Nedávno proběhla médii zpráva, že soudní znalce Radka Matlacha a Igora Fargaše, kteří svědčili v kauze Petra Kramného v jeho prospěch, obvinila policie z trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Zveřejňuji v této souvislosti svůj rozhovor s přednostou Ústavu soudního lékařství v Ostravě MUDr. Igorem Dvořáčkem, Ph.D., který v kauze Kramný také vypovídal u soudu a podílel se na objasnění celého případu.

Vnáší světlo do těch nejtemnějších lidských činů. Za svůj život pomohl objasnit stovky vražd. Svým lékařským uměním pomáhá najít spravedlnost pro mrtvé, kteří odešli z tohoto světa násilnou smrtí. Patří mezi elitu českého soudního lékařství a i po letech má pro svou práci vášeň. Každodenní setkávání s lidskou smrtelností ho vybavilo nepřehlédnutelnou dávkou pokory. Patolog, spoluzakladatel CGB laboratoře a přednosta Ústavu soudního lékařství, MUDr. Igor Dvořáček, Ph.D., mi poskytl rozhovor, který nepatří k těm běžným. Mluvili jsme nejen o jeho profesi, která vstupuje hluboko na území tabu zvaného smrt, ale také o tom, jak mohou zdravotníci svojí pozorností pomoci obětem trestných činů.

Jak se člověk stane soudním lékařem?

To je taková rodinná záležitost. Měl jsem v tom jasno už od mládí. Můj otec byl patolog. Naše rodina se stýkala s významnými olomouckými soudními lékaři. A já jsem měl zhruba od gymnázia takové skryté přání, že bych také chtěl dělat patologii. Takže když jsem se v osmnácti hlásil na medicínu, tak jsem v žádosti uvedl, že bych se chtěl stát soudním lékařem. A když jsem dostudoval, tak jsem se tomu skutečně začal věnovat.

Jak dlouho už tuto práci děláte a kolik vražd zhruba za rok řešíte?

Soudní lékařství dělám od roku 1980. V současné době řeším ročně okolo dvaceti vražd, ale byly roky, kdy jich bylo i šedesát. Celkově se jedná o stovky vražd, na jejichž objasnění jsem se podílel.

Bez soudního lékaře se neobejde žádná televizní detektivka. Jak moc je realita vaší práce v televizních seriálech zkreslená?

Když přišla po revoluci éra amerických detektivních seriálů, tak jsme se tomu všichni smáli. Musí to být zajímavé pro diváka a práce, která nám trvá měsíce, někdy i roky, se tam musí vměstnat do 40 minut, což působí legračně. Zároveň ale různé testy a techniky, které se v těch detektivkách objevovaly a dělaly dojem, že toto je možné jen v Americe, byly dávno součástí naší praxe. Co se týká vyšetřování vražd, tak jsme velmi dobří. Historie a tradice soudního lékařství je v Čechách dlouhá a obor je na vysoké profesní úrovni.

Jak na vaši práci reaguje okolí, kamarádi, známí?

Kolem naší práce je spousta předsudků a pověr. Třeba že bez alkoholu se to nedá dělat. Lidé mají divokou představivost. Já každému, koho nějak téma mojí práce zneklidňuje, říkám, tak se přijď podívat, seznam se s realitou a udělej si vlastní názor. A skutečně, čas od času, když je zájem, takovou „exkurzi“ zorganizujeme.

Vaše práce je asi v mnoha ohledech hodně náročná, někdy určitě nepříjemná...

Na to já odpovídám, že bych neměnil. Je to profese jako každá jiná. Když pracujete s živými, může to být leckdy náročnější. Zkuste si třeba sednout na sociálku a poslouchat všechny ty stesky, nebo dokonce vyhrožování. Každý máme nějakou práci a každý si děláme určité ochranné slupky. Musíte si udržovat určitý odstup. A nenosit si to s sebou domů.

Co vás na vaší práci baví a co vám přináší uspokojení?

Vyšetřování vraždy je lov. Tak jako jde lovec do lesa vystopovat zvěř, tak tady je to totéž. Je to lov na špatného člověka. On nám uniká a my ho musíme dostat. Musíme najít všechny stopy, všechno, co na místě činu nechal, a usvědčit ho. Je to adrenalin. A samozřejmě že každý vyřešený případ přináší uspokojení, pocit, že vaše práce má smysl.

Vy jste se podílel na vyšetřování tolik medializovaného případu Kramný. Můžete k tomu něco říct?

Pracovaly na tom desítky lidí. V první řadě jsme potřebovali vyloučit otravu, takže se udělalo ohromné množství toxikologických analýz. A když toxikologové stále hlásili, že tam žádný toxikologický nález není, tak se začalo zvažovat zasažení elektrickým proudem. Na těle matky i dcery byly určité změny, které tomu odpovídaly, takže nakonec byl závěr vcelku jednoznačný. Je to ohromná lidská tragédie, ale z profesního hlediska je to případ, jehož vyřešení je pro mě velkou profesní satisfakcí. Soudní lékaři zde odvedli velký kus práce, který má o to větší hodnotu, že se v tomto případě nedá se očekávat, že by se vrah přiznal. Tam, kde zemře dítě, se pachatel většinou nepřizná. To je moje profesní zkušenost. Já jsem se s tím zatím nesetkal. Vyšetřování bylo komplikované i tím, že těla přišla s časovým odstupem devíti dnů. Egyptští vyšetřovatelé sice odvedli profesionální práci a věděli, že vraždil Kramný, ale nepodařilo se jim přijít na to, jak. Soustředili se hlavně na toxikologii. Nám zde pomohla zkušenost z minulosti, takže už při provádění pitvy jsme vedli v patrnosti zásah elektrickým proudem jako potenciální příčinu smrti. Zhruba před patnácti lety jsme se setkali s úmrtím tří osob, kdy jsme opravdu nevěděli, jak ti lidé zemřeli. Jednalo se o matku, otce a asi čtyřicetiletého syna. Jediné, co bylo jasné, že šlo o selhání srdce. Nakonec se prokázalo, a je to velká zásluha profesora Sokanského z Technické univerzity tady v Ostravě, který s námi na obou případech spolupracoval, že šlo o kombinované a poměrně komplikované zasažení tří osob elektrickým proudem. Jednalo se o nešťastnou náhodu, kdy v té domácnosti probíjel vařič. My jsme do té doby předpokládali, že zemře-li někdo následkem zasažení elektrickým proudem, je to tak, jak se píše v učebnicích, tedy že se na těle dá najít místo vstupu a výstupu elektrického proudu. Jenže tady se ukázalo, že to tak být nemusí. A něco podobného bylo i u Kramných, byť tam to nebylo tak, že by nález úplně chyběl. Také díky této zkušenosti jsme od začátku pracovali s vyšetřovací verzí „elektrický proud“.

Vzhledem k případu Kramný jste veřejně známou osobností. Jaká je vaše zkušenost s bulvárem?

Velmi špatná. Oni nehledají pravdu, jen senzaci. Jak by se ale cítili novináři z bulváru, kdyby si ty věci, které píšou, přečetli o někom blízkém, koho důvěrně znali? To si člověk musí sám zažít. Pak pochopí, o čem to je. Netušíte, jak někdy přicházejí oběti nebo pozůstalí po zavražděných a jak si stěžují na bulvár. Jak je to zraňuje. Mezi pozůstalými jsou děti, které si to můžou přečíst. To jsou opravdu hrozné věci. Tady nejde jen o etiku novinářské práce, ale o obyčejnou lidskou slušnost a vnímavost k cizímu utrpení. Některé hranice jsou dnes posunuté tam, kde nikdy neměly být. A to se týká i jiných oblastí, třeba respektu ke starým lidem.

Aktivně se zapojujete do kampaně, která upozorňuje na to, že násilí na seniorech začíná být vážným problémem...

Násilí na seniorech, zanedbávání, týrání, různé zneužívání, to všechno je součástí našeho profesního života. Děláme posudky na týrané, anebo i mrtvé. Je to problém vážný, velmi rozšířený, ale přehlížený. Násilí na seniorech dospělo do takových rozměrů, že je potřeba to řešit. Proto se mu policie v našem regionu začíná věnovat poměrně intenzivně. Tyto činy se dějí často za zavřenými dveřmi, rodina to skrývá, maskuje různými báchorkami. Příbuzní u lékaře vykládají, že babička spadla ze schodů, a přitom je zjevné, že je vystavena nějaké agresi ze strany těch blízkých. A tady můžou sehrát roli zdravotníci. Jsou v první linii kontaktu, můžou si všimnout, že v té rodině něco není v pořádku. Zejména praktičtí lékaři by k tomuto měli být pozorní. Když vidí seniora s kvantem krevních podlitin nebo když přijde rodina, všichni se tváří nesmírně mile a stařeček nebo stařenka neřeknou jediné slovo, je namístě zpozornět. Starý člověk v takové situaci má často strach, že by mohl přijít o rodinné soužití, má strach ze ztráty zázemí, a může být dokonce přesvědčen, že je spoluviníkem takové situace. Zdravotníci by neměli věřit jen té jedné osobě, která starého člověka doprovází. Takové obecné pravidlo je, že když někdo třeba spadne a zlomí si ruku, tak okamžitě běží k doktorovi, volá sanitku, chce to vyřešit co nejdřív. U domácího násilí přicházejí většinou pacienti, často v doprovodu a pozdě, až v době, kdy zjistí, že vzhledem k vážnosti zranění bude nutné lékařskou péči vyhledat. Takže přicházejí opožděně a říkají „my jsme si mysleli, že se to samo spraví“, bagatelizují poranění či velmi závažný zdravotní stav. To jsou takové signály, které naznačují, že se něco děje. Všechno nemusí být tak, jak říká doprovodná osoba nebo blízcí.

Podílíte se také na kampani Bereš, zemřeš. O co se jedná?

Pomalu jsme si zvykli, že je tady nějaký pervitin, heroin, kokain. Drogový trh se ale mění. Přicházejí nové drogy, které přinášejí netušená rizika. Nových drog je celá řada a každá látka má jiný účinek. A my se začínáme setkávat s případy, kdy jsou čtrnáctiletí, patnáctiletí v bezvědomí s vysokou teplotou, dehydrovaní a nikdo neví, co jim je, a je to důsledek experimentů a s těmito drogami a jejich kombinování. Je to problém, který se musí nějak řešit. Tyto látky se velice rychle mění a i charaktery účinku jsou různé. Někdo je třeba zvyklý na extázi, vezme si něco jiného, co účinkuje pomaleji, řekne si „to na mě nezabírá“ a vezme si další tabletu. Přitom některé z těchto látek jsou i v nízkých koncentracích tak nebezpečné, že mohou vést k tzv. serotoninovému syndromu, kdy – jak jsem říkal – člověk upadá do bezvědomí, má vysokou horečku, je dehydratovaný a může to skončit smrtí. Takže apelujeme na mladé, aby si dali při experimentech s těmito tanečními drogami pozor, protože především v kombinaci s alkoholem anebo při vzájemné kombinaci či při užití více tablet najednou může dojít k přímému ohrožení života. Jakmile se po požití drogy objeví jakékoliv křeče, horečky, zvracení, průjmy, tak okamžitě utíkat k doktorovi. A je důležité, aby toto věděli i lékaři a vedli to v patrnosti. Žijeme v éře nových drog, které jsou mimořádně nebezpečné. Ti lidé ale u lékaře nepřiznají, že v sobě mají drogy. Doktora by v takové situaci mělo napadnout automaticky, že se může jednat o drogy. V případ drog je důležitá také toxikologická analýza v adekvátních laboratořích, to znamená tam, kde se dělá forenzní toxikologie. Pozor na takové ty orientační testy. Můžou být zavádějící. Podezřením na drogy by se měla zabývat specializovaná toxikologická laboratoř. Měli jsme třeba případ, kdy byl policista u babičky a ta ho nakrmila makovými buchtami. A co čert nechtěl, policista havaroval. Test na alkohol vyšel negativní, ale orientační test na opiáty byl pozitivní. A nemocnice v tomto smyslu vystavila zprávu. Policista byl okamžitě propuštěn, ale zuřivě se bránil, nechal si udělat testy z moči, které byly negativní, a když pak ještě řekl, že jedl buchty s mákem, bylo jasné, že se jednalo o falešnou pozitivitu. A i toto by měli lékaři vědět. Orientační sety nemusí být stoprocentní. Když vyvstane něco v souvislosti s drogami, analýza patří do toxikologické laboratoře.

Jaké další významné kauzy, které pronikly na veřejnost, jste řešil?

Velice nás zasáhla metanolová kauza. To byla doslova tsunami. Zkušenosti jsme měli, ale ne s tak velkým počtem mrtvých. Začátek byl trochu komplikovaný, protože jsme museli nastavit toxikologické parametry pro identifikaci a interpretaci. Jen pro informaci, otrava čistým metanolem je pro soudního patologa doslova banální záležitostí. Zde šlo ale o kombinaci s ethanolem, který je u otravy methanolem zároveň antidotum, což diagnostiku komplikuje. V okamžiku toho největšího náporu jsme už ale byli dobře připraveni. Pro ilustraci: Každý člověk, který přišel do nemocnice s podezřením na infarkt, žlučník či s čímkoliv jiným, co by zdánlivě mohlo souviset, se nejdříve testoval na methanol, protože to nikdo nechtěl podcenit.

Z toho případu s elektrickým proudem, který jste popisoval, je zřejmé, jak rozmanité musí znalosti soudního lékaře být.

Ulice vás naučí. Každý případ je jiný. A z každého si musíte uložit něco, abyste byl připravený v okamžiku, kdy to přijde znova. Zkušenost je zde mimořádně důležitá. Člověk vidí jen tolik, kolik zná. My jsme tady v Ostravě zažili velmi perná devadesátá léta. Následkem amnestie byl nárůst vražd šílený. Dnes máme za rok patnáct, možná dvacet vražd, tehdy jich bylo i sedmdesát. Setkávali jsme se s vraždami, které byly prováděny s do té doby nevídanou surovostí a bestialitou. A tehdy se tu sešla velmi schopná parta lidí, kteří měli zájem věci řešit. A to bylo opravdu období, kdy jsme se hodně naučili. Mimořádně důležitá je také předvídavost. Dám příklad. My tady děláme asi dvanáct set pitev za rok a zhruba u třiceti procent provádíme i toxikologické vyšetření a někdy jsme hodně překvapení, co v tom nálezu je.

V kriminalistickém sborníku je popsán případ vraždy mladé ženy, na jehož řešení jste se podílel. Vynikal výjimečnou perverzí a vynalézavostí pachatele i neobvyklostí zajištěných důkazů, na základě kterých byl pachatel nakonec usvědčen. Měla jsem pocit, že tyhle rafinované vraždy, kdy třeba pachatel nechává na těle oběti schválně jisté vzkazy a podobně, jsou spíše ve fantazii scenáristů.

Tak v tom se ohromně pletete. To je život, to si nikdo nevymyslí. Kdybych to měl posuzovat podle některých spisů, které jsem musel prostudovat, tak vám řeknu, že scenáristi jsou ve své tvůrčí invenci plytkými břídily ve srovnání s pachateli některých činů. Život umí vymyslet tak šílené věci, že kdyby se to zfilmovalo, lidé by měli strach vstoupit do kina.

Mohl byste uvést nějaký případ, na který jste opravdu hrdý, ve kterém jste zúročil všechny svoje zkušenosti?

Pro mě je absolutní vrchol kauza Kramný, na tom se odvedl ohromný kus práce. Pracoval na tom velký tým lidí. A ten tým bych zde chtěl podtrhnout. Není tým, není výsledek. Už jen to, že se přes dva roky nedostalo na veřejnost, že úmrtí bylo způsobeno elektrickým proudem, je známka ohromné profesionality všech, kteří na tomto případu pracovali. Byl to velmi složitý případ, ve kterém se zúročilo hodně zkušeností a hodně zkušeností bylo také předáno mladším kolegům.

A co děláte, když nepracujete? Co do vašeho života vnáší světlo?

Mám psa, bulteriéra. Takovou starou babičku. Když s ní jdu na procházku, tak si s ní můžu vykládat o tom, co jsem ten den udělal dobře a co špatně. To mám místo večerních modliteb. Hodně mě baví také historie, protože z toho se máme co učit. Tam hledejme budoucnost. Čas jde po spirále, z toho, co bylo, se dá usuzovat na to, co bude, ale musíme k tomu být vnímaví a musíme se z toho poučit.

Dovedla vás vaše práce k nějakému, řekněme duchovnímu vhledu, a nebo naopak ta temnota, se kterou se potkáváte, tyto dveře spíše uzavírá?

My patologové se setkáváme s tou fyzickou schránkou, přes ni se musíme k něčemu dobrat. A čím více se s ní setkáváme, tím více máme podezření, že za tou schránkou je ještě něco, co nevidíme. Člověk by měl být opatrný. Je hodně toho, co ještě nevíme a neznáme. Mějme k těmto věcem úctu. Nebagatelizujme je, zdržme se despektu. Člověk musí vědět, že všechno může být ještě trošku jinak, než si myslíme.

Jak se stavíte ke své vlastní smrtelnosti?

Smrt je přirozená součást života. Na smrtelné posteli bych ale nechtěl mít pocit, že jsem něco nestihl.

Děkuji za rozhovor.
Text byl publikován v interním časopise zdravotnického holdingu EUC.