Jen pár dnů nás, před vyhlášením březnového lockdownu, dělilo v důsledku stále se šířící pandemie od okamžiku, kdy by celostátně došla kapacita lůžek, lékařů a zdravotnického personálu.

Stalo se to tedy naštěstí ne celostátně, ale „jen“ v několika krajích, a některé nemocnice musely nechat převézt své nemocné jinam. Přičemž v několika případech se uvažuje nebo dokonce i došlo na transport do zahraničí – do Polska a do Německa. Shodou okolností to bylo v tytéž dny právě deset let od ukončení největší protestní akce zdravotníků u nás vůbec, akce Děkujeme, odcházíme. Za časů vlády ministra zdravotnictví Leoše Hegera z TOP 09, mnozí by řekli noblesního pána, totiž vyvrcholila právě před deseti lety snaha čelit bezohledným, a naprosto neprozíravým škrtům vlády ODS/TOP09/Věcí Veřejných. Tehdy byla doba, kdy se tupě škrtalo ve všem. Letmý pohled na internet snadno připomene, o co se tenkrát hrálo.

K 1. březnu 2011 mělo podanou výpověď celkem 3 516 lékařů podle těch nejmírnějších zjištění, najít ale můžeme i čísla vyšší. Výpověď a odchod do zahraničí byla razantní formou nátlaku na vládu, aby pracovně přetíženým ale těžce finančně podhodnoceným zdravotníkům přidala, systematizovala svoji lékovou politiku, odstranila přetěžování lékařů a sester nedodržováním zákoníku práce a reorganizovala nefunkční systém vzdělávání ve zdravotnictví. Podat výpověď v práci, a tedy dát v sázku dokonce vlastní obživu, je v rámci protestu naprosto výjimečné. Tak velké bylo tenkrát před deseti lety odhodlání zdravotníků!

Ministr Heger – ten hodný, pohádkový pán z TOP 09 – požadavky nejprve odmítal, pak chtěl nechat kraje vyhlásit krizové stavy a lékařům práci nařídit. Nakonec pod tlakem lékařů a odborníků uvolil k okamžitému, avšak nepatrnému zvýšení tabulkových platů. Přislíbil také další navýšení. Lékaři tedy po dalších jednáních protestní akci odvolali. Pravicový ministr Heger však slovo nedodržel a dalšího se nestalo nic.

Abych ale byla přesná. Pro zdravotníky se za Nečasovy vlády k lepšímu nezměnilo nic, ale díky protestní akci několik chystaných hrůz padlo pod stůl. Třeba nápad Všeobecné zdravotní pojišťovny zrušit deset tisíc nemocničních lůžek po celé zemi. Kde bychom dnes byli, kdyby tento děsivý návrh prošel? Vůbec si to neumím představit. A tak fakt, že naše zdravotnictví vydrželo v pandemii tak dlouho, má své kořeny i v této protestní akci. Ačkoli se udělalo spoustu chyb, zdravotnictví se drží skvěle. Nesmíme na to ale žehrat. A proto děkuji všem zdravotníkům, kteří nakonec zatnuli zuby a neodešli! Přitom nikdo soudný by se jim tehdy nemohl divit.

Na Milana Kubka v čele lékařské komory, Martina Engela a Miloše Volemana v čele lékařských odborů, a tisíce statečných zdravotníků, kteří již před deseti lety riskovali práci a kariéru si dnes vzpomenu pokaždé, když pravice a dnešní opozice, začne omílat fráze o bojovnících v první linii a našem skvělém zdravotním systému. Takový, jaký ho máme, je milá opozice, tobě navzdory! A pevně doufám, že nás tato pandemie vyléčila z jakýchkoliv experimentů, privatizace či jiné devastace našeho zdravotnictví.