Tma. Spolkla měsíc. Pohltila hvězdy. Její lačná ústa a černé obrovité břicho. Co chvíli se k němu přitulí noční vítr. Poplašené okapy, chvění, skřípání uvízlé ve všech koutech.

Zase tě nechali samotnou. S hodnými hračkami zlobivých holčiček, co nechtějí jíst hrachovou polévku. Přetahuješ si peřinu přes hlavu, ale i tak slyšíš, jak na stěnách přibývají tikavé hodiny. Když se jimi zaplní pokoj, usazují se ti v nohách postele. Kyvadlové, kukačky, sloupkové i ty papírové s černými ručičkami, na kterých tě učili znát čas. Víš, co chtějí. Odvést tě odtud do těkavé krajiny. Ale ani kdyby ses dostala až tam, maminku bys nepoznala. Cestou prý člověk na všechny zapomene. A ty nesmíš zapomenout. Musíš pomáhat tátovi. Dobře jsi slyšela ty hlasy, co mu radily, aby se znovu oženil. Stála jsi v chladné chodbě dost dlouho, abys vše pochopila. Cítíš své studené nohy. Třeba se už nikdy nerozehřejí.

Od té doby, co čekáš na maminku, ses přestala bát noci, která odebírá světu barvy a proměňuje ho ve vrtkavé stíny. Tma se stala tvou tajemnou společnicí a prozradila ti, kam odcházejí spát světla. Dokážeš je rozžehnout mžiknutím víček. Můžeš začít hrát příběhy, jak se ti zlíbí. Už ani nepotřebuješ ruce, co vládnou nad loutkami, kouzelné ruce, které měl dědeček. Dotekem se z dřevěných loutek vyvalil život, před očima se plnily osudy a nakláněly se tam, kam ruce zavelely. Děda ti vyřezal divadlo právě to jaro, co maminka odešla. Sedávala jsi s babičkou v kuchyni a dívala ses oknem do zjizvené zahrady plné zaprášených stromů. Téměř nikdy se tam nic neudálo. Kuchyň se alespoň prosycovala vůní jídel, ale zahrada vyhlížela strnule a nudně. To proto jsi vítala jarní bouřky, kdy se keře a stromy začaly zmítat a vzpínaly se k tmavým, zlověstně semknutým mrakům, které co chvíli proletěly nízko nad zemí. A pak ten úder. Svět za oknem se rozskočil a zhroutil, aby vzápětí v blyštivém světle ukázal znovu své horečnaté oči.

Nechtěla sis chodit hrát ven s dětmi. Jen jsi uprosila babičku, abys směla čekat na devátém schodě dědečka, když se vracíval z města. Nosila jsi tam mléko kocourovi Felixovi a hladila ho, i když byl zlý, protože byl Kohoutků. Těm patřila zahrada, do které jsi nesměla, protože je babička s dědou neměli rádi. Dědu jsi slyšela již z ulice. Poklepával deštníkem, který neustále nosil s sebou, a tak nikdy nezmokl, ani když byly bouřky. Brával tě za ruku a jeho oči ti prozradily, cos provedla, když nebyl doma.

V podvečer, kdy se kuchyň začala plnit zkřehlým světlem, věci v místnosti se proměňovaly, jako by se vysílila jejich denní podoba, zbyla jen kontura tažená kolem nich. I děda s babičkou se proměňovali, měli jen stejné hlasy, které rozechvívaly jejich oblačná těla. Děda pouštěl rádio, myslela sis, že je jen jeho, protože jen na něho mrkalo šibalským zeleným okem. Jak dravě k vám vskočil život. Stačilo otáčet knoflíkem a kmitavá ručička putovala mezi stanicemi, rozvírala okna, kterými se hrnuly laviny vzrušených slov, objevené končily třaslavě vystupující z hlubin. A ta hudba.

Někdy ses i ty stala tak náhle oblakem, cítila jsi se lehčí a lehčí, až ses celá vyzářila do spánku. Často, než tě stačili odnést do postele, jsi procitla, bloudící přízrak ti sevřel srdce. Křičela jsi, aby vypnuli rádio, aby ti přivedli maminku, a strhávalas jejich vysmutnělé zkormoucené ruce.

Tak se děda začal zavírat v komoře na půdě a vracel se celý od pilin. Divadlo mělo být překvapením k tvým narozeninám. Tys však brzy vytušila tajemství. Neslyšně, měkce jako kočka ses vplížila na půdu, stoupala sis na špičky, natahovala krk, abys skulinou mezi prkny zahlédla dědovu naději, rodící se loutky, s jejichž pomocí by s tebou dokázali dospělí mluvit o křehkostech a překonali svou bezradnost.

V den tvých narozenin do tebe nejprve vstoupil déšť, burcující, třeštící kapky na římse okna, kterým jsi naslouchala se vzpurně zavřenýma očima. Naslouchalas jim, zatímco uvnitř tebe se ještě hýbal sen. Lán přezrálého obilí a namodralé nebe. Hlavu máš ve výši klasů, prsty se prodírají stébly. Tváře pálí, oči opuchají. Ať se vrhneš kamkoli, vidíš jen dva pásy barev, dvě nekonečna, v kterých jsi uvězněná.

Když jsi konečně vstala, obřad snášení divadla s půdy byl dokončen. Stálo na rozlehlém kuchyňském stole, vzrušeně barevné, načichlé dálkami, dotknuté zázračnem. Dědovy ruce rychle probudily princeznu obalenou spánkem. Nitky se pohnuly. Cítila jsi, jak se jí krev nebezpečně rozlévá dřevěnými údy, srdce hlasitě buší. Posadila ses na židličku, košili stáhla přes kolena a prostředníčky promnula ospalky. Klinkavý zvonek a tvůj dech rozhoupaly příběh, déšť za oknem ustal, zmizelo šedivé ráno, provlhlé listí stromů, pach kuchyně, pozemskost se vytratila. Princezna rozhořelá strachem odolává plížícím se nástrahám. Královna spěchá, aby jí pomohla. Obličej odnesený do dálky a mlhy. Maminko! Tvé prsty se vpletly mezi dědovy. Dřevo se otřásá, To jsou tvá slova, hlasité představy vpuštěné do života. Slyšíš zpěvy krajin nad sebou i pod sebou. Nevyčerpatelný zvučící prostor.

Nedovolíš, aby se tatínek oženil. Musíš tomu zabránit. Netušila jsi, že Markéta je taková zrádkyně. Malovala si s tebou, vozila tě na výlety, tak jste se spolu uměly smát. A nestýskalo se ti s ní. Jen jednou, když ti přinesla prostydlé sněženky. Vyhrnula se z nich předlouhá ulice provázená stromy s hubenými zkřehlými větvemi, na kterých zplihle visela obloha. Tiskneš se k maminčině obličeji, na nose vám roztávají našedlé těkavé vločky. Od té chvíle se domníváš, že slzy jsou jen zvlhlý sníh.

Markéta se nesmí stát tvou novou maminkou. Ze zármutku se zrodí nenávist. Tvrdá a křehká.

Celé to dlouhé odpoledne, kdy čekáš před Markétiným domem, nespustíš oči z chmurných domovních dveří. Skličuje tě zakalené světlo pouličních lamp, které se předčasně rozsvítily. Třeseš se, ale dobře víš, že to není zimou. Konečně ji vidíš. Míří k autu, aniž by si tě všimla. Zatají se ti dech. Z jejích kulatých úst, z její útlosti. Dokážeš ji poslat k temnému určení? Mlčky k ní popojdeš. Setkají se dva obličeje. Jeden skrývá promyšlený čin a druhý je plný otázek. Sedáš si vedle ní na přední sedadlo. Trošku se brání, než tě připoutá. Říká, že jsi ještě malá a že je to nebezpečné. Poprosíš ji očima. Usměje se a pokývne, aniž tuší, co v sobě neseš. Jakmile se dostanete na volnou silnici za město, zeptáš se jí, jestli si chce vzít tatínka. Pohladí tě po vlasech a zasněně, spíš sama sobě šeptá. Tak on ti to už řekl. Odtáhneš se od její ruky. To nepůjde, musíme čekat na maminku. Tvůj hlas je pevný. Její ústa však změní barvu, dolní ret nateče, oči zkovoví. Anno vykřikne řezavě jak dlouho nás chceš trápit, dobře víš, že maminka...

Ztřeštěný stín se přežene přes slunce. Stín obrovité ruky.

Uchopí provázek a tvé tělo se zachvěje. Nakloníš se k volantu a vší silou jím zacloumáš. Pár vteřin stačí proletět z jedné hvězdy na druhou. Vzduchem prokmitne zoufající křik a roztrhne se v tvrdém nárazu a řinčení skla.

Poslední odlupky světla odmrštěné z trosek ti stydnou v očích. Hned potom se sesouváš do ticha a klidu. Nitky, které vedly loutku, jsou přetrhány. Nad ní se sklánějí šedá křídla. Andělé mlčí a mlčí, dokud živoucí podoba neuplyne, neztratí se v zrcadle jejich tváří. Chtěla jsi zabít Markétu. Ale co bolest, do které bys procitla? Byla by tvoje. Teď jsi mrtvá ty. Je to tak lepší. Tvá pomsta. Jejich bolest. Žádný ženich, žádná nevěsta.

V nemocničním pokoji zaskřípají dveře. Další ráno. Sestra mi podává teploměr a tablety, které oddaně polykám. Poslepovali mě dokonale. Necítím žádnou bolest. Jen únavu z toho věčného rozpomínání na sebe. Snažím se přivolat obrazy, slova, to, čemu se říká vzpomínky, aby prolomily holo a ticho a vytvořily otvor, kterým bych pronikla do své minulosti.

Přicházejí za mnou mí blízcí, mí přátelé. Markéto, volají a podávají mi ruce, objímají mne. Do každého stisku vnáším tolik naděje, jako by se dotekem kůží mohly nasytit myšlenky. Dá se minulost poskládat jako tělo, vyhledat zaprášené, vychladlé obrazy, zadýchat je a pospojovat?

Těším se na spánek. Pokaždé se mi v něm narodí nové srdce.

Blízké a těsné. Nevyžaduje vzpomínky, bez kterých jsem tak plachá a ustrašená. Neděsí mne tou temnou věcí.

Na nočním stolku vedle nemocničního čaje dýchají čerstvé vzrušené květiny. To ony způsobují, že zabloudím v poletujících představách. Z podvědomí vyvře svět stvořený mou lítostí, vztekem, překvapením, podezřením, láskou. Co když jsem nejsilněji žila ve svých snech? Musím odtud, odpoutat se od lékařů, kteří tak přísně zkoumají krach mé paměti. Počátek odvahy vyvstane v okamžiku, kdy s neuvěřitelnou lehkostí začnu lhát, vyprávět svůj minulý život tak, jak ho vyposlechnu od přátel, od lidí, kteří mne navštěvují. Cizím světlem ozářím své bytí, úzkost se překvapivě vytrácí, nacházím jména, souvislosti. Čím dál častěji prokmitne cizím světlem mé vlastní. Přiblížím se k sobě tak náhle, až se leknu.

Konečně po několika měsících otvírám svůj byt, vstupuji do svého pokoje a očarovaně si říkám, tohle všechno je moje, to mi patří. Přejíždím prsty po květinovém potahu na křesle, pootevřu skříně, běžím do koupelny, čichám k mýdlu, na hřbet ruky vylévám kolínskou, zavírám oči, vdechuji vůni, dlouze, jako bych se nemohla dosytit. Oplachuji si obličej studenou vodou, zabořím se do měkkého ručníku a zůstanu tak chvíli nehybná v té příjemné temnotě.

Když se vrátím zpátky do pokoje, už zdaleka si nepřipadám tak unešená ze svých věcí. Nechtějí mi o mně nic prozradit. Neklid, který mnou začíná proudit, se nedá utišit. Začnu zbrkle vyhazovat na zem svůj šatník, vysypávat zásuvky, aniž bych se na cokoliv blíž podívala. Civím na tu spoušť, na tu chaotickou hromadu, ponořím do ní ruce. Nic. Zatnu nehty do dlaně, pevně, až do bolesti. Některé věci si s námi hrají.

Dívám se na balíček převázaný žlutou stuhou. Proč jsem ho neviděla dřív? Strhám šustící celofán, promnu měkký samet,vždyť jsou to šaty, dětské šaty. Zavěsím je s ramínkem na okenní rám. Zavlní se v proudu vzduchu a já zahlédnu neklidné oči, drobnou jizvičku ubíhající od obočí ke spánku, světlé vlasy stažené do copu. Děvčátko otvírá ústa a rozechvělým hlasem zpívá písničku, doprovází melodii z desky. Neobratné ruce nasazují znovu a znovu jehlu na točící se kotouč. Dost, dost křičím do prázdného pokoje. Holčička škodolibě pohodí hlavou, umlká, mizí. Volám na ni Anno, Anno, vrať se, a současně šeptám jiné jméno, tvoje jméno. To tys patřil k mé minulosti, na kterou jsem se nedokázala rozpomenout.

Poprvé se setkávám s Annou na schodišti vašeho domu. Vybíhá ze dveří, tiskne se k tvé tváři a na mne se ani nepodívá. Má podávaná ruka zůstala osiřelá, jen zlehka o ni zavadí prsty, prudce zvedne hlavu, stiskne rty v úzkou linku a hned odběhne. Zavře se v pokoji. Dlouho na ni naléháš, než se k nám neochotně vrátí. V náručí drží zaprášené loutky. Rozloží je na koberci a začne si s nimi šeptat. Smím se podívat, zeptám se jemně, a když kývne, jen tak bez rozmyslu vztáhnu ruku na jednu z loutek. Anna mě hrubě okřikne. To je královna-maminka, okamžitě ji polož. Znehybním a téměř se bojím vydechnout. Její oči se do mě zaboří bez ostychu, bez zvědavosti, tvrdě, až mě zamrazí. Za pár dní si hrajeme v přístavišti na schovávanou. Pobíháme po splašených cestičkách, nad kterými se vznášejí roje tichých mušek. Anna zcela propadlá hře se ke mně tiskne, mačká lem mé sukně, chytá mě za ruku. K večeru, když se vracíme domů, přestane poskakovat, smát se, odpovídat mi. Jde vážně vedle tebe a já se za vámi loudám, jako bych k vám nepatřila. Slyším, jak se tě bez ustání ptá: A koho máš nejraději, koho máš nejvíc rád?

Není nic trýznivějšího než paměť. Padám tím tichým tunelem, otáčím se v něm, vířím. Anna mě chtěla zabít. Naděje je odepsána. Vytočím tvé telefonní číslo. Pak čekám u otevřeného okna, až uslyším zvuk motoru. Seběhnu na ulici, dosednu na sedadlo vedle tebe. Rozjíždíme se vylidněnými, předranními ulicemi. Mlčíme. Slova jsou bezcenná. Předčasně se vysouvá z mraků ruka, uchopí nitky a jemně jimi škubne. Jeden z nás vykřikne, ale téměř současně naše životy vplouvají do otevřeného prostoru.

V dětském pokoji se rozsvítí lampa. Užasnou. Mají směšně ustarané oči. Tatínek a Markéta. Hned se kolem tebe začnou hemžit hlasy, nesrozumitelný cizí jazyk, z kterého sálá zděšení. Nevidí tě, jsi přece mrtvá, uklidňuješ se, a díváš k oknu, kterým se k tobě zpátky dobývá vesmír. Vyklouzl odtud tím ošklivým světlem, co rozžali. I oni za chvíli budou mrtví. Tu havárii jsi stačila dohrát až do konce. Vidíš zdupané kulisy, loutky, kterým jsi zurážela hlavy. To proto na tebe křičí? To proto volají, že jsi zlá a ničíš hračky? Ničíš věci. Kdyby jen věci. Ty dokážeš i zabíjet. Nejdříve sebe, potom je. Neměli tě podvádět. Tatínek sliboval, že budete čekat na maminku, a přitom se s Markétou domlouval o svatbě.

Kdosi tě bere do náruče. Šeptá, šeptá tak bolestně, že si zakrýváš uši, aby se k tobě slova nemohla proklovat. Rozevřenýma očima pozoruješ, jak se na stěnách rozvěšují hodiny. Tikají. Studeno a modro bije do oken a volá: uteč, uteč. Zbývá jen okamžik, než se kruh uzavře, svět změní barvu a tam dál, tam dál ji úplně ztratí. Šedá křídla se rozprostřou kolem vás a ty čekáš, až se podoba všech a všeho ztratí ve zvlhlém zrcadle tvého obličeje.