Časopis Reflex je znám lpěním na tradičních vzorcích ženství a mužství. V tomto duchu uveřejnil dne 25. 4. 2018 článek pod názvem Kauza Gabriela Koukalová: Holky chtějí remizovat aneb Ničí vrcholový sport ženy? Možná tím hnul veřejným míněním jinak, než chtěl.

Autorem článku o tom, které sporty jsou pro ženu vhodné a které nikoli, jak má či nemá žena sportovat a jaká je její životní role je místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník. Jeho úvahy jsou projevem problému, který již v polovině 20. století shrnula filozofka Simone de Beauvoir slovy „Nerodíme se ženami, dělají nás jimi“. Její kniha Druhé pohlaví zvedla adrenalin ženám po celém světě a stala se jedním z podnětů pro feministické hnutí šedesátých a sedmdesátých let.

Seznamme se blíže s tím, jak funkcionář vnímá sportování žen. Nejprve dehumanizuje sport na „válku vedenou humánními zbraněmi“, určenou „pro silné nátury“, záležitost „konfrontačního mužského principu“, z níž vylučuje polovinu populace, neboť ženy jej „nejsou schopny“. Podle Haníka „vztahy v extrémně exponovaném válečnickém prostředí vrcholového sportu (…) zvládají lépe muži“. Trenérům a trenérkám by vlastně mohlo být lhostejné, zda jejich svěřenkyně uspějí v soutěžích: „Většina ženských trenérů vám potvrdí, že ženy raději trénují, než hrají“.

Jak se v Haníkově krutém světě sportu uplatní žena, která údajně „v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat“? Osobnosti jako E. Ledeckou, K. Emmons, M. Sáblíkovou, K. Plíškovou, Š. Hilgertovou a další autor očividně považuje za emočně nevyvinuté: „Pakliže je žena orientovaná na to, být stále nejlepší, jak rozvine svou emoční vnímavost, která je symbolem ženství?“ Soustředíce se na vyhrávání, stávají se vrcholové sportovkyně mizernými matkami, neboť „Je tohle dobré pro ženy, jež mají v budoucnu rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat ,domácí krb‘?“

Pro vrcholový sport nemají ženy ani fyzické předpoklady od přírody: „nemají vyvinuté svaly jako muži“. Autor klade řečnickou otázku: je dobré, „aby je za každou cenu extrémně posilovaly“? Chce-li sportovkyně dosahovat výkony, pak – budiž, rezignuje Haník, nicméně ji alespoň zesměšní uštěpačnou poznámkou daleko za hranicemi etiky: „doporučuji zabrat v tréninku daleko víc, „nepapat tolik“ a podřídit život jedinému: úspěchu a vítězství“.

Ponižování sportovkyň nabývá v článku funkcionáře ČOV olbřímích rozměrů (proč teď myslím na frazém „kozel zahradníkem“?). Mužský sport se Haníkovi obecně líbí mnohem (!) víc než ženský. Vzrušuje jej jedině vrcholový sport mužský (!), vůči vrcholovému sportu žen má „despekt“ (!), „ve finále ženské sprinterské ,stovky‘ na OH můžete vidět osm ,chlapů bez koulí‘ (!)“, „ženské vzpírání či box – to už je pro mě příliš silná káva“.

Co podle Haníka zbývá ženám ve sportu? Zvláště když vrcholové sporty žen takzvaně lezou mužům do zelí: „Přece se my – chlapi a kluci – snažíme okouzlit právě ženy hrdinstvím, dobýváním či budováním. Je dobré, aby tyto vlastnosti toužily mít ženy?“ Autor sice nemá nic proti ženskému sportu, ale na milost bere jen sporty, při nichž žena poskytuje estetický zážitek: „krasobruslařka či tanečnice je spanilá“. Že i tady se mohou „lámat kosti“ jako v jím kritizované gymnastice, Haník neví?

Nelze se divit, že autor nás poučuje o limitech ženského sportování. Ženám totiž nepřiznává autonomnost; žena je pouhé „mužovo druhé já“. Je dokonce přesvědčen (!), že „holky chtějí být muži vedeny, pouze nechtějí, aby se jim stříhala křídla“. Tvrdí, že „chlap ve vztahu nemusí ženskou hlídat, když je pro vztah s ním rozhodnuta“. Vyplývá z toho, že dokud se nerozhodla, je žena objekt na hlídání, třeba pejsek nebo zahradní budka s cenným nářadím? K ženské slabosti a křehkosti patří pláč, ovšem pozor, dámy, i plakat se musí umět: „Když žena přirozeně poctivě (ne hystericky) pláče, je krásná“.

Ženy jsou pro autora hrdinky. Nápadné je, že tam, kde mu to vyhovuje: „hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, nespí, když jsou [ty děti] nemocné, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile, abychom udělali dojem, a umějí nás obejmout, když přijdou horší časy“. To koneckonců umožní muži být otcem na dálku: „Muž nic neztratí, když do 35 let vrcholově sportuje. Může být klidně manželem a otcem třeba tří dětí, a přitom být zcela orientovaný na svou činnost“ – autor si zde výborně notuje s M. Hermanem a jeho objevem desetiminutového každodenního otcovství. A vůbec, sportovní funkcionář s rozhodovacími kompetencemi vidí „ženu raději ve večerních šatech než pod činkou v posilovně“, neboť „největší silou ženy je její slabost“.

Díky Reflexu, který zavětřil kontroverznost, tudíž i čtenost článku se odhalily kořeny diskriminace sportovkyň jako krčky zubů napadených paradontózou. Je načase neodbytně hledat odpovědi na otázky: Jací lidé ve sportovních institucích v Česku zaujímají rozhodovací pozice? Jak se jejich představy o pohlavně rozděleném světě odrážejí na vertikální a horizontální dělbě práce ve sportu? Jaké je genderové složení rozhodovacích grémií ve sportu? Konají se genderové audity financování sportu? S jakými výsledky? Jak jsou podporovány sportující ženy a dívky? Jaké je povědomí o šikaně sportovkyň od poznámek typu „méně papat“ až k sexuálnímu obtěžování? Jak dalece jsou misogynní projevy ve sportu postihovány? V čích rukou leží propagace, podpora a financování sportovkyň a jak dochází k diskriminaci v oblasti platů a podmínek pro sportování žen?

Dokud budou mít na ženské sportování vliv muži s představami o ženě jako mužově druhém já, které má sport jen dekorovat, budou zpochybňovány i jejich největší úspěchy. Letos v zimě zaujala svět skialpinistka Jade Hameister, kterou po výpravě na Severní a Jižní pól dostihly komentáře jako „Je mi líto, dítě, byla jsi předurčena k tomu, abys udržovala teplo domova, měla děti a starala se o ně. Přijmi svou roli“. „Udělej mi sendvič“, žádal jeden muž. Sportovkyně poslala autorům sexistických blábolů fotografii z Jižního pólu se vzkazem „Udělala jsem vám sendvič. Se šunkou a sýrem. Teď můžete lyžovat 37 dní a 600 km na Jižní pól a tam si ho vychutnat“.

Jak dlouho ještě?