Skutečnost je tak ohavná, že je lepší nevidět ji zblízka, prohlásil francouzský básník a žurnalista Emile Gaudeau. Terry Jones, zakladatel časopisu i-D, se naopak domníval, že je třeba dívat se i na ohavné, a to zblízka, což vede mnohdy k odkrytí podstaty věcí.

První číslo časopisu i-D, který se věnoval nejen módě, vydal bývalý artdirector slavného magazínu Vogue Terry Jones před třiceti lety. Po typografických obálkách se na titulní straně pátého vydání objevila v budoucnu typická tvář s jedním okem doširoka rozevřeným a druhým přivřeným. Byla to snad výzva pro prestižní módní magazín Vogue, který se díval na svět s očima doširoka rozevřenýma, a přesto mapoval jen špičku ledovce?

Terry Jones se nebál opustit vyšlapanou cestu oficiální kultury a vytvořil na stránkách svého časopisu nový svět, pro který si sáhl hluboko do britské subkultury. Snažil se překročit mainstreamovou kulturu, vystoupit z toku dějin a vydat šokující poselství o vzpouře pubertálně se klátících ignorantů módních trendů.

Při svém mnohdy iracionálním a náhodném putování objevil řadu skrytých talentů, odstartoval kariéru mnoha teenagerů a dokázal podtrhnout kreativitu anonymních tvůrců pouličních stylů od punku přes soul boys k novým romantikům, psychedelikům a přes hnutí rave až k acid jazzu a cyberpunku. Na jeho stránkách vyrostla Madonna, Kate Mossová, Jean-Paul Gaultier či zpěvačka Björk. Za chápavým mrknutím oka na obálce se rozvíralo teritorium, které nebylo vymezeno zeměpisnou polohou, ale bylo stavem mysli. Země,kterou představoval magazín i-D, neznala čas, vzkvétala na troskách minulosti, kterou nemilosrdně plenila a jejíž prvky bezohledně kombinovala. Vládl zde eklektismus a kutilství spojené s post-nevinnou ironií a teatrálností.

PRACHY DÍKY CHAOSU

Terry Jones založil časopis i-D jen krátce poté, co punkový zpěvák Johnny Rotten, dědic svobodného ducha, vyřval do světa své nenaplněné touhy zašifrované do rouhačských prohlášení. „Kde není budoucnost, není hříchu,“ ječel potomek dadaistů, surrealistů a situacionistů z pařížského Rive Gauche. Jeho manažer Malcom McLaren byl na vzpouru vyvolávající zmatek ve společnosti dokonale připraven. Poučen prohlášeními francouzského filozofa Guye Deborda, se kterým stanul na pařížských barikádách v roce 1968, věděl, že se nesmí do své strategie zamilovat, a jedině tak může, jak sám prohlásil, získat prachy díky chaosu, který se mu podařilo vyvolat.

Ve druhé polovině 70. let minulého století, v době hospodářské krize, kdy šejkové přiškrtili kohoutky s naftou, byly v Británii stovky tisíc nezaměstnaných. Pumové atentáty IRA, drogová kultura a sexuální revoluce atakovaly veškerý řád. Ze všeobjímající lásky hippies zbyly jen přihlouple se usmívající, mnohdy zfetované obličeje, děti s podivnými jmény (volenými například podle rejstříku varhan) a ohraná nasládlá muzika, která neměla nic společného s rockem 50. let, jenž si razil cestu kupředu hlukem. Právě hluk zřejmě drsná sedmdesátá léta potřebovala, aby se probrala z kocoviny předchozího desetiletí.

Hudební skupina Sex Pistols, ke které Rotten patřil, dobyla svět, podařilo se jí vyvrátit vrata oddělující populární kulturu od umění ctěného spořádanou společností. Tahle punková kapela změnila pohled na umění. Stalo se zábavou, obchodem – umělcem mohl být každý, kdo se jím prohlásil. Kdo tehdy neuměl hrát na kytaru, snažil se to naučit, a ten, kdo hrát uměl, doufal, že to zapomene.

Malcom McLaren, manažer skupiny Sex Pistols, navrhoval oblečení, které bylo vytvořeno ze střepů minulosti. Působilo jako asambláž, stejně jako texty punkových písní. Bylo negací krásy, popřením jakéhokoli smyslu, zavržením hodnot minulosti, ale současně tuto minulost drze vykrádalo. Muzika a ohoz se staly nerozlučnými partnery. Na první pohled bylo jasné, že protest punkerů není jen pokračováním subkulturního hnutí 50. a 60. let. Nešlo ani o střet generací. Punkové sice častovali hippies, ty staré páprdy, veřejnými plivanci, plivance od nich ale schytávali všichni. Měli touhu zničit a podupat všechny dosavadní hodnoty, změnit sociální prostředí. V ústech Johnnyho Rottena vybuchovaly jako miny nadávky, kletby, sociální kritiky. Anarchistický provokatér Malcom McLaren je dokázal proměnit v oblečení, které prodával ve svém obchodě nazvaném Sex. Tyto „hadry“ působily na tělech mladých jako hesla na demonstracích. Hudba a vizáž se snažily sjednotit s politikou.

„V každém z nás je Johnny Rotten. Není třeba jej osvobodit, musí být ukřižován.“ Leták tohoto znění byl rozdáván při posledním koncertu Sex Pistols v San Francisku. Poté, co zdrogovaný baskytarista kapely Sid Vicious zabil svoji přítelkyni, kariéra antikrista Rottena skončila, ale kultura Sex Pistols se výrazně zapsala do historie rocku i módy.

INSTANTNÍ DESIGN

Terry Jones pracoval v 70. letech jako umělecký ředitel britského Vogueu. Snažil se upozornit své kolegy na to, co se děje v ulicích Londýna, na pouliční styly. Jeho snaha pojednat vše na stránkách prestižního časopisu byla striktně odmítnuta, nikdo jeho entuziasmus nesdílel. Proto se rozhodl založit vlastní časopis. První číslo vyšlo v září 1980 a vypadalo jako punkový fanzin. Rozměr A4 na šířku, o čtyřiceti stránkách, s fotografiemi pouličních módních provokatérů, secvaknutý kovovými svorkami pomocí obyčejné sešívačky. Číslo se zpočátku prodávalo pouze na novinových stáncích a stálo 50 pencí. Kovové svorky však způsobovaly lidem zranění a krev potřísňovala ušlechtilé plátky jako Harper’s Baazar či již zmíněný Vogue. Jak symbolické. Krev barikádníků na pilířích starého režimu.

Fanzin hlásal: „i-D je časopis, který má styl. Styl není o tom, jaké šaty nosíte, ale jak je nosíte. Móda je způsob, kterým chodíte, mluvíte, tančíte, třeštíte... Tak neváhejte a naskočte k nám za jízdy.“ První publikované snímky vypadaly záměrně jako policejní fota, ze kterých se na čtenáře dívali příslušníci subkultury teddy-boys, blitz-kidz, goth či rockebilly. Žádná tvář se neopakovala. Kreativita byla představována vizuálně. První vydání byla psána na psacím stroji aměla výrazné titulky. Textu bylo jen poskrovnu. Fanzin vydávala ve dvoutisícovém nákladu londýnská společnost Better Badges.

Studenti z umělecké školy St. Martin si jej nadšeně četli a půjčovali. Oslovil je nejen zuřivý individualismus, ale i to, že Jones dokáže mít rád ošklivé a špatné věci. Odmítal dávat lidem pravidla. Přitom právě v 80. letech se stalo slovo návrhář v oficiálních kruzích zaklínadlem. Bylo módou mít všechno podle designu. Terry Jones se naopak rozhodl podporovat věci nedokonalé, nové a výjimečné, a to nejen v módě. Vedl své čtenáře k vynalézavosti, která byla tou správnou cestou k úspěchu.

Návody k nezdravým dietám, nevhodnému chování, odpornému make-upu, to vše Jones prezentoval s lehkostí a patřičným nadhledem. Pracoval se vším, co bylo po ruce, tiskl fotografie a koláže vzhůru nohama, nejlepší snímky reprodukoval malé, zatímco nevydařené zvětšoval, perfektní deformoval. Svou metodu grafické tvorby popisoval jako instantní, okamžitý design, esenci fotografie, grafiky, tisku, barvy. Ve výsledku vše působilo jako náhoda. Nechtěl, aby v jeho práci byla vidět dokonalost, ta pro něho zaváněla konečností. Bylo by však omylem domnívat se, že pracoval nepromyšleně. Naopak. Nad každým číslem strávil spoustu času, jak potvrzují jeho spolupracovníci. Vybíral si je z lidí, kteří přemýšleli jako jeho čtenáři. Přestože jeden z prvních sloganů v i-D zněl „Každý vás má rád, dokud vás nepozná“, Jones chtěl, aby ho měli rádi i poté, co ho poznají. Podařilo se.

SEX, AIDS I RASISMUS

Sám název časopisu byl odvozen od začátečních písmen jeho studia Informat Design. Terry Jones dobře věděl, že krása i ďábel vězí v detailu. Zároveň tvrdil, že kaligrafie se týká především prostoru okolo písmen. Během let se s rozvojem počítačů a nových technologií vzhled časopisu proměňoval. Jednotlivá čísla časopisu byla vždy jednoznačně tematicky zaměřená. Dnes téměř samozřejmost, tehdy naprostá novinka. Na stránkách i-D se scházeli fotografové jako La Chapelle či Nick Knight, diskžokej Jeremy Healy, spisovatel Martin Amis, navrháři Alexander McQueen či Franco Moscino, Hussein Chalayan, Philip Treacy, klubové ikony 80. let Leight Bowery, muzikant Bryan Ferry, stylista Jason Evans, modelka Naomi Campbellová či Veronica Webbová. Představil se tu i pop-umělec Damien Hirst v době, kdy zdaleka nebyl světově proslulý. Stránky časopisu pojednávají o mnoha jménech souvisejících s popovou kulturou, o jménech, která se ze scény časem vytratila nebo na sebe naopak strhla pozornost.

V i-D se hovořilo otevřeně o sexu, o hrozbě AIDS, o rasismu, homosexualitě, definici krásy. O nešetrném zacházení s přírodou, anomáliích ve světě módy i umění. Výstižně vizuálně, s minimem textu. O to působivěji. Rozstříhané americké reklamy z počátku 50. let byly vzkříšeny k životu a staly se součástí koláží publikovaných v i-D. Instantní design byl promiskuitní rozmarným sbíráním útržků historie, snášením a vynášením, tříděním a mísením. Byl vyprávěním o postmoderním stavu světa, který nesmyslům dával smysl a smysluplné posouval do oblasti šíleného. Ciferník hodin se tu sice otáčel nazpět, surfovalo se minulostí, ale nic se neopakovalo, šlo jen o navození efektu. Věřit se dalo jen neuvěřitelnému. Umělec již nepatřil k úzce vymezené skupině, splynul s davem, stejně jako umění se stalo součástí populární kultury. Přestalo se rozlišovat mezi uměním a kýčem.

Terry Jones se jeví jako nadmíru schopný a prozíravý editor, neboť vede časopis již po tři desetiletí. To je výkon hodný uznání.

Psáno pro časopis Euro