V českých porodnicích je dosud běžná škodlivá praxe oddělování matek od dětí. Mnoho porodníků však stále trvá na tom, že porodní a poporodní péče je v České republice na vysoké úrovni a není na ní co měnit.

Psychosociální souvislosti porodu se podceňují

Lékaři uraženě odcházejí z Pracovní skupiny pro porodnictví Ministerstva zdravotnictví a snaží se (alespoň nějakou) snahu o změnu blokovat. Zaklínadlem je pro ně nízká míra úmrtnosti novorozenců v České republice. Přitom toto číslo neuvádí nic jiného než to, kolik novorozenců po porodu zemře. Avšak kolik novorozenec a matka zažijí v porodnici stresu a jak moc naruší škodlivá praxe jejich vzájemný vztah, o tom tento statistický ukazatel neříká zhola nic. Je zjevné, že psychosociální souvislosti porodu jsou u nás významně podceňovány. Jak moc je praxe oddělování dětí od matek škodlivá? A jak moc je rozšířená?

65 % procent dětí a matek zažije v porodnici separaci

„K narušování kontaktu matky a dítěte dochází v našich porodnicích bohužel poměrně často – jasně to ukazují výsledky výzkumu, který právě provádíme na katedře psychologie FF UK. Z téměř 800 žen, které se dosud zúčastnily dotazníkového šetření a které rodily v českých porodnicích v letech 2008–2011, pouhých 35 % uvedlo, že jejich kontakt s dítětem po porodu nebyl přerušen (za přerušení se nepočítalo krátké poporodní vyšetření novorozence). Od svých matek jsou velmi často oddělováni i zcela zdraví novorozenci a jsou rutinně umisťováni ‚na zahřátí‘ do inkubátoru – k matce se vracejí za několik hodin, či dokonce až následující den. Matkám je důrazně doporučováno, aby si po porodu odpočinuly, a to i tehdy, když o kontakt s dítětem projevují zájem. Mnohé ženy popisují, že si kontakt s dítětem musely doslova vydupat,“ uvádí na serveru brejle.net Lea Takacs z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která uvedený výzkum organizovala.

Celých 65 % dětí v tomto státě tedy začíná svůj život mimo dělohu zbytečným, avšak významným stresem a úzkostí v důsledku poporodního odloučení od svých matek. Příroda dítě připravila na to, že se narodí a zůstane chráněno u mámy v náručí. Jakýkoli jiný scénář vyvolává u novorozence strach. Cituji na dalších řádcích z další studie, která se mi ale vlastně zdá absurdní – vždyť aby člověk došel k tomu, že opuštěné mládě cítí úzkost, na to snad není nutné dělat výzkum. „Separace dítěte má souvislost s dramatickým zvýšením srdeční frekvence, což pravděpodobně svědčí o úzkostném rozrušení. Oddělení od matky je pro novorozence významný stresor,“ sdělují autoři studie a poukazují na jednu důležitou věc: Při výzkumech se zvířaty je separace od matky běžným způsobem vytváření stresu, aby se mohly zkoumat škodlivé účinky na vyvíjející se mozek novorozence. Současně je separace lidských mláďat běžnou lékařskou praxí.

Separace narušuje mateřské kompetence

Bezprostředně po porodu nastává u matky a dítěte unikátní hormonální situace, která se už nikdy nebude opakovat. Je to období, které je lidskému druhu dáno biologicky a jehož smyslem je navázání silného láskyplného pouta. Těsně po porodu doslova zaplaví organismus ženy hormon lásky oxytocin a posílí tak vztah mezi matkou a dítětem. Tomuto procesu se říká bonding. Aby se pouto dobře nastavilo, mělo by být miminko u mámy na hrudníku v kontaktu kůže na kůži a dvojice by měla zůstat dlouhé hodiny nerušena, což se bohužel ve většině případů neděje.

Z hlediska raného vývoje dítěte představuje dobře podpořený bonding zdravý začátek, který může jak matce, tak novorozenci ulehčit vstup do nové životní etapy. „Nejen pediatři Kennel a Klaus došli k závěru, že matky, které měly možnost být nerušeně po porodu se svým děťátkem, se chovaly trpělivěji, déle s dítětem vyhledávaly oční kontakt a ještě rok po porodu reagovaly rychleji a ochotněji na potřeby dítěte. A trpělivá maminka je pro miminko skvělým průvodcem v životě,“ píše Michaela Mrowetz v knize Bonding – porodní radost.

Z uvedeného vyplývá, že celých 65 % žen v českých porodnicích podstupuje riziko, že se domů vrátí s více či méně narušenými mateřskými kompetencemi, přičemž spoustě žen to vůbec nedochází. Lidský druh dokáže naštěstí na rozdíl od jiných savců milovat svá mláďata, i když se po porodu kontakt přeruší, a tak matky vlastně ani netuší, že se něco událo špatně. Mají své dítě rády, aniž by věděly, že byly pravděpodobně ochuzeny o část radosti z mateřství, energii starat se o dítě a schopnost dobře cítit a reagovat na jeho potřeby.

Co všechno se může pokazit?

Zdravé mateřství dává základ zdravé psychice dítěte a počáteční fáze života jsou velice důležitým obdobím mentálního, emočního i fyzického vývoje. Pokud je narušen začátek mateřství a začátek vztahu matky s dítětem, může se narušit mnoho dalších věcí, které mají na dítě vliv. Raný kontakt například pomáhá nastartovat kojení. Pokud kojení neprobíhá tak, jak má, zvyšuje se riziko, že dítě bude trpět tzv. orální deprivací, která se v dospělosti projevuje zejména závislostním typem chování. Špatný emoční kontakt dítěte s matkou, jenž může nastat následkem narušení vzájemného vztahu, zase může vést ke schizoidním rysům osobnosti. Takoví lidé pak mají sníženou kapacitu navazovat a udržovat standardní mezilidské vztahy, těžko se zařazují do společnosti a zůstávají uzavřeni ve svém světě.

O vlivu raného dětství na psychický vývoj toho běžný člověk moc neví, protože si toto období nepamatuje. Ve skutečnosti je to ale čas, který radikálně konfiguruje osobnost a v němž se toho dá hodně pokazit. Navíc raný psychosociální vývoj nemá vliv jen na formování psychiky, ale třeba také na tělesnou stavbu. Dítě, které nedostává, co potřebuje, zažívá negativní emoce. A emoce jsou z velké části tělesná záležitost. Pokud se opakují, formují i tělo. O těchto raných deprivacích, které si může odnést do života i dítě ze zcela normální rodiny, protože evropská civilizace přes nános všech kulturních zvyklostí nenaplňuje malým dětem základní rané potřeby doteku, blízkosti a kojení, jezdí do České republiky pozoruhodným způsobem přednášet norská psychoterapeutka Mona Lisa Boysen .

Právní souvislosti

České zákony jsou jednoznačné: za dítě je zodpovědný rodič. Lékař může bez souhlasu rodičů zasahovat pouze v případě, že je dítě v akutním ohrožení života. A zdravé dítě po porodu v akutním ohrožení života není. Pokud tedy matka nesouhlasí, nemá zdravotník žádné právo s jejím dítětem cokoliv dělat, například ho někam odnášet. Mnoho lékařů ale stále tyto právní souvislosti nechápe, a to až do té míry, že matky se v této souvislosti musí dovolávat svých práv dokonce i prostřednictvím právníků.

Zneužívání moci v českých porodnicích je bohužel stále aktuální téma. Oddělování dětí od matek je dědictvím z dob komunistického režimu, jehož duch v podhoubí zkostnatělých nemocničních systémů stále rezistentně přežívá jako škodlivý virus, který narušuje velmi citlivé okamžiky v životě nově vznikající rodiny. Jeden příklad za všechny: advokátka Adéla Hořejší byla nedávno přivolána do porodnice u Apolináře jako právní pomoc v situaci, kdy lékaři nechtěli vydat dítě matce. Přečtěte si její zážitky. Hořejší ve svém textu upozorňuje mimo jiné i na to, že oddělování dětí od matek má ještě jeden obludný rozměr: „Separaci dětí propracovali do detailu a vědecky podložili nacisté, jako nástroj citové deprivace vedoucí k oddanosti systému a ztrátě odpovědnosti, komunistický režim toho dále využíval,“ píše. Toto tvrzení vůbec není přehnané. Děti, které projdou ranou deprivací, mají skutečně velmi často problémy s autonomií, snadno se identifikují s nějakou ideologií či autoritativním systémem a vůbec mají sklon propadat různým destruktivním symbiózám. Na závěr tohoto odstavce tedy jedna rada: Při troše štěstí je možné vyjednat si v porodnici nerušený poporodní kontakt přátelskou formou. Pokud narazíte na radikálnější odpor, je tu jedno radikálnější doporučení: Nedejte prostě své dítě z ruky. Personál vás bude pravděpodobně přesvědčovat a nenápadně, nebo i nápadně s vámi manipulovat, nicméně když si budete stát na svém, nezbude mu nic jiného než vaše rozhodnutí respektovat.

Kolektivní trauma

Psala jsem nedávno o bondingu článek pro jednu redakci. Text nechtěli přijmout s dodatkem, že se jedná o příliš kontroverzní téma. Co je kontroverzního na tom, že dítě patří k matce, ptala jsem se. Vždyť je to přece základní biologická potřeba. Přesto byla reakce šéfredaktorky asi logická a pochopitelná. Separace po porodu je zdrojem traumatizace, kterou zažil prakticky každý z nás. Téma oddělení od matky je tedy zahaleno do sítě psychologických obran. Proto ho mnoho lidí odmítá, podceňuje, bojuje za zachování současných zvyklostí a brání škodlivé lékařské postupy. Trauma má totiž jednu základní vlastnost: dělá vše pro to, aby nebylo viděno. Zakrývá samo sebe. A tady se bavíme o velkém kolektivním traumatu, které ovlivňuje celou společnost. Proto je toto téma považováno za kontroverzní a provázejí ho dramatické reakce. Navíc staví ženy i lékaře do dost těžké pozice. Přiznat si, že roky dělám něco špatně nebo že jsem si po porodu nedokázala obhájit právo být se svým dítětem, není jednoduchá věc. Bagatelizovat téma je pak jen logickou strategií, jak se vyhnout pocitům viny.

Něco pozitivního nakonec

Dobrá zpráva je, že věci se sice pomalu, ale přece mění k lepšímu. Zdravotníci se po letech probouzejí ze stoletého spánku, ženy si začínají uvědomovat, že dítě patří k rodičům, a podpora bondingu si postupně vyšlapává svou cestičku. Nedávno mi jeden vlivný porodník vyprávěl, že u nich v porodnici se snaží podporovat kontakt matky s dítětem dokonce i po císařském řezu, což je velký krok vpřed. Navíc se všude rojí ženské aktivity, které směřují k podpoře přirozeného porodu a zdravého mateřství.

Věci jsou prostě v pohybu a já pevně doufám, že se jednou celé české porodnictví posune ke standardu, který je běžný v rozvinutých zemích, jako je třeba Nový Zéland, kde mi předsedkyně asociace porodních asistentek zdůrazňovala, že šestihodinový nerušený poporodní kontakt matky s dítětem je u nich součástí „státní zdravotní politiky“. Stav společnosti totiž hodně souvisí s tím, jakým způsobem je realizováno rodičovství. Chceme-li tedy mít společnost založenou na sdílení a sounáležitosti, nesmíme do dětí implementovat pocit oddělenosti hned po porodu, kdy na to vůbec nejsou připravené.

null

Psycholožka Michaela Mrowetz, spoluautorka knihy Bonding – porodní radost, pořádá 28. 11. 2012 v Praze workshop, který se bude týkat poporodního kontaktu matky a dítěte. Srdečně zvány jsou zejména nastávající maminky a zdravotníci.