Povinné plošné očkování dětí porušuje lidská práva a Česká republika má téměř dvacet let po revoluci stále v platnosti „očkovací“ zákon, který se rozhodně nedá označit slovem demokratický.

Co je na povinném očkování špatného? V první řadě to, že je povinné. Nikdo nemá právo nutit kohokoli zákonem, aby si nechal vpravovat do těla cokoli proti své vůli, i kdyby to mělo přímo zázračné účinky. Odmítnout jakýkoli lékařský zákrok je nezadatelené lidské právo, které v případě dětí přechází na zákonné zástupce, tedy na rodiče. Česká republika se toto právo zavázala dodržovat tím, že podepsala Úmluvu Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny číslo 164. Jedinou výjimku tvoří výkony, které vedou v aktutních situacích k záchraně života, což není případ očkování, které je výkonem preventivním. Ani argumentace veřejným zdravím nemůže obstát. Omezit práva pacienta lze pouze v závažných případech ohrožení veřejného zdraví. Jak vážně ale ohrožuje veřejné zdraví dítě, které není očkované proti žloutence typu B, když se tato nemoc přenáší pouze krví a pohlavním stykem? A jak vážně ohrožuje veřejné zdraví dítě, které není očkované proti tetanu, když se tetanus nepřenáší z člověka na člověka? Přesto je v Čechách očkování nařízeno ze zákona, čímž Česká republika porušuje nejen lidská práva, ale také své mezinárodní závazky.

Stát tedy zákonem zbavuje rodiče práva rozhodnout, zda jejich dítě podstoupí či nepodstoupí zdravotní riziko spojené s očkováním. Přitom tato rizika rozhodně nejsou zanedbatelná. Pokud se jako rodič začnete o očkování více zajímat, zjistíte, že ze strany kritiků plošného a zákonem vynuceného očkování zaznívají velmi vážné argumenty. Z různých zdrojů zjistíte napříkla to, že do těla vašeho dítěte budou jako součást vakcíny vpravovány toxiny, jako je rtuť či hliník, že mezi potenciální rizika spojováná s očkováním může patřit syndrom náhlého úmrtí kojence, autismus, roztroušená skleróza či dětská cukrovka a že existuje rostoucí podezření, že vakcinace proti relativně neškodným dětským chorobám může být zopdovědná za dramatický nárust alergií a astmatu. Dočtete se například také to, že pravděpodobnost, že vaše dítě zemře na následky očkování proti tuberkulóze nebo žloutence typu B, je větší než riziko, že vaše dítě zemře na nemoc, proti které bylo očkováno.

Mnoho lékařů sice považuje většinu z těchto tvrzení za nepodložené hypotézy a vyzdvihuje pozitiva očkování. Kritici plošného povinného očkování se ovšem zase odvolávají na lékařské studie a na tvrzení jiných lékařů, kteří mají na očkování opačný názor . Podle některých odborníků jsou vedlejší účinky očkování velmi špatně sledovány a poukazuje se i na to, že za plošným očkováním stojí silné ekonomické zájmy, které nemusí být vždy v souladu se zájmem pacientů. Často se upozorňuje i na to, že aby byly vedlejší účinky považovány za prokázané, musí být splněno mnoho náročných podmínek, což vlastně v praxi způsobuje to, že rizika jsou v mnoha případech podle striktních vědeckých pravidel neprokazatelná.

To, že věda nedokáže riziko prokázat, ovšem neznamená, že riziko neexistuje, a člověk nemusí být studovaný profesor medicíny, aby mu obyčejný rozum napověděl, že vakcinace je nepřirozeným zásahem do přirozené rovnováhy lidského těla a že by se k ní mělo přistupovat s rozvahou a po pečlivém zvážení pro a proti. Rozhodně by neměla být vynucena zákonem a navíc v přesně stanoveném věku.

Jakmile si jako zodpovědný rodič všechna „očkovací“ pro a proti srovnáte v hlavě, začnete se rozhodovat. Co je větší riziko? Očkovat, nebo neočkovat? Mnozí rodiče v takovém případě zvolí rozumný kompromis. Některé druhy očkování jako třeba žloutenku typu B chtějí vynechat, jiná očkování chtějí odsunout do vyššího věku dítěte. Velmi často si například rodiče přejí, aby dítě prožilo první rok života bez očkování. Bohužel, pokud nenarazíte na rozumného lékaře, budete mít problém.

Rozhodnete se, že své dítě nedáte očkovat? Pak budete jako rodiče dětským lékařem nahlášeni na hygienickou stanici, která se vás pravděpodobně bude všemožně snažit k očkování donutit právní cestou. Nejdřív dostane pokutu až deset tisíc a v extrémním případě vám stát může dítě prostě zabavit a nechat ho očkovat proti vaší vůli. Mimochodem, ani pro lékaře to není příjemná situace. Nechtěla bych být v kůži pediatra, který je vykonavatelem této právní úpravy.

Na nevyhovující právní stav kolem očkování poukazuje i ombudsman a vyzývá Ministerstvo zdravotnictví ke změně. Bohužel, zatím bez úspěchu. Věcí se zabývá také Liga lidských práv. Za změnu zákona bojuje také občanské sdružení Rozalio, které se snaží přinášet rodičům více nezávislých informací o očkování a umožnit jim tak informovanou volbu. Webové stránky Rozalia (zde) jsou velmi užitečným zdrojem informací pro všechny, kteří chtějí přistoupit k očkování zodpovědně a s rozvahou. Někteří rodiče se snaží proti povinnému očkování svých dětí bojovat právní cestou. Část z nich zastupuje advokát Martin Prokop. Zastupoval také internistu MUDr. Lukáše Dostála, který se svoje rodičovská práva rozhodl bránit právní cestou. V rozhovoru pro časopis Aperio mimo jiné MUDr. Dostál uvedl:

„Manželka pochází z Německa, kde je rozhodnutí o tom, zda a kdy očkovat, pouze na rodičích. V Čechách se moje žena ocitá v situaci, že o tom, co je nám v životě nejdražší, totiž o našich dětech, rozhodují anonymní úředníci na ministerstvu zdravotnictví. Překročením zeměpisné hranice se ze svéprávné, respektované, často i obdivované ženy vychovávající čtyři děti stává vyvrhel, kterého je třeba donutit, aby se představám zmíněných úředníků podřídil. Když se nám nedávno narodilo čtvrté dítě, řekli jsme si, že se již českým systémem povinných očkování nenecháme nutit k tomu, abychom vůči vlastním dětem jednali v rozporu se svědomím i odborným přesvědčením. Oslovili jsme právníka a rozhodli se právní cestou nesouhlasit s očkováním dcery proti hepatitidě B. Ostatní očkování jsme odložili až na dobu po prvním roce života dítěte. A protože jsme přesvědčeni, že se jedná o celospolečensky závažné téma, požádali jsme i s právníkem o grant, který by nám problém pomohl řešit veřejně. Grant nám byl Nadací Open Society Fund přidělen. Nyní musím být tedy připraven naše postoje hájit. Trochu jsme si tím zkomplikovali život, ale za rovnou páteř nám to určitě stojí.“

Celý mimořádně zajímavý rozhovor s doktorem Dostálem naleznete zde.
Causa doktora Dostála nakonec skončila velmi zvláštním způsobem. V průběhu právního sporu se změnila zákonná úprava. Pokud nenaočkujete proti žloutence typu B malé dítě, očkovací povinnost se přesouvá, a dítě musí dostat vakcínu v jedenácti letech. Zákonem vynutitelné povinné očkování, které chtěl MUDr. Dostál svou kauzou změnit, tedy stále trvá, ale k Ústavnímu soudu míří další stížnost. Proti povinnému očkování se brání pan Vavřička, kterého také zastupuje JUDr. Prokop. Nezbývá než doufat, že Ústavní soud udělá za povinným očkováním tečku. Pokud ne, dá se očekávat, že české očkování nakonec skončí u Mezinárodního soudu ve Štrasburku.