Mráz přichází z Podolí a jde po krku porodní asistentce Ivaně Königsmarkové. Vypadá to ale, že se možná trochu otepluje. Majitel a prezident Prague Business Clubu Luboš Drobík dnes uveřejnil na stránkách www.novybyznys.cz svůj text, který se s velkým očekáváním začal šířit jako lavina po Facebooku. Dávám ho se souhlasem pana Drobíka na svůj blog a přidávám velké poděkování. Dobrá práce! A paní Ivaně držím palce a pevně doufám, že spravedlnost zvítězí nad totalitní gumovou rukavicí porodnických dinosaurů.

Zbývalo jen pár měsíců do svobodného nadechnutí se. Lidé si začali připravovat své klíče, aby jimi mohli definitivně zazvonit komunistické totalitě. Mráz se pomalu vracel zpátky do Kremlu a všichni si povolili o jednu dírku svěrací kazajku. Zbýval ještě jeden rok, než je mohli zahodit úplně. Psal se rok 1988. Stál jsem tehdy před nevzhledně vyhlížející asi pětipatrovou budovou, jejíž průčelí neslo hrdě nápis PORODNICE.

Snažil jsem se dostat dovnitř, ale vchodové dveře bylo beznadějně uzavřené. Pak se to stalo. Ve třetím patře se na chvilku za okny objevila moje žena. V rukou třímala cosi malého a její tvář vypadala šťastně. Nebyl jsem si jist jestli špatně zaostřuji po dvou dnech bujarých oslav nebo to bylo odleskem skla, ale snažila se mi to malé živé v rukách více ukázat. Nic jsem neviděl. Bystrý úsudek mi však zůstal a dovtípil jsem se, že drží mého nově narozeného syna. Po chvíli zamávala a zmizela. Nebyl jsem příliš nadšen pohledem na bílou zavinovačku, toužil jsem konečně spatřit své dítě, ale věřil jsem tehdejší propagandě, že jsem plný zákeřných bakterií, které nečekají na nic jiného, než aby skočily na tem bezbranný uzlíček a jeho obsah zahubily. Po týdnu jsem ten zázrak a výsledek své vášně mohl poprvé uvidět.

Po dvou letech, když lidé vložili své klíče zpátky do kapes a snili o tom, jak brzy doženeme Rakušáky a Němčoury a přitom v Karosách pořádali nálety na Vídeň, se schylovalo k porodu mého druhého syna. Když se manželka definitně zakulatila a kontrakce zavelely k odjezdu do porodnice, nasedli jsme všichni do připraveného vozu Trabant. Byl jsem rád, že nedávná přívalová vlna tzv. dederonů tato zábavná vozidla v tisícových množstvích zanechala před branami pražské západoněmecké ambasády. Jejich ceny šly rychle dolu a já jsem si tudíž mohl jeden exemplář z novomanželské půjčky pořídit. Tedy, abych byl přesnější, musel jsem nejprve vystát frontu na lednici, tu si koupit a pak prodat a z utržených peněz pořídit tento technologický zázrak. Měl jsem svůj první vůz a byl jsem na to pyšný. Jenže netopil, vydával podivné jektavé dusivé skřeky a část zplodin zamořovala vnitřek tohoto výdobytku východoněmecké ekonomiky. Šťastně jsme dojeli do podolské porodnice. Byl jsem překvapen, ale pustili mě dovnitř a protože moje paní, po té divoké jízdě, definitivně otevírala své brány novému životu, šla hned na sál. Dveře se před mým nosem zabouchly a já zůstal na nehostinné chodbě ústavu.Asi po dvou hodinách nekonečného a nervozního přešlapování, se opět otevřely a já uviděl roztomilý růžolící se obličejíček svého druhého syna. Napadlo mě, že bych měl poodstoupit, abych ho nenakazil svými agresivními bacily, ale pak jsem si uvědomil, že už je vlastně jiná doba a rudým bakteriím odzvonilo. Jemně jsem ho políbil na tvář a řekl, "vítej". Přežil to.

Uplynulo pár roků, Klaus byl právě hodně na koni a chystal své ozdravné balíčky. Už tenkrát ve mně nenavozoval žádné přívětivé vibrace a to jsem ještě nic netušil o jeho zálibě ve sběru různých psacích pomůcek. Naopak, rád jsem se vozil na pudových vibracích množení se a vytváření skvělých jedinců pro naši svobodnou společnost. To již čekala dcerka ve svém děložním úkrytu a těšila se na svět. Ve svém příjemně klimatizovaném voze s tmavými skly, jsme pohodlně dorazili do stejné porodnice. Byl jsem sebejistý úspěšný podnikatel ve fešném fialovém saku a úzkou koženou kravatou. Svět mi právě ležel u nohou. Ubytovali jsme se v samostatném pokoji s televizí a čekali na impulsy nového přírůstku k porodu. Když to přišlo, odložil jsem šálek odpoledního čaje, vzal videokameru a následoval svou ženu až přímo k divně vyhlížející stolici, na kterou ji uložili s nohama trčícíma vzhůru. Bylo mi to divné, ale moc jsem to neřešil, naopak jsem se zaradoval nad svým zdravotním stavem. Zřejmě jsem již všechny bakterie ve svém těle úspěšně zlikvidoval. Pak se objevil pán v zelené zástěře, zahaleným obličejem rouškou a bílými gumovými rukavicemi. Skoro jsem se vyděsil. Nohy stále trčely a zpoza plentou odděleného prostoru se ozývaly porodní zvuky jiné rodičky. Moje paní tomu neznámému pánovi pootevřela svá nejintimnější místa, celá se třásla a asi právě proklínala ten okamžik početí na havajské pláži před devíti měsíci na druhém konci světa. Zabořil tam svůj pohled, hned potom gumové rukavice a rychle zase odešel. Dovtípil jsem se, že ještě není ten správný čas.

Po hodině se ve dveřích objevily zase ty stejné rukavice, za plentou již bylo dohekáno a nohy pořád ukazovaly ke stropu opatřenému bzučícími zářivkami. Teď. Ano začalo to. Nejprve se objevila jedna nožička, pak druhá a já pomalu omdléval. Dcerka se rozhodla přijít na svět rovnýma nohama. Udělal jsem zpovzdálí pár záběrů na kameru a už vykoukla i hlavička. Všechno v pořádku, řekl ten zahalený pán, odstřihnul placentu a zmizel. Odebrali jsme se na pokoj a vydýchávali celý ten zážitek, který byl naštěstí prosvětlen tím novým životem.

Roky rychle běžely a řadu věcí měnily. Rozvedl jsem se, znovu oženil a ten balíčkový pán se stal prezidentem. Také jsem se stal prezidentem, totiž jednoho podnikatelského klubu, ale tužky mi nic neříkaly. Byly podzimní měsíce l.p. 2008. Plodivé vibrace mě neopouštěly a tak se chystala nakouknout do oken života další dcerka. Po mých předešlých zážitcích a také potřebě mé paní chránit si svou intimitu, jsme se oba domluvili na tradiční a přirozené domácí formě porodu. Po pečlivé, asi půlroční předporodní přípravě, se konečně mohly doma rozhořet svíčky. Zapnula se příjemná meditativní muzika, zapálily vonné tyčinky a přišla nejlepší manželčina kamarádka. Schylovalo se k nádherné symfonii lidské reprodukce. Přišly první kontrakce. Po určité době přijela porodní asistentka. Všechny ženy se již dobře znaly z předešlých setkání a byly naplněny vzájemnou důvěrou. Já jsem zůstával na blízku ve vedlejších místnostech a stal se určitou kotvou jistoty, kdyby mě moje paní k sobě potřebovala. Všechno zůstávalo v rukách přítomných žen a já to svrchovaně respektoval. Hlavou mi proběhl obraz, onoho muže v zeleném plášti s velkými rukavicemi, hekajícími plentami a blikajícími zářivkami. Nechtěl jsem věřit tomu kontrastu, který se přede mnou odehrával. Tohle je nádhera pomyslel jsem si. Nový život přichází do harmonického domácího prostředí a je uctěn klidným plamenem svíček a zpěvem tibetských mnichů. Pak se ozval dětský křik a já mohl na ni poprvé pohlédnout. Byla krásná, byla to moje dcera. Daly mi do ruky nůžky a já ji definitivně oddělil od matky. Dodnes mě zaplavuje úžasná energie, kdykoliv si na to vzpomenu.


Naposledy a se stejným vzrušením, jsem vyprávěl tento příběh letos v lednu v již zmíněném podnikatelském klubu. Jsem jeho zakladatelem a duší. Právě měl začínat novoroční přípitek za účasti hlavního hosta - pana ministra zdravotnictví. Společenské konvence velely ke slovu prezidenta. Postavil jsem se, sál utichnul, projela mnou šimravá vlna nervozity. Jal jsem se slova, "Řeknu vám příběh o dvou vlcích", začal jsem a odvyprávěl starou indiánskou moudrost o nutnosti krmení dobrého vlka v nás na úkor toho zlého. Popřál jsem všem do magického roku 2012 co nejvíce vykrmeného dobrého vlka. Lidé se začali trochu ošívat, ministr malinko popotahoval koutky, ale určitou myšlenku to mělo, tak to nakonec všichni vzali.

"Přidám ještě jeden příběh", dodal jsem. Trochu to v sále zašumělo. "Mám čtyři děti" a postupně jsem odvyprávěl, všechnu moji zkušenost s různými porodními způsoby v různých společenských režimech. V těchto otázkách si připadám být docela znalým expertem. Zavládlo malé zděšení. Prezident vyhlášeného klubu hovořící o domácích porodech, před tak sympatickým panem ministrem a ještě při novoročním přípitku. To nezapadalo příliš do zavedených schémátek. Jenže ještě nebyl konec. "Dámy a pánové", pokračoval jsem, "Dovolte mi mezi námi přivítat, ženu, která se nejvíce zasloužila o hladký průběh narození mého dítěte, neboť je dnes mezi námi - porodní asistentku Ivanu Konigsmarkovou. To je ta žena, na které je nyní nespravedlivě nárokována částka převyšující dva miliony korun". Prostě jsem ji na tu akci také pozval. Všichni nevěřícně koukali. Přiznám se, že po chvíli i já, když se Ivana chopila slova a s mikrofonem předstoupila před pana ministra a vehementně se dožadovala legislativních úprav směrem k právu žen na domácí porody.


Když skončila nastalo ticho, které přerušil pan ministr a řekl, "No, tak si tedy připijme na ten nový rok". V hlavách přítomných se to, co právě zažili, nevešlo do zavedených společenských krabiček. Prezident klubu, přivede porodní bábu a obhajuje ji. Neslýchané. Když se šlo pomalu domu, odchytávali mě postupně účastníci a důvěrně sdělovali, že se jim tohle mé jednání opravdu nelíbilo. Já jim rozumím, znám jejich myšlení, mám je rád, ale nemohl jsem jinak. Tahle paní pomohla k životu mé dcerky a já jí chci tudíž pomoct. Také nevěděli, že mezitím Ivana Konigsmarková pohovořila důvěrně s panem ministrem, ten přislíbil jejich osobní setkání a projednání celé problematiky. Nakonec si vyměnili svá mobilní čísla. Je to skvělý chlap a já mu věřím, že bude konat.

Když cítím nějaké bezpráví jsem schopen udělat cokoliv v zájmu nápravy. Mám to tak nějak v povaze. Ročně v porodnicích zemře nebo je vážně poškozeno, díky nedostatečné péči, daleko více dětí než při domácích porodech. Osobně znám případ dítěte, které po porodu vyklouzlo doktorovi z rukou a spadlo na zem s celoživotními těžkými následky. Proč si zde pojišťovny nenárokují škody a po bezbranné asistence to vymáhají? Jaká je pravda o domácích porodech? Nestojí za tím náhodou byznysové zájmy porodnic, kterým tím ubývají výkony? Není náhodou schována za propagandou o nebezpečnosti domácích porodů vlivná farmaceutická lobby? Nabyl právě jimi stvořen strašák rizika a předhozen národu? Na tohle atraktivní a dobře prodávané téma se pak sletí novinářští supi a začnou občanům vyplachovat mozkové závity. Ti nakonec plni strachu uvěří. Dějinami plynoucí vzorec STRACH a potom předhození úzkou skupinou lidí SPRÁVNÉHO NÁZORU, zase zvítězí. Jak ještě dlouho bude trvat, než lidé tento vzorec ve svém svobodném úsudku odhodí? Žádné objektivní studie totiž nepotvrdily, že by měly být porody doma nebezpečnější!

Nenechme strach vítězit nad intimitou a harmonií. Nahraďme mdlé světlo zářivek svíčkami a jejich bzučení zpěvem mnichů. Chci, aby měly ženy svobodnou volbu, kde chtějí rodit a pokud se rozhodnou pro domácí porod, ať ho mají, byť s převzetím nějaké větší zodpovědnosti. V demokratické společnosti, nemůže nějaký ministerský úředník takto zacházet s jejich právy a omezovat jejich svobody.

Tohle setkání porodní báby (Ivana mi snad tento termín promine) s ministrem mě naučilo důležité věci:

Děje-li se nějaké bezpráví a jsou-li pošlapávány naše svobody, nehleď na společenské normy a jdi za hlasem pravdy směrem k jejich nápravě. Možná tě odsoudí, možná nic nezměníš, ale tahle tvá motivace je čistý proud života.