Byla jsem napnutá, jak struna. Stačilo jen o mne zavadit a už jsem se rozkřičela. Poslední dny jsem ječela na děti, jak nejhlasitěji mi to mé hlasivky umožnily.

Děti mi to neulehčovaly, ba naopak. Tříměsíční boj s Jindrovými plenami stále nebral konce.

Jindra se zas počůral na koberec. Není na něm za ty poslední tři měsíce snad už žádné nepočůrané místo. Myslím, že se ho nakonec budeme muset zbavit. Na sekundu si za zájmeno „ho“ dosadím jméno Jindra a na sekundu mne to pobaví. Zbavíme se ale samozřejmě toho koberce.

„Jindřišku to se ne-dě-lá,“ plesk – plesk – plesk plácám ho při slově ne-dě-lá rytmicky přes zadek. Cítím, jak to ve mně vře. Vysvlékám mu pročůrané oblečení a posazuju ho na nočník: „Sem se čůrá!“ a jdu se uklidnit hledáním nějakého nepočůraného a suchého oblečení.

Chvíli mi to zabere a když se vracím s úlovkem čistého oblečení pro Jindřiška, sedí on ještě spořádaně na nočníku. Vedle něj stojí Ríša s provinilým výrazem a holým zadkem.

Plesk – plesk – plesk opakuju tutéž „já-vím-že-nejhloupější“ výchovnou metodu u staršího syna a ječím „Co-to-je?!“ protože během vteřiny přejedu zrakem na gauč, na kterém jsou rozmazaná hovna.

Zavalí mne chvilkový pocit, že mé děti mne chtějí schválně naštvat. Rozumem vím, že to je hloupost, že za to nemohou. Ríša se prostě někdy pokadí. Ještě teď v pěti letech. Rozezná už, že to je nepříjemné a sundá si posrané kalhoty. Na rozdíl od Jindry netráví většinu času na koberci, ale na gauči a tak to, co mu ulpí na zadku, utře do pohovky.

Náš nový povlak na pohovku. Docela nedávno jsme si konečně koupili nový. Toho starého jsme se museli zbavit. Nebylo na něm jediné místo, které by Ríša nepročůral.

V tu chvíli je to nad mé síly chápat děti. Upadám do deprese, že už doživotně budu denně máchat ruce v hovnech a čůránkách. Odevzdaně je oba umeju, obleču do čistého a jdu brečet ke kuchyňskému stolu. Pomáhá to. I když poslední dobou už moc ne.

Stejně jako nepomáhá čokoláda, jídlo, víno, seriál, u kterého přesně odhadnu každou další zápletku i repliku, nepomáhá křičet na děti. Zdá se mi, že jsem dospěla přesně do bodu „těsně před nasazením antidepresiv.“

Vybrečela jsem se, uklidnila. Když jsem se zvedla od stolu a uviděla, že Jindra je opět celý promočený, došlo mi, že to, co má večer přijít, přichází už za pět minut dvanáct.

Dávno vím, a všude se to píše, že při celodenní péči o děti, i zdravé a tím více postižené je nejdůležitější ze všeho odpočinek. Že je nutné udělat si čas jen pro sebe a na chvíli zapomenout na starosti. Zregenerovat. Nabrat síly.

Není lehké někomu vlepit na delší dobu malé nezvladatelné dítě, tím spíše dvě. Nyní už mé vyčerpání došlo tak daleko, že jsem začala mít strach, abych jim opravdu nějak neublížila.

Špatná nálada matky se zákonitě přenáší na děti. Když je nervózní matka, bude i její dítě. Když je agresivní matka, bude i její dítě. Náladu vycítí i postižené děti. Nebo možná právě ty postižené.

Volný víkend byl můj nápad. Přednesla jsem to manželovi. Souhlasil s tím překvapivě rychle. Patrně mi chtěl něco takového už sám nabídnout, napadlo mne hned.

Navečer přijede babička. Bude o víkendu manželovi pomáhat s dětmi. A já jedu pryč. Sama, bez dětí. Na celý víkend.

Přihlásila jsem se na víkendový program s námětem jarní duševní očisty těla a duše. Pojedu 4 hodiny autem. Budu řídit sama. Daleko, v noci a cestou, kterou jsem nikdy nejela. Budu muset sama nabrat benzín. Všechny tyhle úkoly by mi způsobily před rokem ještě žaludeční nevolnost a těžkou kopřivku.

Těším se na každý kilometr, kdy budu moct zpívat s rádiem. Nahlas a falešně, tak jak chci. Těším se na boj s navigací, kterou zase špatně nastavím a celou cestu mne bude mást povely: „Teď obraťte do protisměru“ a „Přepočítávám trasu“.

Těším se na každou minutu toho volného víkendu a je mi celkem jedno, jak bude celý probíhat. I kdybych ty dva dny strávila sezením na trávě a koukáním do dálky, těším se jak malé dítě.

Jedu mezi cizí lidi, kteří o mně nic nevědí. Nebudu jim líčit, že jsem matka dvou postižených dětí. Chci na ty dva dny být jen sama se sebou.
Jedu na místo, které důvěrně znám. Na místo nabité energií stovek lidí, kteří se tam za ty roky přijeli zastavit. Na tom místě vnímáte energii větru a slunce. Protože ji chcete vnímat.

Babička večer dorazila, jak bylo dohodnuto. Vzala jsem si spacák, tašku a nasedla do auta. Když jsem po čtyřech hodinách dojela na místo, byla už tma.

U statku, kde jsem za okny uviděla skupinku lidí tančit a zpívat v kruhu, jsem se na chvíli posadila na lavici přede dveřmi. Z oken jsem slyšela zpěv.

Najednou mi na klín vyskočila rezavá kočka. „Naše kočka,“ napadlo mne hned. Přesně taková, jaká se drží nás a našeho domu.

To, co žiju, si nesu stále s sebou, ať chci nebo ne. Nepomůže odjet třistakilometrů daleko, napadlo mne.

Zdálo se mi, že víkend proběhl docela obyčejně a nic zvláštního se mi nepřihodilo. Dokonce jsem ho neprobrečela, jak jsem předpokládala. Meditovali jsme, tančili, roztáčeli čakry, potili se v indiánské chýši. Tišili jsme mysl.

Když jsem přijela domů, otevřela jsem dveře a uslyšela manžela, jak křičí unaveně na Jindru:
„Cos to zase udělal? Ty ses počůral!“

Křičí jako já, pomyslela jsem si.

S láskou a radostí jsem objímala děti, jako bych je neviděla dva měsíce a uvědomila si, že jsem si opravdu odpočinula.

Dva dny po mém návratu jsem se rozplývala kamarádce, že jsem po volném víkendu jak znovuzrozená. Že mám zase spoustu energie.

„A jak dlouho ti to vydrží?“ ušklíbla se skepticky, „Tři dny?“

Přivezla jsem si knihu, kterou napsala buddhistická mniška Pema Čhödrön a která mne hned zaujala svým názvem – Když ztrácíme půdu pod nohama – rady od srdce pro těžké chvíle.

Měla jsem pocit, že tam byla nachystaná pro mne. O buddhismu nic nevím, ale v knížce je dost zajímavých myšlenek. Jako třeba tohle:

Teď je ten jediný čas, který máme. Tím, jak se stavíme k přítomnosti, vytváříme svou budoucnost. Jinými slovy, máme-li být v budoucnu veselejší, pak jedině díky svému odhodlání a snaze být veselí již nyní. Vše, co děláme, se ukládá. Budoucnost je výsledkem našeho přítomného jednání.

Nevím, jak dlouho mi vydrží energie z odpočinkového víkendu, ale ještě to stále trvá.

Věřím, že jsem na cestě ke smíření.

Chci přijmout život se všemi jeho proměnami. Už dnes.


Napsáno 10.4.2010 pro www.postizenedeti.cz