Moderní civilizace odtrhla člověka od jeho biologické podstaty. Jako živočišný druh děláme věci, které nám příliš nesvědčí. Například vozíme děti v kočárcích a dáváme je do postýlek. Tyto vymoženosti moderní civilizace mohou poškodit zdravý vývoj dětské psychiky. Přijde vám toto tvrzení jako holé šílenství? Zkuste si přečíst knihu Jean Liedloffové Koncept kontinua. Možná změníte názor.

Jean Lieddloffová strávila několik let v jižní Americe mezi primitivními indiány, kteří ještě nestačili pochytit naše civilizační úchylky. Cestovatelka si v první řadě všimla toho, že indiáni jsou mnohem spokojenější než běžný západní člověk a že žijí zásadně harmoničtějším způsobem než naše euroamerická civilizace. Štěstí, spokojenost, nenásilí i dobré vztahy s ostatními, nulová touha po moci a nesoutěživost, to byla integrální součást života kmene Yequánů, které Liedloffová navštívila.

Autorka si ale také všimla, že indiáni se chovají zásadně jinak ke svým dětem a dala si vše do souvislosti. Došlo jí, že spokojenost, kterou indiáni zažívají v dospělosti, pramení z laskavé mateřské péče jasně vycházející z instinktivních potřeb našeho druhu. Žádné postýlky, žádné kočárky, žádné oddělené dětské pokoje, ale nepřetržitý tělesný kontakt mezi dítětem a matkou i dalšími členy rodiny, to je obraz yequánské rodičovské péče. Děti Yequánů se narodí a od první vteřiny, co jsou na světě, jsou u mámy v náručí nebo alespoň v těsném fyzickém kontaktu s ní. Ve dne v noci. A tak to je až do okamžiku, dokud nezačnou lézt. Je to naše lidská přirozenost, na kterou nás příroda nastavila během milionů let našeho vývoje.

Jakákoliv odchylka od tohoto stavu znamená větší či menší deprivaci, která ovlivňuje nejen pocit našeho štěstí a spokojenosti v dospělosti, ale také naše chování v dětství. Považujeme za zcela normální, že děti často nesnesitelně zlobí a že mateřství je pro matku leckdy velmi vyčerpávající záležitostí na hranici jejích možností. Liedloffová tvrdí, že takový stav není normální. Je to mimo jiné patologický následek chybějící fáze v náruči. Zlobení není dětská přirozenost. Je to důsledek toho, že lidským mláďatům schází správné zacházení, na které jsou nastavena od přírody. Dítě tak dává najevo, že něco není v pořádku. „Přirozená logika zakazuje věřit v evoluci živočišného druhu, jehož charakteristikou je to, že miliony mláďat přivádějí své rodiče na pokraj šílenství,“ píše autorka knihy Koncept kontinua.

Bohužel deprivace způsobená odchylkou od našeho instinktivního základu je integrální součástí naší civilizace, takže už o ní ani nevíme. Všímáme si jen důsledků, tedy široké škály psychických problémů a poruch chování, kterými děti i dospělí v západní společnost trpí. V podstatě se dá říci, že v naší kultuře jsme deprivanti všichni.

Miminko postrádající mateřskou náruč, která je tím jediným správným místem, na které ho evoluce připravila, se učí od prvních okamžiků jediné. Nejsem dost DOBRÉ, když máma neslyší na moje základní potřeby. Naše civilizace tak zasévá do mysli téměř každého obyvatele pochybnosti o vlastní hodnotě. Odpovězte si na jednoduchou otázku: Jste spokojeni s tím, jací jste? Jak hodně o sobě pochybujete? Asi málokdo si řekne - nic bych neměnil. Jsem správně tak, jak jsem.

Pocity méněcennosti, které nám přináší naše civilizační deprivace, si pak lidé musí kompenzovat různými životními strategiemi, což vidíme na každém kroku. Jen tak namátkou si můžeme vzít za příklad sukničkáře. Muž, který střídá ženy jako ponožky, si jen kompenzuje svůj narušený pocit sebedůvěry a sám sobě dokazuje, že je hoden lásky, kterou nedostal jako dítě. Výsledkem nenaplněné touhy po mateřské náruči může být také exhibicionismus. Člověk prostě celý život touží po pozornosti, která mu byla v dětství upřena, a tato touha ho vede ke zdánlivě pošetilým činům. Co třeba potetovat si celý obličej? Jako strategie vedoucí k trvalé pozornosti okolí je to jistě velmi účinné. Nebudu se rozepisovat dál. Strategií, jak kompenzovat své deprivace, je mnoho a Jean Liedloffová se jim věnuje podrobně.

Bohužel, moderní matka je zavalena časopisy a příručkami o tom, jak pečovat o dítě, ale svoje přirozené zvířecí instinkty ignoruje. Třeba na noc dítě odkládá do postýlky nebo dokonce do samostatného pokoje a diví se, že dítě řve, když se po tisíce let zacházelo s miminky jinak. Kdyby tohle udělala naše primátí pramáti ve volné přírodě, pravděpodobně by uchvátila mládě nějaká šelma. Není přirozené v takové život ohrožující situaci volat mámu pláčem jako o život?

Odhoďme příručky psané ctihodnými muži a podívejme se, jak se o dítě stará opice!!! Vyhneme se spoustě problémů. Největší světová odbornice na šimpanzy Jane Goodalová to tak udělala. Když se jí narodil syn, vychovávala ho podobně, jak to dělali šimpanzi, jejichž život roky studovala. Liedloffová její zkušenost ve své knize zmiňuje: „Nenechali jsme malého vřískat v postýlce. Všude jsme ho brali s sebou. Jeho okolí se často měnilo, ale jeho vztah k rodičům zůstával stabilní,“ popisuje Goodalová. „Syn byl ve čtyřech letech poslušný, velice čilý a živý, dobře si rozuměl s ostatními dětmi i s dospělými, byl relativně nelekavý a myslel na druhé. A navíc je - přestože nám naši přátelé předpovídali úplný opak - naprosto samostatný.“

I já jsem zažila holčičku vychovávanou v duchu Konceptu kontinua. Bylo jí osm měsíců a její máma se rozhodla, že s ní absolvuje víkendový psychologický seminář, na který jsem byla pozvána i já. Jednalo se o dvě celodenní přednášky přerušované jen krátkými přestávkami. Maminka dorazila s dítětem v malé krosničce na břiše. Dítě bylo celou dobu až neuvěřitelně klidné. Nijak nerušilo ani účastníky semináře ani vlastní mámu při studiu. Vypadá to, že to funguje.

Takže jak by to mělo být správně? Podle knihy Koncept kontinua má miminko trávit zcela zásadní část svého času u mámy v náručí, a to od prvního momentu po porodu až do věku, než začíná samo chodit. Dítě by se od matky nemělo oddělovat ani v noci a sdílet s rodiči jednu postel. Matka by sice měla uspokojovat bezpodmínečně potřeby dítěte třeba když má miminko hlad, ale dítě by se nemělo stát centrem pozornosti. Mělo by být integrální součástí dospělého života matky a z její náruče sledovat cvrkot a učit se, jak to ve skutečném dospělém světě chodí. Výsledkem není jen pohodové dítě, které dostalo ten nejlepší základ pro svůj zdravý fyzický i mentální vývoj, ale také spokojenější matka. „ Musíme si uvědomit, že pokud budeme s miminky zacházet tak, jak se to dělo po tísiciletí, budou z nich klidná, vyrovnaná stvořeníčka. Jen tak se matky mohou zbavit krutého konfliktu vycházejícího ze střetu zájmů: buď pracovat, nebo sedět doma, izolované, znuděné a bez jakéhokoliv kontaktu s dospělými osobami. Děti, které vezmete do práce, jsou tam, kde mají být – s maminkou. A maminky jsou tam, kde mají být – mezi sobě rovnými. Náplní jejich práce není starat se o miminka, ale činnost hodná inteligentního dospělého. Ale zaměstnavatelé této myšlence nakloněni nebudou, dokud se pověst miminek nezlepší,“ píše Liedloffová.

Přestože kniha Koncept kontina byla vydána už v sedmdesátých letech, je velmi aktuální i dnes a pro mnoho rodičů se stala vyloženě kultovní záležitostí. Také britská veřejnoprávní televize Channel 4 označila v dokumentárním seriálu Bringing Up Baby tuto knihu za jednu z nejpodstatnějších výchovných koncepcí dvacátého století. Vznikly dokonce rodičovské skupiny, které myšlenky této knihy uvádějí v život (více zde). Mnoho rodičů už pochopilo, že náruč je velmi důležitá a zaměnili dětský kočárek za šátek či malou krosničku na nošení dětí. Také mnoho odborníků považuje tuto knihu za inspirativní. Jen namátkou, zastáncem Konceptu kontinua se stal například velmi vlivný americký pediatr William Sears autor asi třiceti knih týkajících se rodičovství a výchovy dětí. I mně tahle kniha padla do oka. Proto jsem se snažila zprostředkovat vám alespoň část jejích myšlenek. Jenže jeden obyčejný blog je zoufale krátký na tak zajímavou a inspirativní knihu. Větší ochutnávku najdete zde, zde a také zde a zde. Ale nezasekněte se jen na internetu. Pokud plánujete děti, je tahle kniha totálně povinná.