Špinaví, podivně oblečení, často i opilí. Bezdomovci, válející se pod těmi několika málo stromy na parkovištích u obchodních domů.


Manžel je většinou nedokáže odmítnout. Má s nimi soucit. Oni to na něm poznají z dálky. Proto si ho tak často vybírají a žádají ho o pár drobných.

Já s nimi soucit nemám a to přesto, že jsem, jako matka pečující o dvě postižené děti, na břehu s těmi, kteří stojí s nataženou rukou a pobírají sociální dávky.

Rozčílí mne ale, když vidím zdravého, mladého člověka, který místo toho, aby si hledal práci a nějaké bydlení, povaluje se po městě a žebrá peníze.

Zdá se, že můj náhled na ně vycítí a proto se na mne obracejí spíše vyjímečně.

Ta paní ve středních letech, s rozcuchanými vlasy a ledvinkou uvázanou kolem pasu, má nějaký špatný odhad. Potkávám ji na tom stejném parkovišti celkem často. A nejednou se na mne, která s ní nemám soucit, obrací. Není to poprvé.

Je dost opilá a agresivní. Odmítám jí přispět a ona na mne křičí:

„Taky na tebe dojde!“

Už došlo, pomyslela jsem si a s obavou pozorovala, jak se potácí kolem našeho auta.

„Zdá se mi, že Vás zajímají věci a píšete jen o tom, co se Vás dotýká osobně,“ napsal mi jeden diskutující u článku z mého blogu.

A to není normální a běžné?

Starám se jen o věci, které se mne osobně dotýkají. Nelíbí se mi kroky vlády, které se mne osobně dotknou. Píšu o postižených dětech, protože mám dvě takové doma.

Nechci spasit svět. Stačí mi starat se o svou rodinu. Nebo o to, abychom měli čím jezdit.

Bála jsem se, že žebračka mi mou neochotu jí přispět, oplatí poničením auta. A tak jsem na ni upozornila policistu, který nedaleko popocházel. Dotýkalo se mne její počínání, a tak jsem žebračku udala policistovi.

Ale ten kluk v restauraci s rychlým občerstvením?

Neměla jsem potřebu na něj upozornit obsluhu. Vlastně mi jeho nápad přišel geniální. I když to byla krádež.

Mladý kluk, mohlo mu být tak patnáct let. Na sobě měl moderní oblečení a nezdálo se, podle toho, jak vypadal, že by nějak strádal.

Posadil se ke stolku a nic si nekoupil. Vyčkával. Baťůžek ponechal na židli a odebral se k odkládacímu pultu na odpadky. Vzal si jeden použitý kelímek od nápoje a odešel s ním k postmixu.

Bezedný nápoj. Nebo tak nějak se jmenuje to, co si můžete v KFC koupit. Zaplatíte třicet korun, dostanete prázdný papírový kelímek a pak už můžete nekonečně dlouho stále čepovat, pít a čepovat.

Vynalézavý mladík si naplnil kelímek nápojem a odešel s ním zpátky ke stolku. Napil se, pak si šel znovu naplnit, zase se napil.

Doplnil bezedný kelímek a vytáhl z baťůžku velkou prázdnou plastovou láhev. A chodil čepovat nápoj, který pak přeléval do prázdné lahve.

Pobavilo mne, jak to chytře vymyslel. Ale to bylo všechno. Žádná chuť zavolat: „Chyťte zloděje,“ mne nepřepadla.

Upravený mladík, který kradl v restauraci s rychlým občerstvením mne nijak nepopouzel. Možná proto, že z mého kelímku neubylo.

Ti, kteří kradou, se mohou zdát schopnější a přijatelnější, než Ti, kteří prosí.

Jestli jsem se, já hloupá, nepostavila na špatnou stranu.