Nekorektně o korektnosti

Korektnost. Čím dál citovanější pojem, který je v pomalu do extrému posouvaném smyslu toho slova pokládán za důvod všeho chaosu kolem nás. Prostě: ztráta smyslu pro proporce. Dle slovníku naučného „korektnost“ znamená „správný, přesný, poctivý, společensky bezvadný, uhlazený, jazykově vybroušený“. Nenapadá vás, že takový by mohl být i ďábel? Korektnost přehnaná ovšem znamená, že se věci nenazývají pravými jmény, posouvá a uhlazuje se skutečnost. Žádné „ano, ano – ne, ne“. Říká se jen to, co se chce slyšet, aby se neurazilo a nedotklo.

Více »

Je přebaarováno?

Prvorepublikový bonmot praví, že Adina Mandlová měla oči barové a Lída Baarová oči mandlové. Zejména Baarová pak nepřestává fascinovat i po své smrti. Už Škvorecký v emigraci, stejně jako novináři po 89. roce usilovali o rozhovory s ní, čtenáři pak bádali, které z jejích vzpomínek jsou věrohodné, a režiséři se léta prali, kdo o ní natočí film. Teď ho konečně máme. A je ho všude plno.

Více »

Zpráva stará naštěstí dva tisíce let

Zprávy a informace o světě se v paměti lidstva uchovávaly od ústních vyprávění příběhů přes tesání do kamene, psaní po papyru, přes knihtisk, radiové vlny, televizi - od "audia" po "video". Počítače, mobily, internet, ale taky odposlechy, létající drony... Není kam utéct, jdou po nás. A tak si představme:

Jak by si bulvár smlsnul už jen na Ježíšově podezřelém původu a ještě podezřelejší multi-kulti emigraci do Egypta. Kolik spekulací by se vyrojilo ohledně učedníků, tak nepochopitelně vybraných ze sprostého plebsu. I na tu poušť by za Ježíšem lezli paparazzi! Kázání na hoře by dávalo různým neumětelským pisálkům důvod detailně rozšifrovávat Ježíšovo evangelium a dokazovat na něm Ježíšovu naivitu. Kolik planých televizních debat o nosnosti Ježíšových sociálních utopií by bylo pohnojeno internetovým kalem! Jistě by se vyhlásila soutěž, kdo nejdřív odhalí za všemi Ježíšovými zázraky kouzelnické triky.

Vztah k penězoměncům by byl definován jako nebezpečně extrémistický. Zato vztah k ženám (obzvlášť cizoložným) by byl krajně podezřelý (nějakou přece mít musí!), nemluvě pak o Ježíšově vztahu k "miláčkovi Páně". Prohlášení o Božím synovství by bylo označeno za velikášské a paranoidní. Ježíše na oslíku cestou do Jeruzaléma by média nazvala excentrickým hippíkem. Zatimco v davu by se dozajista našli takoví, co by protestovali proti oškubávání palem.

Zákulisní praktiky velerady a Piláta by vytvářely nepřeberné konspirační teorie. Jidášova korupce by byla odhalena z blíže nejmenovaných zdrojů a ani jeho polibek by nebyl nutný, všechny tváře by byly dostatečně "provařeny" na novinových stáncích.

Kamery by v přímém přenosu s rozkoší sledovaly Ježíšovo bičování, neboť není lépe placené komodity než utrpení na živo - live. Pro větší tržní efekt by se pořádaly na Golgotu hromadné zájezdy. V touze být viděn v televizi by se lidé mohli přetrhnout v ochotě nést Ježíšův kříž. A ještě by přitom stihli do kamery zamávat příbuzným. Lotři by si užívali svých patnáct minut slávy. Jistě by ani matka Maria neunikla otázce - Jak se cítíte? Zaslíbení věčného života by pak moderátor v hysterické hlasové kadenci definoval jako blábol pomatence. Místo kopí s houbou namočenou v octě by reportéři strkali Ježíši mikrofony s kardinálně nejpitomější novinářskou otázkou - Jak vnímáte rozsudek? Jste nevinný? - Celý ten spektákl by pak byl proložen reklamou na smeták, pivo či spořitelnu, kterou máme mít rádi, abychom stihli WC, oběd či kafe, než to všechno skončí.

Jedině snad odpolední tma, kdy Ježíš vydechl naposled, by mohla souviset s přerušením elektrického proudu. Ale vytrvalci u obrazovek by ještě stihli snímání s kříže, reklamu na balzamovací mast a ... "vidíte, na těch ženských bylo něco šprochu, když ho tak ošetřují!" a "jenom té mámy je tak nějak líto" a "vojáci jistě ten hrob ohlídají"... Ostatně, co chtěl, to má, vždyť to byl blázen, tak co? Hlavně rychle přepnout na seriál, veselohru - nebo thriller? Na blbosti přece nemáme čas! Jenom se nezastavit, neztišit a nemyslet! Ve spěchu světa úspěchu není kdy se zastavit a přemýšlet o Neúspěšném... V čase výkonu je nějaká láska přepychem a Bůh stejně není...

Uprostřed mediálního mumraje - nepřeslechli jsme prosbu toho, jenž je tichý a pokorného srdce?
"Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí..."

A koho to zajímá?

Umíte si představit, že přijdete do restaurace na večeři, vyberete si stůl a z jídelního lístku jídlo… a přijde šéfkuchař a bude vám vykládat, jak a z čeho se to jídlo dělá, jak vypadá a jak chutná? A pak vám je teprve možná přinese.

Asi tak nějak je to s teologickým výkladem Večeře Páně, který absurdně předchází vašemu pozvání ke stolu a vaší osobní zkušenosti se společenstvím Ježíše Krista. Ale na Zelený čtvrtek to přece bylo jinak! Ježíš Kristus docela spontánně pozval své učedníky ke stolu a společné večeři. A nad chlebem a vínem říká – mé tělo se láme za vás, má krev se za vás vylévá; to čiňte na mou památku. Prostě to, co známe z kostela. Učedníci patrně dobře nasyceni pak v Getsemanské zahradě usnou a Ježíš v nejtěžší chvíli zůstává sám. Po jeho zatčení se ještě k tomu všemu ze strachu rozutečou a Ježíš je zase sám. A sám je až do posledního výdechu na kříži na Velký pátek. Snad byl pod křížem nejmladší učedník Jan.

Po Kristově vzkříšení se učedníci loudají do Emauz, potkají nějakého muže, líčí mu, co se v Jeruzalémě stalo, a diví se, jak to, že o ničem neví. V celém tom laskavém a trochu ironickém příběhu onen mladý muž jakoby s humorem nedává najevo, kdo je. Protože k večeru se chýlí den a už se připozdívá, poprosí ho, aby s nimi zůstal. Všichni usednou ke stolu ke společné večeři a Ježíš Kristus bere do rukou chléb a víno, láme a rozlívá a jim to dojde. Poznají ho. Nejdřív tedy bylo pozvání ke společnému stolování, pak osobní prožitá zkušenost Kristovy přítomnost. Až pak vysvětlení.

„Ve Večeři Páně a Eucharistii dochází nejprve ke zkušenosti přítomnosti Kristovy a až potom k teorii. Nejprve přichází jídlo a pití u Kristova stolu a pak přichází porozumění teologie. Kdyby se rozdělené církve chtěly sjednotit nejprve na společné teologii o Večeři Páně, nepřišly by prakticky nikdy společně ke stolu Páně. Jak by tomu bylo, kdybychom se dali obrácenou cestou? Konec konců v Eucharistii a při Večeři Páně neslavíme svou katolickou a evangelickou nauku, ale živou a životodárnou přítomnost Kristovu! Kdybychom pak po společném jídle zůstali u Kristova stolu sedět a prohovořili své rozdílné představy a teologie, tak bychom se mohli brzy sjednotit nebo se učit ocenit a své rozdílnosti. Mluvili bychom pak spolu v Kristově přítomnosti a ta by bylo pravým místem pro znění našich rozdílných teologických tradic. Dělení církví začala exkomunikacemi z hostiny Kristovy. Společenství Kristovo začíná jejich zrušením a společným poslechnutím pozvání Krista ukřižovaného za nás.“ (Jürgen Moltmann, týdeník Christ in der Gegenwart, 4/2003 , překl. Zd. Svoboda)

Kristus ukřižovaný za nás za všechny! Dokonce nejen za křesťany. Kněží ani teologové nemohou dělat selekci! Ani v přístupu k Večeři Páně, ani ve spáse. Hostitelem i Spasitelem je Ježíš Kristus. A ten neklade žádné podmínky – Kristova láska je bezpodmínečná: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, já vám dám spočinout.

Před lety jsem v Hamburku sloužila ekumenické bohoslužby s Dorothee Sölle. Ve svém kázání řekla, že obecný lid Boží – laios laici (jak nepřiměřené a ponižující označení stále užíváme!) důvody odděleného stolu stejně už ani nechápe a neumí je vysvětlit. Odděleným stolem se svátostí Večeře Páně, který je hanbou církve, se dnes zabývají jen římskokatoličtí teologové a biskupové.

A koho to ještě zajímá?

Co si přát?

K Vánocům a Velikonocům si přejeme „šťastné a veselé“. Kdo bere svátky jako náboženské, tak i „požehnané“. V tom, co si pod tím představujeme, se asi moc nelišíme. Jenomže i nad našimi nejušlechtilejšími touhami visí Damoklův meč lidské smrtelnosti. Navíc nevíme, kdy a jak zemřeme. To není strašení, ale realita. Filosof Heidegger dokonce definuje život jako „bytí k smrti“. A tak se nedivíme, že nad všemi našimi přáními se klene základní otázka po smyslu toho všeho. K čemu tu jsem, proč a o co jde? Nač se pachtit, když je všechno stejně marnost, se ptal už biblický Kazatel před třemi tisíci lety. Jistě od úsvitu lidských dějin si člověk uvědomuje, že při vědomí vlastní smrtelnosti život probíhá v napětí mezi tázáním se a hledáním odpovědi.

„…je osudný omyl, že nějaký důmyslný a obecně použitelný výrobek – a co jiného je doktrína nebo ideologie než pouhý lidský výrobek? – může sejmout s lidských beder břímě neustálých, vždy jedinečných a bytostně nepřenosných otázek, ba přímo proměnit člověka z „bytí v otázce“ v jakési „jsoucno odpovědi“; že může drásavý, nekončící a nenaplánovaný dialog se svědomím či Bohem nahradit přehledností brožury; že je prostě schopen – na způsob nějakého kladkostroje, zbavujícího nás fyzické námahy – zbavit člověka tíhy jeho osobní odpovědnosti a jeho odvěkého hoře.“ (Václav Havel, Do různých stran, Praha 1990)

Jenomže, když je člověk vystaven tváří v tvář smrtelnosti, která zpětně problematizuje smysl lidského života, tak se nechce jen ptát, ale chce i jistotu nějaké odpovědi. A že jich už bylo! Kolik jsme si jich vybrali, vyměnili, odložili!

Jeřáby a bagry na fyzickou práci máme. Ale na duchovní dřinu, na šťastný bezbolestný život bez osobní odpovědnosti není žádný kladkostroj, zaručený recept ani brožura. Tak proč se pořád a stále ptáme a hledáme? Není to proto, že tušíme, že přece jen někde je někdo (něco), kdo odpověď zná a někdy odpovídá?

Pro nás křesťany je to Bůh v Ježíši Kristu. No jo – a není to taky jen další brožura a ideologický výrobek církve? Bohužel to tak nejen vypadá, ale často i je. Ze živého, osobního Ježíše Krista evangelií se přežvýkávanými teologickými dogmaty stal ideologický předmět uctívání, daleko spíš než následování.

Víra – důvěra v Boží odpovědi – leží přece v první řadě v osobní zkušenosti s Kristem, a ne v přitakávání předkládaným lidským výrobkům dogmat. Důvěra Bohu spočívá nejen v osobním kladení otázek, ale i v pochybnostech (snad abychom lépe rozuměli nevěřícím?). Čtěme Kázání na hoře. Na nic není Ježíš tak alergický jako na předem daná dogmata („Bylo vám říkáno…!“) a ideologické nálepkování. Všimněte si, že jeho odpovědi neukončují naše hledání, ale vybízejí k němu. Vždyť v důvěře Bohu jde v posledku přece o poslední tajemství.

Kdosi přirovnal důvěru Bohu k avignonskému mostu. Stála jsem na něm. V půli končí. Na břeh nedosáhne. Ale ten břeh tam je. Zkusme takto stát před křížem. V čase, kdy každé hoře jde vytěsnit pilulkou a každou touhu lze rychle ukojit, je to silný kalibr. Přesto je kříž odpovědí na stěžejní otázky po smyslu oběti, odříkání a bolesti. Učí nás neutíkat před břemeny života, ale pomáhat je nést druhým. Učí nás být připraven na mezní situace lidské existence: nemoci, stáří a smrt. Kříž nás učí nést ten často „drásavý, nekončící a nenaplánovaný dialog se svědomím či Bohem“. A unést ho.

Přejme si raději unést s Boží pomocí všechno, co přijde. Ať už šťastné a veselé, nebo ne. Požehnané to bude určitě.

Čekám!

Advent pryč, jsou Vánoce a hnedle Nový rok a o mně nikde ani ťuk! Ještěže bude brzo březen. To se aspoň všichni toho jména opijí. Kdože to jsem? No přece Josef! Dokonce svatý Josef! No přece ten od Marie a od Ježíška! Adventně – vánočně proslulá postava. Aspoň vy, Pepíci, byste měli vědět, co to jméno znamená. Že to nevíte? Vždyť Josef je staré židovské jméno „Hospodin přidá“. No, mně Hospodin nadělil, ale lidi mi pak ubrali. Někteří. Ale abych jen nebrblal... Vždyť já mám ve svém rodokmenu takové esa jako Abraham, Izák, Jákob, král David (sice záletník, ale zase porazil Goliáše) a taky moudrý Šalamoun je můj předek! No, Josefové, kdo to má?!?

Více »

"Co jste vy, byli jsme i my,

co jsme my, budete i vy..."

Od "Hosanna" k "Ukřižuj" je jenom krůček, protože změna není proměna.

Více »

Génius, na kterého jsme měli zapomenout

Ne, nemám na mysli tichého básníka z Vysočiny – Bohuslava Reynka – kterého by jistě vyděsily obrovské billboardy podél dálnice s marketingově zvládnutou pozvánkou na jeho (jak jinak v Čechách) posmrtnou výstavu. Ono to platí i o M. Janu Husovi.

Více »

ÚSTR – ÚPN – Babiš etc.

Čím dál víc to u nás vypadá jak v „Hoří, má panenko!“ Kdeco je rozkradeno, ale nikdo nic neukradl. Kdekdo „práskal“ – od domovnic, které hlásily, kdo na 1.máje nepověsil sovětské vlajky, až po… A přece nikdo neudával. A to nemluvím o vybrakovaných spisech hned po listopadu ´89 nebo v čase do založení ÚSTR. A tak jaké „štěstí“, když se navíc každý nařčený z udávání může dovolávat svědectví samotných estébáků, kteří levou zadní popřou sebe sama. To už není fraška. To je čirý smutek nad námi všemi. Nevzpomínám si totiž, že by se někdo – nalezen ve věrohodných spisech ÚSTRu jako udavač různé úrovně – mužně přiznal: ANO, bál jsem se. Chtěl jsem to někam dotáhnout. Snažil jsem se aspoň neubližovat.

Více »

K Palachovu výročí

Jan Palach studoval na FF UK, kde přednášel filosof Jan Patočka, který považoval za nejtragičtější rys naší doby neochotu k oběti. Každý člověk má mít ve svém životě něco, za co je ochoten život položit. Před touto základní existenciální otázkou stojí každá generace. Na věku nezáleží. O ochotě obětovat se (ne být obětí!) nelze ani při sebelepším dobrém úmyslu intelektuálně tlachat, analyzovat a interpretovat obětavost druhých. To si musí každý sám v sobě v noci pod peřinou přiznat a ujasnit. Až se život „zeptá“, tak vydat ovoce. Co vedlo české parašutisty k výsadku do týlu nepřítele, je totéž, co vedlo Husa do předem prohrané Kostnice nebo Kolbeho místo otce rodiny do plynové komory… Ochota nasadit sebe, statečnost, odvaha vzít na sebe riziko nepochopení s důsledkem často osudovým… Ne tragickým! Tragické není obětovat se! Tragické je být obětí! Palach se obětoval, abychom my nebyli obětí svého pozvolného přitakávání egyptským hrncům zhoubné „normalizace“. Už ten pojem „normalizace“ mi přišel absurdní. Copak je normální nechat se okupovat cizí armádou, ponižovat ostnatým drátem hranic, nesmět vycestovat, žít ve strachu, v nesvobodě názorů, přitakávat lžím a učit děti „držet hubu a krok“?

Více »