válečném poli jako kapitán zuávů, příslušníků francouzské koloniální pěchoty a velmi úspěšně obchodoval s Američany. Jeho první kolekci z roku 1914 zakoupil kompletně jeden obchod v New Yorku. Po první světové válce otevřel svůj salon v rue St. Florentin. Upoutal na sebe pozornost výběrem manekýn, na tehdejší dobu velmi vysokých, většinou amerických dívek a též sportovním oblečením a úpletovými plavkami, které francouzský Vogue ohodnotil slovy: „vypadají, že se v nich dá i plavat“.

Citová zranění učí Gaultiera myslet

Patou zemřel v roce 1936. V době dvouletého pobytu Jeana-Paula v tomto domě jej vedl Michael Goma. „V domě Patou se jednalo s šaty velmi noblesně, opatrně se sundávaly z ramínek a nosily ke zkoušce. Byly vždy dokonale ušité,“ podotýkal Gaultier. Na jednu událost v tomto salonu nezapomene. Navrhl, aby jeden z modelů byl předveden na černé manekýnce. Jeho nápad byl striktně odmítnut s prohlášením, že se snad dočista zbláznil. Prý by to americký trh nepřijal a dům by utrpěl finanční ztrátu. Psal se rok 1971. Gautier se cítil zaskočen. Jako homosexuál začal uvažovat o útisku minorit a rozhodl se je v životě bude podporovat. První černá modelka se na titulní straně amerického Vogue objevila až v roce 1974. Důvodem však nebylo zrovnoprávnění, trh jen potřeboval získat černé zákaznice. V té době začal vzpomínat na silné ženské osobnosti, jakými byla například múza pařížských umělců klavíristka Misia Sert či démonická markýza Luisa Casati, z nichž vyzařovalo vlastní myšlení a které se vždy stavěly proti konvencím.

V sedmdesátých letech navštěvoval Jean-Paul často Londýn. Francie mu připadala – tak jako Isseyi Miyakemu – paralyzovaná elegancí. Poznal, že je dost těžké si na půdě pařížské couture zažertovat. Móda pro teenagery se rozhodně rodila v londýnských klubech a řídila se hudebními ikonami z popové scény.

V roce 1974 se vrací zpět ke Cardinovi, který ho vyslal do své pobočky v Manile na Filipínách. Při této příležitosti navštívil Indii a Nepál. Postřehy z cest uplatnil ve svých kolekcích, především se inspiroval indickými šperky. Filipíny mu ovšem k srdci nepřirostly. Byl zklamán nízkou úrovní zákaznic a nakonec se rozhodl, že odjede předčasně do Paříže, po které se mu stýskalo. Z letiště byl ale vrácen. Ocitl se na černé listině, údajně díky své sexuální orientaci, možná spíše pro své nekonvenční chování. Nebo jej nechtěly pustit jeho zákaznice z vládnoucích kruhů? Konkrétní důvod mu nebyl sdělen. Podařilo se mu odjet, až když mu matka poslala telegram s nepravdivou zprávou, že zemřela jeho babička.

První kolekci pod vlastním jménem představil v roce 1976. Myslel tehdy na slavného francouzského návrháře Christiana Diora, který se hned svou první prezentací světově proslavil. Nezdařilo se. Důvodem byl nedostatek peněz. Až v roce 1978 jeho kolekce inspirovaná Johnem Travoltou a londýnskými Teddy Boys, rebely z padesátých let, zaujala tisk a uspokojila japonské nákupčí.

Mezi excentrickým a klasickým

Londýnský klub Heaven poskytoval Gaultierovi inspiraci v osmdesátých letech. Poslouchal muziku, která tehdy zdaleka ještě do Paříže nedorazila. Zajímal ho punker Sid Vicious, chameleon Boy George, který tak rád experimentoval se záměnou pohlaví pomocí oblečení, či výstřední floridský neo-glam-rockový frontman Marilyn Manson. Mnohé z hvězd popu se staly nejen jeho zákazníky, ale i přáteli. Humor byl nedílnou součástí jeho kreací, tak jako byl znám svým perfektním řemeslným zpracováním svých modelů.

To, co bylo na počátku jeho kariéry pokládáno za urážlivé a skandální, stalo se součástí návrhářského slovníku jeho epigonů. Byl jedním z prvních, kteří uvedli do salonní módy tetování a piercing. Pouliční, subkulturní styly v módě spojené s hudbou prezentoval na výsostné scéně haute couture. Jeho kamuflážové šaty historizujícího střihu mohou maskovat osobnost nositelky stejně jako karnevalové škrabošky. Nebyl první, kdo korzet povýšil na svrchní ošacení, byla to Vivienne Westwood, jen nepřišla v pravý čas na správné místo jako on. To vždy zdůrazňoval. Snažit se odhadnout „vítr“, který módu žene. Korzet zpopularizoval díky Madonně, která v něm skotačila nejen na svém turné, nýbrž i v televizi MTV.

Upoutal na sebe pozornost i díky islandské skřítkové zpěvačce Björk. Dopomohl jí k proměně z nevýznamné lidové folkloristky v respektovanou koncertní umělkyni. Možná právě díky této hvězdě se zajímal o střihy a výzdobu šatů Inuitů z oblasti Grónska. K fatálním ženám, které poznamenaly jeho tvorbu, patří kromě již zmiňované Louisy Casati i malířka Frida Kahlo nebo herečka Katherine Hepburn, kterou obdivoval, s jakou elegancí dokázala šaty nosit, a vzpomíná, jak si pro předávání Oscara přišla v modelu podobném montérkám a vypadala báječně. Z mužů ho fascinovali James Dean, Jean Marais, Ital Valentino, John Travolta. Kdysi prohlásil, že nejpřitažlivější je pro něho doba, ve které se narodil, tedy padesátá léta. Stejně jako do minulosti, dokáže pohlížet do budoucnosti. Připomeňme film Město ztracených dětí (1995) režiséra Pierra Jeuneta a Marca Cara, pro které navrhoval kostýmy. Nezapomenutelným se zde stal model nepromokavého pláště „mackintosh“ pro zlá siamská dvojčata. Kostýmy pro film Pátý element (1997) režiséra Luca Bessona mu získaly obdiv mladé generace.

Z návrhářů je mu nejbližší Y. S. Laurent: „Naučil mě snít v době, kdy jsem si přál myslet jako on.“ Coco Chanel podle něho zahájila dějiny moderní módy a velmi jej očaroval způsob její prezentace. Nechala modelky kráčet po scéně s čísly v ruce jako kobyly na závodišti. Využil toho u prezentace své pánské haute couture. Návrháře Andrého Courrégese, který se proslavil v šedesátých letech, pokládá za revolucionáře tehdejší generace mladých: „Poznamenal svět svými plastovými holínkami.“

Jean-Paul si v mnohých kolekcích pohrával se záměnou pohlaví. Objevuje se i v reklamě na jeho juniorskou kolekci: muž v póze inspirované nejslavnější fotografií Marilyn Monroe, v botách italského „ševce“ Salvatora Ferragama, si přidržuje vzdouvající se sukni.

Fascinujícím způsobem přibližuje hrdiny minulosti, které pokládá za silné osobnosti. Johanku z Arku v plné zbroji včetně zbraní ženy, korzetu a podvazků, Tarase Bulbu s piercingem a v leopardích kožešinách. O mužích, které oblékl do skotských sukních, prohlašuje: „Není na tom nic transvestitního, když si muž oblékne sukni. Transvestitní je nosit podprsenku.“

Gaultier uvedl na módní scénu opět korzet, který se ovšem stal součástí vrchního oblečení. Prádlovou výbavu, intimní součást oděvu, učinil veřejnou. Na otázku, která intimní součást šatníku muže byla v posledních letech odtajněna, mi bez mrknutí oka odpověděl: „No přece ponožky, v první půlce dvacátého století nebylo možné, aby z obleku vykukovaly. Byly považovány za něco, co je příliš zemité, nohy se v nich potí, zapáchají. Bylo nevkusné je ukazovat. Od sedmdesátých let dvacátého století je ponožka považována v komerční módě za vyzývavou, za něco, co je sexy.“
K zajímavým poznatkům dospěl například ve chvíli, kdy rozhněval ortodoxní Židy tím, že se jeho „chasidské“ modely objevily na stránkách francouzského Vogue vyfotografovány na pozadí Brooklynu. Po soudním sporu konstatoval, že návrhář by měl mít při každém novém nápadu po ruce advokáta. Ani jeho pocta černé kultuře (kolekce pro podzim/zimu 1997/98), kterou předváděly černé modelky, se neobešla bez poznámek. V téže době vydala francouzská vláda zákon snižující počet možných přistěhovalců. Estetické bylo náhle vnímáno jako politické.

V rytmu valčíku na Pražském hradě

V roce 2005 představil Jean-Paul Gaultier svou retrospektivní přehlídku ve Španělském sále Pražského hradu. Prostory pro hosty byly rozděleny do sektorů pojmenovaných podle pařížských čtvrtí. Fascinující osvětlení přicházelo z vnějšku, takže i ve večerních hodinách navozovalo atmosféru denního světla. Gaultier potvrdil, že nemá rád, když hudba a scéna odpoutávají pozornost od modelů. Manekýnky proplouvaly sálem za doprovodu vídeňských valčíků.

Účastníci pražské přehlídky si odnášeli domů jako dárek miniatury Gaultierových parfémů ve flakonech v podobě lidského torza. Inspirace pro tyto flakony vychází z parfému Shocking od surrealistické návrhářky Elsy Schiaparelli, který pro ni navrhla Leonor Fini podle skutečných tělesných proporcí slavné herečky Mae West. Je to jasným důkazem, že fantazie mnohdy nastupuje až po dokonalém prozkoumání minulosti. Tu Gaultier doopravdy zná a stále se do ní ponořuje, aby ji uvedl v novém světle na současné scéně.

„Nejsem umělec, ale řemeslník,“ prohlásil kdysi. Sílu jeho talentu potvrdila dvojnásobná prezentace na pařížském týdnu módy Fashion Week. Pod vlastní značkou si zacestoval po světě. Kolekce „Gaultier“ byla směsicí etnických inspirací, hravá, hýřící barvami. I jeho kolekce „Hermès“ byla nadšeně přijata světovým tiskem a rozhodně ovlivní komerční módu na příští sezónu.