Jan Palach studoval na FF UK, kde přednášel filosof Jan Patočka, který považoval za nejtragičtější rys naší doby neochotu k oběti. Každý člověk má mít ve svém životě něco, za co je ochoten život položit. Před touto základní existenciální otázkou stojí každá generace. Na věku nezáleží. O ochotě obětovat se (ne být obětí!) nelze ani při sebelepším dobrém úmyslu intelektuálně tlachat, analyzovat a interpretovat obětavost druhých. To si musí každý sám v sobě v noci pod peřinou přiznat a ujasnit. Až se život „zeptá“, tak vydat ovoce. Co vedlo české parašutisty k výsadku do týlu nepřítele, je totéž, co vedlo Husa do předem prohrané Kostnice nebo Kolbeho místo otce rodiny do plynové komory… Ochota nasadit sebe, statečnost, odvaha vzít na sebe riziko nepochopení s důsledkem často osudovým… Ne tragickým! Tragické není obětovat se! Tragické je být obětí! Palach se obětoval, abychom my nebyli obětí svého pozvolného přitakávání egyptským hrncům zhoubné „normalizace“. Už ten pojem „normalizace“ mi přišel absurdní. Copak je normální nechat se okupovat cizí armádou, ponižovat ostnatým drátem hranic, nesmět vycestovat, žít ve strachu, v nesvobodě názorů, přitakávat lžím a učit děti „držet hubu a krok“?

Další Jan našich dějin chtěl probudit z ponižujícího strachu. Neodhadl, že při naší neochotě k oběti nás každý, kdo je ochoten se obětovat, po čase pobuřuje. Davové emoce dlouhého trvání nemají. Jan Palach nemohl tušit, že kilometrová řada národa putující k jeho rakvi se časem stane směskou ostychu, zármutku, zahanbení, strachu, vnitřní i vnější emigrace a protáhne se na dalších dvacet let. Po roce 89 se k tomu přidá zklamání, že zvonění klíčů nestačilo. Jenže tak to přece funguje jen v pohádkách. Učí nás však, že než dobrák dobrého k dobrému použije, syčák dobrého využije a zneužije dřív a rychleji. A tak dnes mladí lidé mohou k tehdejší nenormalitě a nemoralitě přidat ty dnešní. Asi proto vídám u pomníku Jana Palacha nejčastěji právě mladé. Rezonuje v nich stejná základní otázka: Co bych já byl ochoten…? A za co já bych položil život? Určitě to nebude internet, hadry, kariérní vzestup… spíš rodina, děti, snad i nadosobní ideály – svoboda, vlast, pravda, láska…

Díky Bohu není dnes třeba obětavosti až tak důsledné. Stačí jen umět žít v osobním sebenasazení a mít odvahu říct NE! A unést důsledky. I v tom je ohromná záchranná síla.