O víře se mluvit a psát snad ani nemá. Víra se tiše žije. Čím nenápadněji, tím hlouběji a silněji. Je to navýsost intimní vztah důvěry člověka k Bohu. A nepřenosná zkušenost. Víra staví na materiálu až podezřele nefunkčním a nebezpečném - a přesto jedinečném. Na pochybnostech. Už církevní otec Augustin hluboké tajemství víry takto definoval. Dobře věděl, že nic není víc poddolováno, nehrozí zhroucením a pádem, než „jistota“ víry.

Jsou to pochybnosti, které člověka na cestě víry tvořivě posouvají . Sice jeden krok zpátky, ale zato dva dopředu. Naopak jistoty čím byly a jsou větší, vždycky berou za své . Platí to, bez ohledu jde-li o známky na vysvědčení, volbu povolání, partnera, přátel, výchovu dětí, strach z nemoci, plány do budoucna…

Pochybnosti jsou vlastně otázky. Jistota jsou už odpovědi. Troufám si říct, že Bůh miluje naše otázky. Může na ně totiž sám odpovědět každému z nás. A taky tak činí. A nic Boha tak nerozesmává tak, jako naše jistoty o jeho věcech, a když je navíc každý cpeme do šuplíků podle svého. Kolik církví, tolik šuplíků…

V kněžském povolání jsou pochybnosti nejefektivnější. Sebejistá církev a duchovní bez pochybností a otázek je prostorem ďáblovým. Nejlepší duchovní (ostatně i laici) vždycky byli ti zápasící, tápající rouhači, vysmívaní světem i církví za svou neúspěšnost a obviňování z kacířství. Věřit přece znamená pohyb lásky k věčnému tajemství. Přesto že, a navzdory že… „Náboženská energie je v temných otázkách, zřídka v odpovědích. Když hledáme odpovědi, hledáme změnu schématu. Když hledáme otázky, hledáme otevření se proměně. My se snažíme změnit události, abychom se nemuseli změnit sami. Musíme se učit zůstávat s bolestmi života bez odpovědi, bez závěru a v některých dnech i beze smyslu. To je temná cesta skutečné modlitby…“ (Richard Rohr)

Vždycky mi byl blízký Jákob se svým sveřepým zápasem o Boží požehnání nebo apoštol Tomáš, který se pořád Ježíše vyptával. Podezřelý mi byl apoštol Petr se svým sebejistým : Pane, nikdy tě, neopustím, máš přece slovo věčného života. Pak práskl do bot a teprve kokrhající kohout ho postavil na rozechvělé nohy. Protože pochybnosti, zejména o sobě, jsou taky chvěním. A teprve chvění dává pevnost.

A ještě jednu další skrytou sílu v sobě pochybnosti nesou: pochybnosti o víře jsou totiž podobné pochybnostem nevěřících o důvodech jejich nevěry. Jaký úžasný prostor k vzájemnému dialogu a pro osobní svědectví života.

Mělo to být zamyšlení o víře. Bylo? Nebylo?

Uveřejněno též na stránkách deníku.cz