Proč faráři nestávkují?
Lehká odpověď: jsou zvyklí. Za minulého i dnešního režimu měli duchovní bezkonkurenčně nejnižší platy ze všech vysokoškoláků.
Kam se hrabou učitelé. Jasně - kdo dnes potřebuje faráře? (Kdo však dnes potřebuje některé učitele, některé soudce, některé lékaře, některé politiky?) Věřících naší malé církve je přesto pořád víc než členů všech politických stran dohromady. A čas dává za pravdu C. G. Jungovi, který předpověděl, že za každý zavřený kostel bude třeba otevřít jeden blázinec. A to pomiňme 40letou komunistickou devastaci církví, pronásledování věřících a školství, které ateistickým tsunami poznamenalo generace.
Církvím je neustále předhazováno, že jsou jejich duchovní placeni z peněz daňových poplatníků. Hloupost nebo lež? Obojí. Čtyřicet dva let hospodařil komunistický režim s majetkem, který církvím sebral. Bohužel už dvacet let tak hospodaří i nový režim. Dvě třetiny z výnosů uzmutého církevního majetku jsou 62 let spíš prohospodařovány. Jen jedna třetina jde na platy duchovních a nepatrně na opravy kostelů. Kdyby církve nebyly slušné, daly by už dávno stížnost do Štrasburku. Ne, daňoví poplatníci neplatí církve – to církve už 62 let dotují tuhle republiku. Nástupní plat duchovního, vysvěceného kněze po vysoké škole, je 12 800,-Kč hrubého - to i těch duchovních, kteří se mohou ženit a mají rodiny. Po 30 letech praxe je to 19 000,-Kč hrubého včetně hodnostních příplatků. Kazatelé a pastorační asistenti mají o 4 000,-Kč méně a bez příplatku. Opravovat kostely není z čeho, investovat stejně tak, protože nevyřešené restituce neumožňují v podstatě nic a blokují všechno. Nejen církvím, ale i starostům obcí. Vlastně jsou církve v roli okradeného, který prosí zloděje aby mu lup vrátil.
Přesto církve nestávkují. A to je dobře. Protože duchovní by měli jít stávkovat za jiné. Za ty, kteří mají děti na vozíku, za lidi postižené handicapem, za ty, kteří doma pečují o staré a nemohoucí , za samoživitelky s dětmi, jímž právní systém není schopen vymoci alimenty, za nezaměstnané, kteří chtějí pracovat, za lidi ve finanční tísni, kteří kvůli 2 000 dluhu platí exekutorům mnohonásobně větší částky , zatím co Pitrům všeho druhu majetky zůstávají. Za takové lidi bychom měli jít stávkovat. Ani za sebe, ani za restituce. Ale za ty druhé. Neměla by se naše církev rozpomenout na svou počáteční revolučnost? Do prvních let své existence vstupovala bez jakéhokoliv finančního zajištění. A nebála se. Za války křtila židy aby je ochránila před koncetrákem…A dnes? Nezabýváme se spíš sebestřednými problémy, které jsme si sami nakupili? A nezapomínáme na ty výše jmenované a potřebné? Nechybí nám odvaha říci k tomu své nejen slovem? Ježíš se přece zastával nejposlednějších z posledních.
Jana Šilerová
Kam se hrabou učitelé. Jasně - kdo dnes potřebuje faráře? (Kdo však dnes potřebuje některé učitele, některé soudce, některé lékaře, některé politiky?) Věřících naší malé církve je přesto pořád víc než členů všech politických stran dohromady. A čas dává za pravdu C. G. Jungovi, který předpověděl, že za každý zavřený kostel bude třeba otevřít jeden blázinec. A to pomiňme 40letou komunistickou devastaci církví, pronásledování věřících a školství, které ateistickým tsunami poznamenalo generace.
Církvím je neustále předhazováno, že jsou jejich duchovní placeni z peněz daňových poplatníků. Hloupost nebo lež? Obojí. Čtyřicet dva let hospodařil komunistický režim s majetkem, který církvím sebral. Bohužel už dvacet let tak hospodaří i nový režim. Dvě třetiny z výnosů uzmutého církevního majetku jsou 62 let spíš prohospodařovány. Jen jedna třetina jde na platy duchovních a nepatrně na opravy kostelů. Kdyby církve nebyly slušné, daly by už dávno stížnost do Štrasburku. Ne, daňoví poplatníci neplatí církve – to církve už 62 let dotují tuhle republiku. Nástupní plat duchovního, vysvěceného kněze po vysoké škole, je 12 800,-Kč hrubého - to i těch duchovních, kteří se mohou ženit a mají rodiny. Po 30 letech praxe je to 19 000,-Kč hrubého včetně hodnostních příplatků. Kazatelé a pastorační asistenti mají o 4 000,-Kč méně a bez příplatku. Opravovat kostely není z čeho, investovat stejně tak, protože nevyřešené restituce neumožňují v podstatě nic a blokují všechno. Nejen církvím, ale i starostům obcí. Vlastně jsou církve v roli okradeného, který prosí zloděje aby mu lup vrátil.
Přesto církve nestávkují. A to je dobře. Protože duchovní by měli jít stávkovat za jiné. Za ty, kteří mají děti na vozíku, za lidi postižené handicapem, za ty, kteří doma pečují o staré a nemohoucí , za samoživitelky s dětmi, jímž právní systém není schopen vymoci alimenty, za nezaměstnané, kteří chtějí pracovat, za lidi ve finanční tísni, kteří kvůli 2 000 dluhu platí exekutorům mnohonásobně větší částky , zatím co Pitrům všeho druhu majetky zůstávají. Za takové lidi bychom měli jít stávkovat. Ani za sebe, ani za restituce. Ale za ty druhé. Neměla by se naše církev rozpomenout na svou počáteční revolučnost? Do prvních let své existence vstupovala bez jakéhokoliv finančního zajištění. A nebála se. Za války křtila židy aby je ochránila před koncetrákem…A dnes? Nezabýváme se spíš sebestřednými problémy, které jsme si sami nakupili? A nezapomínáme na ty výše jmenované a potřebné? Nechybí nám odvaha říci k tomu své nejen slovem? Ježíš se přece zastával nejposlednějších z posledních.
Jana Šilerová