V luxusní čtvrti Paříže u parku Monceau bylo v roce 1936 otevřeno muzeum se sbírkami uměleckých a dekorativních předmětů pocházejících téměř výhradně z 18. století. Vášnivý, tvrdohlavý a metodický Moise de Camondo (1859–1935) se rozhodl odkázat tuto kolekci, kterou nashromáždil za celý život a umístil ve své rezidenci, francouzskému státu. Stala se tak součástí Musée des Art Décoratifs.





Vzestup a zánik rodiny Camondo

Překročit práh Camondovy vily nelze bez dojetí při pomyšlení na tragický osud, který potkal poslední potomky starého rodu sefardských Židů a ukončil jejich životy během dvou světových válek. Mladičký Nissim de Camondo, syn Moiseho, podle kterého je pojmenováno muzeum, padl hrdinskou smrtí jako letec francouzské armády 5. září 1917 v Lotrinsku. Bylo mu pouhých dvacet šest let. Beatrice, Nissimova sestra, byla v roce 1942 zatčena i se svým mužem Léonem Reinachem a dvěma dětmi, Fanny a Bertrandem, a uvězněna v koncentračním táboře Drancy. Všichni byli ještě v témže roce urychleně transportováni do Osvětimi, kde zahynuli.

Camondové, kteří bývali ve Francii nazýváni Rothschildy Východu, měli kořeny na Iberském poloostrově. Ze Španělska je vyhnala inkvizice v 15. století a útočiště našli v osmanské říši, kde žili až do pozdního 18. století. Poté se přestěhovali do Terstu. Jeden z Moiseho předků, Isaac , se v roce 1802 rozhodl vrátit do Istanbulu. Založil zde banku. Talent a úspěch, který měl ve sféře financí, zajistil budoucnost jeho potomkům. Isaakův bratr Abraham Solomon, Moiseho prapradědeček a pozdější spolumajitel této banky, byl velmi vzdělaný muž. Pohyboval se ve vládnoucích kruzích mezi vezíry a podílel se na výstavbě evropské části Istanbulu. Pomohl židovské komunitě upevnit si postavení v osmanské říši a integrovat se do tamější společnosti. Současně neztrácel zájem o dění v Itálii, kde žila jeho rodina. Tento moderně smýšlející muž podporoval výrazně, především finančně, Victora Emmanuela II. v jeho úsilí o sjednocení země. Ve chvíli, kdy byl Emmanuel korunován, povýšil Abrahama do šlechtického stavu. Udělil mu dědičný titul hraběte.



Na sklonku vlády Napoleona III. přicházejí vnuci Abrahama Solomona, zakladatele dynastie Camondo, Abraham a Nissim, do Paříže, aby tu řídili pobočku rodinné istanbulské banky. Moise de Camondo, Nissimův syn, se ještě narodil v Istanbulu. Paříž však začal objevovat již ve svých deseti letech.

Abraham i Nissim byli brzy přijati pařížskou společností. Rozhodli se, že se ve Francii usadí a postaví si v metropoli nad Seinou vlastní rezidence. Oba zakoupili parcely zasahující do parku Monceau, hned vedle sebe. Abrahamovu vilu vystavěl architekt Denis-Louis Destors. Dům postavený ve stylu Napoleona III. již na Nissimově parcele stál. Nissim jej vybavil předměty a uměleckými díly z Dálného východu. Oba bratři měli syny, kteří k údivu svých otců neprojevovali zájem o bankovnictví. Mnohem více je přitahovalo umění a sběratelství.



Abrahamův syn Isaac, obdivovatel skladatele Wagnera, sám komponoval hudební díla. Nejznámější je jeho opera Klaun, uvedená v roce 1906. Isaac byl přítelem mnohých hudebníků. Patřil k nim i Gabriel Astruc. Právě na podnět tohoto skladatele se Isaac rozhodl podpořit mecenášsky projekt výstavby dnes již legendárního mramorového divadla ve stylu art deco – Theatre des Champs-Elysées, ve kterém pařížské publikum šokoval svými představeními Ďagilevův balet a okouzlující Josephina Bakerová.

Isaac byl ve sféře sběratelské eklektikem. Nakupoval japonské grafiky a artefakty se stejnou vášní jako obrazy francouzských umělců z 18. století. Sbíral impresionisty, právě tak jako jejich následníky. V jeho kolekcích byly práce Degasovy, Manetovy, Monetovy, Cézannovy. Po jeho smrti v roce 1911 se sbírky podle závěti staly majetkem francouzského státu. V současnosti se nacházejí v Musée ďOrsay, na zámku ve Versailles a v Musée Guimet.

Rezidence ve stylu 18. století

Moise, Isaakův bratranec, se soustředil výhradně na 18. století. Miloval tuto epochu. Své sběratelské vášni dal volný průchod po svém rozvodu s Irène Cahen d’Anvers v roce 1901. Tento elegantní muž sportovního vzhledu, vlastnící jachtu, nadšený automobilista a lovec, lpěl na svých dětech, synovi Nissimovi, který dostal jméno po dědečkovi, a dceři Beatrici. Často s nimi pobýval na svém panství v Aumontu, poblíž Senlis. Právě tady získaly jeho děti vztah ke koním. Beatrice byla vynikající jezdkyně. Nissim se kromě koní soustředil i na modernější dopravní prostředky. Propadl letadlům, což se mu stalo jako válečnému pilotovi za první světové války osudným.



Moise se rozhodl v roce 1910 rodinný dům v Paříži přestavět, aby mohl své sbírky umístit do vhodného a odpovídajícího prostředí. Jeho přáním bylo vybudovat francouzský zámeček ve stylu 18. století, do jehož interiéru by zakomponoval historické obložení, nábytek a další dekorativní předměty.

Výstavbou nové rezidence pověřil známého klasicistního architekta Réné Sergenta (1865–1927). Tento muž dokázal dokonale propojit historizující prvky s moderním komfortem a citlivě reagovat na podněty zadavatele. Kromě stájí a garáží nezůstalo z původní stavby zachováno nic. Sentimentalita nepoznamenala Moiseho záměry. Dům jeho dětství nenávratně zmizel. Průčelí nové budovy ze vstupního nádvoří připomíná Malý Trianon ve Versailles, který postavil Ange-Jacques Gabriel v roce 1768. Dvoupatrový dům se dvěma křídly je spojen oválnou „rotundou“ se čtveřicí kanelovaných sloupů s korintskými hlavicemi. Sloupy zdobí vstup ze zahrady. Na stavbu byly použity nejkvalitnější materiály, místo štuků je obložena kamenem vytěženým v lIe-de-France. Stavba byla dokončena těsně po vypuknutí první světové války.



Vstupní prostor měl hosty ohromit nejen grandiózním točitým schodištěm s tepaným zábradlím zdobeným zlatem, kopií vyrobenou manufakturou Bagues podle originálu pocházejícího z panství Dassin u Toulouse, rohovými komodami zdobenými japonským lakem od pařížského nábytkáře Bernarda Van Risen Burgha z roku 1750, ale i pozoruhodnými lampami od Jeana-Louise Prieura, původně určenými pro královský palác ve Varšavě, lasturovým vodotryskem z červeného languedockého mramoru, monumentálními gobelíny se znaky panství d'Argenson, či sochou Venuše a Kupida z roku 1760.



V přízemí byla, tak jako v Malém Trianonu, umístěna kuchyň, spižírny, lednice, přípravna jídel, kancelář kuchaře a jídelna pro personál. Strop je zdvojený, aby nepropouštěl pachy a hluk, neboť velká jídelna je umístěna přímo nad kuchyní. První poschodí sloužilo pro společenské účely, druhé k soukromému životu rodiny. Kromě schodiště bylo možno použít i prostorný výtah.



Nostalgie předrevoluční Francie

Sbírky pocházejí především z druhé poloviny 18. století. Již v době, kdy si je Moise pořizoval, byly opravdu záležitostí těch nejbohatších sběratelů. Věnoval svému koníčku veškerý čas: svědčí o tom i knihovna umístěná v druhém poschodí. Nacházejí se v ní většinou knihy o umění, sběratelství a katalogy z aukcí.



První, „společenské“ poschodí údajně nezažilo příliš bouřlivý život. Ve velké jídelně pán často nestoloval. Vzácně zval své hosty, kteří pocházeli téměř vždy jen ze sféry umělecké, sběratelské, nebo se věnovali muzeální činnosti. Výjimku tvořili ti, co holdovali „ušlechtilé“ gastronomii. Byli většinou jako on členy Club des Cent. Velký mahagonový stůl se tedy rozkládal jen zřídka. Právě tak nepříliš často se tu stolovalo na porcelánových servisech ze Chantilly s modrým karafiátem nebo na porcelánu ze Sèvres s náměty ptáků. Řemeslníci z dílen v Sèvres u Paříže byli inspirováni monumentální knihou, kterou sestavil Georges-Louis Leclerc hrabě Buffon v roce 1783. Zachycovala přes tisíc druhů ptáků. Pod značkou „Buffon" získal Moise hned tři jídelní soupravy. První a nejstarší servis pochází z roku 1784, druhý byl vyroben o dva roky později. Ludvík XVI. a Marie-Antoinetta jej předali jako dar lordu Edenovi za jeho úsilí o podepsání francouzsko-britské obchodní úmluvy o námořní přepravě. Psal se rok 1786. Porcelán odputoval za Kanál. Kdyby byl zůstal ve Versailles, by ho možná o tři roky později rozdupala lůza.



Další vzácný servis, na kterém Camondo servíroval svým hostům, byl vyroben již v době Velké francouzské revoluce a zkompletován za Napoleona I. v roce 1792. Byl posledním z řady „Buffon fond pointillé“. Ani stříbrné příbory s kančí hlavou nedrželo v ruce mnoho Camondových hostů. Vyrobil je zlatník Robert-Joseph Auguste v roce 1785. Chladicí nádobu na víno Moise získal již z porevolučního Ruska. V jeho sbírkách je i několik unikátních kusů z jídelních souprav Kateřiny Veliké, které darovala svému milenci knížeti Orlovovi.



O tom, že Camondo studoval dokonale atmosféru 18. století, svědčí i vybavení studovny. La Fontainovy bajky, které inspirovaly tvůrce tapiserií z dílen Aubusson, zdobí stěny pokoje. Křesla s bočními opěradly vyrobil Jean-Baptiste­Claude Sené pro zámek Montreuil. Byl to dar Ludvíka XVI. sestře Elizabeth, který obdržela v předvečer revoluce.



Bílé a zlacené dřevěné panely s motivy arabesek v obrazárně pocházejí z paláce postaveného v letech 1782–1785 v Paříži architektem Pierrem-Louisem Le Tellierem v rue Royal č. 9. Moise koupil toto obložení ještě před přestavbou. Architekt je dokázal dokonale vkomponovat do interiéru. Mezi obrazy malíře Reisenera zaujme především plátno od známé aristokratické malířky Elizabeth Vigée­Lebrun. Portrét Geneviève Le Couteulx du Molay namalovala Elizabeth krátce před revolucí. Le Couteulx vlastnili zámek Malmaison (špatný dům) v Reuil u Paříže.

V době prvního císařství toto sídlo získala první dáma země Josefína, manželka Napoleona I. Navštěvovala Malmaison se svým prvním mužem, který jako mnoho jiných aristokratů revoluci nepřežil. Rodina Le Couteulx se rozhodla sídlo Josefíně přenechat, neboť věděla, jak je obdivuje.



Pozoruhodná je mramorová busta Léto od Jeana-Antoina Houdona, jedna z nejlepších prací tohoto umělce, která je umístěna na krbové římse místo obvyklých hodin. Zimu, která by tvořila protějšek Létu, se Moisemu de Camondo získat nepodařilo, přestože se velmi snažil najít artefakty, které k sobě patřily.



V salonu věnovaném malíři Jeanu-Baptistu Huetovi se však Moisemu vyhledat a spárovat umělecká díla podařilo. Výjimku tvoří osamocený psací stůl od nábytkáře Jeana­Françoise Oebena z roku 1760. Deska stolu je chráněna stahovací roletou. Je to vynález ze 60. let 18. století. Byl vyroben pro Ludvíka XV. Moise stůl odkoupil od hraběte Boni de Castellane.



Dalšími vzácnými kusy jsou křesla s charakteristickými řezbami s motivy pšeničných klasů z doby Ludvíka XVI. a křišťálové lustry ze stejného období. Koberec navržený Pierrem-Josse Perrotem, který vedl slavnou manufakturu v době Ludvíka XVI., má ve svém středu umístěnu královskou korunu a Iilii, ušlechtilý znak nejurozenějších. V době revoluce byl naštěstí tento koberec dobře ukryt.



Malá studovna je doslova zaplavena obrazy Jeana-Baptista Oudryho a Françoise Bouchera, především s tematikou lovu. Nejpůvabnější je terakota znázorňující Marii-Antoinettu z profilu,od italského umělce tvořícího ve Francii, Jeana-Baptista Nini z roku 1774, který takto mistrně zachytil řadu významných osobností tehdejší doby.



Nebezpečné známosti

V Camondově vile natáčel Miloš Forman film Valmont, na motivy románu Nebezpečné známosti (od Choderlose de Laclos). Jeden ze záběrů je i z Modrého salonku obloženého zelenými tapetami. Byl zrekonstruován v roce 1924 pro dceru Beatrice. Studenou, intelektuální modrou nahradil Moise vitální zelenou. Vitalitu potřeboval. Od smrti svého syna uvažoval o předání sbírek francouzskému státu. Přestože byl duševně zlomený, dál přemýšlel o tom, jak sbírky bezpečnostně zajistit, jak je ošetřovat a prezentovat, což vše shrnul ve své závěti.

V Beatricině pokoji jsou nyní umístěna plátna od Jeana-Baptisty Ragueneta, který na nich zachytil Paříž realisticky, zatímco plátna Pierra-Antoina Demachy se stejnými náměty jsou více fantazijní, snová. Kazetový koberec s květinami je prací slavného Clauda-Charlese Sauniera z roku 1785.



Soukromá část vily překvapí návštěvníky luxusními koupelnami s geometrickými obklady ve stylu britského modern style vybavené s velice funkčními užitnými předměty od společnosti Kula z roku 1912. Koupelny jsou propojeny se šatnami. V Moiseho apartmá zaujme obraz Špatná zpráva od Jeana-Batisty Marie Pierre. Jako by evokoval skutečnost, že Moise žil posledních 34 let, od rozchodu s Irène, sám. Název tohoto obrazu zároveň připomíná tragickou smrt jeho syna Nisima. Negativní pocit však přehluší svůdné nymfy na obraze nad postelí. Tuto Alegorii spánku namaloval Hugues Taraval v druhé polovině 18. století.



V Nissimově apartmá visí obraz jeho dědečka Nissima de Camondo (1830–1889), který se narodil v Istanbulu a v Paříži zakoupil pozemek, na němž stojí dnešní muzeum. Tento portrét maloval Carolus-Duran v roce 1882. Jsou tu i fotografie zachycující rodinu „v sedle“, především Beatrice. Je tu i portrét Moiseho bratrance Isaaka, hudebního skladatele a sběratele, od Henryho Lebasquese a busty předků z rodiny Camondo, pocházející z dob, kdy rodina žila v Istanbulu. Moise zemřel v roce 1935. Muzeum bylo otevřeno 21. prosince 1936.

Příběh rodiny Camondo je do jisté míry i příběhem „nebezpečných známostí“. Moise sbíral umělecké předměty patřící především těm, kteří skončili své životy pod gilotinou. Nacistické barbarství a neúcta k životu přinesly smrt jeho potomkům. Musela být Beatrice s rodinou tak rychle vydána do rukou Němců a poslána z Drancy do nejhoršího tábora smrti? Kdysi bychom se na to mohli možná zeptat spisovatelky Colette. Dnes se naše tušení může pohybovat jen na tenkém ledu.

Musée Nissim Camondo,
63 rue de Monceau 75008 Paris
Metro – Villier nebo Monceau