Václav Havel se svojí ženou Dagmar Havlovou udělili cenu Vize 97 profesoru Grofovi, českému psychiatrovi působícímu v USA. Upřímně gratuluji Václavu a Dagmar Havlovým ke skvělému výběru oceněného. Grofovy myšlenky přináší mnohem duchovnější pohled na lidskou psychiku, což je myslím věc, kterou naše doba materialistická až do morku kostí potřebuje jako sůl.

Stejný profesor Grof ovšem dostal před pár lety Bludný balvan, cenu, kterou uděluje český klub skeptiků Sisyfos. Podle skeptiků, mezi které patří například i RNDr. Grygar, je tedy Grof lunatik. Proboha, komu to ten Havel dal cenu, říká si teď doktor Grygar a už plánuje, že příště uvalí Bludný balvan rovnou na Václava Havla. Postoj spolku Sisyfos je ovšem velmi pochopitelný. Grofovy myšlenky jsou totiž svým způsobem nebezpečené. Akceptovat Grofovy poznatky by znamenalo změnit paradigma současné medicíny, rezignovat na materialistický přístup dnešní civilizace a smířit se s tím, že člověk není jen náhodně organizovaná hmota. Grof s tím, co jeho dílo přináší, podřezává materialistům a tzv. skeptikům větev pod zadkem. Proto není divu, že se spolek Sisyfos brání uděluje mu cenu Bludný balvan. Kdyby se totiž ukázalo, že má Grof pravdu, může to jít celý Sisyfos i se svým redukovaným pohledem na svět rovnou zabalit.

Kdo je tedy profesor Grof a čím tak provokuje konzervativní vědeckou veřejnost? MUDr. Stanislav Grof je český lékař, který se v šedesátých letech věnoval v tehdejším Československu výzkumu účinků LSD.Ve své práci pak pokračoval v USA na špičkových vědeckých postech. Působil dokonce jako vedoucí amerického státního výzkumu psychedelických látek. Poté, co byly výzkumy LSD v USA zastaveny, vyvinul metodu holotropního dýchání, která je založena na kombinaci intenzivního dýchání, hlasité rytmické hudby a omezení zrakových vjemů. Během terapie se lidé dostávají do změněného stavu vědomí a psychika má tak přístup do oblastí, které jsou jí v běžném vědomí zapovězené. Můžete si např. uvědomit traumata, která jsou uložena v nevědomí a negativně ovlivňují vaši psychiku. Procesem přesunu do vědomí svůj negativní náboj ztratí. Díky holotropnímu dýchání se tak můžete vrátit do vlastního porodu, početí i stadia před porodem. Zážitky ale sahají mnohem dál. Můžete prožít např. i realistické pocity ztotožnění se zvířaty, rostlinami, buněčnými procesy, mytologické výjevy, zážitky kosmického vědomí a mnoho dalších neobvyklých stavů. Prožitky mohou být velmi intenzivní a mnohdy mají transformační charakter. Jak uvedl jeden z účastníků Grofovy zážitkové terapie: „Vzpomínka na tento zážitek zůstalala živá mnoho let a hluboce změnila celou mou životní filozofii.“

Ve svém blogu jsem už dvakrát psala o alternativních přístupech k porodu. Proto zde uvedu krátký úryvek z knihy Stanislava Grofa Psychologie budoucnosti. Text se týká porodního traumatu, tak jak ho prožívají lidé při holotropních terapiích či pod vlivem LSD. Jsem si jista, že pokud by současná medicína byla ochotna Grofovy poznatky akceptovat, doznal by i současný přístup k procesu porodu určitých změn.

„ Jakmile se náš proces hlubinného zážitkového sebezkoumání dostane za hranici vzpomínek z dětství až do období porodu, začneme se setkávat s emocemi a tělesnými pocity nesmírné intenzity, která překonává jakékoli naše dřívější představy o tom, co je z hlediska lidského vůbec možné. Naše zážitky se v této době vyznačují podivnou směsicí témat zrození a smrti, která v sobě zahrnují pocity svíravého a životu nebezpečného omezení a úporného až zoufalého boje o vlastní osvobození a přežití. … Akademická psychiatrie zpravidla popírá možnost, že by biologické narození, ať už během něj dojde k poškození mozkových buněk nebo ne, mělo tak silný psychotraumatický dopad. … Popírání možnosti porodní paměti, jež se opírá o pozorování, že mozková kůra novorozence není zcela myelinizovaná, je zvlášť absurdní, zvážíme- li skutečnost, že schopností paměti disponují i mnohem nižší formy života, které nemají žádnou mozkovou kůru. Nedávno byla například udělena Nobelova cena za výzkum paměťových mechanizmů mořského plže Aplysia. Dobře také víme, že dokonce jednobuněčné organizmy vykazují určité primitivní formy protoplazmatické paměti. Je ku podivu, že se toto nehorázné a nelogické tvrzení objevuje v rámci přísně vědeckého myšlení, a je velmi pravděpodobné, že je důsledkem hlubokého emočního vytěsnění, jemuž byla porodní paměť podrobena. Míra emočního a fyzického utrpení spojeného s porodem zcela jednoznačně převyšuje míru jakéhokoli postnatálního traumatu z raného věku i dětství, o nichž pojednává psychodynamická literatura, snad s výjimkou extrémních forem tělesného zneužívání. Různé proudy zážitkové psychoterapie nashromáždily dostatek přesvědčivých důkazů o tom, že porod představuje nejhlubší trauma našeho života a představuje událost, jež má obrovský psychospirituální význam. S maximální podrobností sahající až na buněčnou úroveň se uchovává v naší paměti a hluboce ovlivňuje náš psychický vývoj. Znovuprožívání různých stránek biologického narození může probíhat velmi věrohodně a přesvědčivě a tento proces bývá často přehrán až s fotografickou přesností. Tímto prožitkem mohou procházet i lidé, kteří o svém porodu nemají žádné informace a rovněž postrádají byť jen elementární znalosti z oboru porodnictví. Jsou-li k dispozici náležité porodní záznamy či spolehlivá očitá svědectví, je možné si všechny tyto podrobnosti ověřit. Prostřednictvím přímého zážitku můžeme například zjistit, že jsme přišli na svět koncem pánevním, že při porodu bylo použito kleští, nebo že jsme se narodili s pupeční šňůrou ovinutou kolem krku. Můžeme cítít úzkost, biologickou zuřivost, fyzickou bolest a prožívat dušení provázející porodní proces a dokonce i přesně rozeznat typ použitého anestetika. Prožívání porodu bývá často provázeno zaujímáním různých poloh a pohybů těla, rukou a nohou, rovněž i rotacemi, ohýbáním a vychylováním hlavy, které přesně opakují mechanizmus určitého druhu porodu. Při znovuprožívání porodu se nám mohou na kůži v místech, kde byly použity kleště nebo kde pupeční šňůra svírala hrdlo, zcela nečekaně objevit modřiny, otoky a jiné vaskulární změny. Tato pozorování nasvědčují, že paměťový záznam porodního traumatu sahá až na buněčnou úroveň.
Grof Stanislav: Psychologie budoucnosti, nakladatelství Perla, Praha 2004