Francouzský spisovatel, současná hvězda internetu má jasno: není schopen milovat ženu nad padesát. „Tělo pětadvacetileté ženy je výjimečné. Padesátileté tělo není výjimečné ani trochu.“

Zřejmě netušil, jak se zesměšní. Celou historku charakterizuje takzvaný Kuberův syndrom: projevuje se tím, že po sexistickém vtipkování následuje buď sebeobhajoba („lituji ty, kteří nerozumí mému humoru“) nebo pokus – v této fázi už marný – obrátit vše do nevinné polohy: senátor Kubera nás ujišťoval, že je šťastně ženat, a spisovatel Moix prohlásil, že padesátileté ženy by stejně takového neurotika jako on ani nechtěly. A že v šedesáti se on, Moix bude na padesátileté dívat jako na mladé.

Stáří má horší pověst, než jaké opravdu je, říká lékař a kabaretista Eckart von Hirschhausen. Když potká pětadvacetiletou ženu bez vějířků vrásek kolem očí, neptá se, jaký krém používá, nýbrž v duchu přemýšlí o tom, jaké jsou její životní hodnoty.

Život se stal bezpečnějším a zdravějším. Stárnutí je přirozený proces; je to jediná možnost, jak se dožít vysokého věku, a strach před stárnutím by měl být pochopitelný spíše u lidí v zoufalé sociální situaci.

Naplnit prodloužený věk fyzickými a duševními aktivitami je jediný recept na stárnutí s důvěrou. Stárnoucí lidi posiluje optimismus, blízcí lidé v okolí, životní vzory. Jak často nám média nabízejí možnost nahlédnout do osudů osobností, jež ani ve vysokém věku nepřestaly být aktivní? Před udělováním medailí, nebo ani tehdy ne? Jak je prezentováno stárnutí v televizi? Jsou zprávy o důchodové reformě ilustrovány obrázky starých žen na lavičce v parku a v domovech důchodců, nebo u počítače a na horské túře?

Starší lidé mimoto zaujímají důležité místo v životě mladých – představují realizované životní plány, a signalizují tak mladým „vydrž, taky se ti to podaří“. Bývají oázou klidu a pohody, neboť křivka životní spokojenosti s věkem stoupá. Starší lidé se dívají na věci s odstupem – synové a dcery občas kroutí hlavou nad tím, co všechno babička a dědeček dítěti „dovolí“. Protože babička a dědeček ví, co je podstatné.

Podle Hirschhausena stojí stres a strach ze stáří za zvýšenou pravděpodobností výskytu Alzheimerovy choroby. Dejme tomu, že Moix zaznamenává úspěchy u pětadvacetiletých. Neberme mu to. Měřítkem životní moudrosti ale není pětadvacetileté tělo na dosah ruky, nýbrž stopa, kterou člověk vytváří (a po svém odchodu z tohoto světa zanechá) v duších ostatních. Úcta a radost, která se rozlije v srdci, když na blízkého člověka čekáme po návratu z práce, z cest. Vděk za to, že jsme takového člověka znali, když jdeme položit květiny na místo posledního odpočinku.

Věnuji pomyslnou květinu moudře stárnoucím lidem.