Místo činu: Washington D.C. Pachatel: Afroamerický taxikář, původem z Pobřeží slonoviny. Rozsudek: Vizte níže.

Znáte to: nabalíte plný kufr a doufáte, že až pojedete nazpátek, bude kufr logicky lehčí o spotřebované předměty. Jenže pak zříte suvenýry, kterými byste potěšili půlku Česka, něco málo jste taky dostali od milých lidí, zafunguje Murphyho pravidlo a domů si vezete kufr dvakrát těžší, než s jakým jste vyjížděli.

A právě tenhle kufr jsem nedokázala zvednout přes vysoký okraj zavazadlového prostoru taxíku, čemuž taxikář pasivně přihlížel. Teprve až viděl, že to opravdu nedám, přiskočil a vložil kufr do auta.

O něco později, po doletu a u výdeje zavazadel na letišti jsem zažila další epizodu, tentokrát jako svědkyně. U pásu stála mladá žena; na jedné ruce držela snad půlročního kojence, v druhé svírala ručičku asi dvouletého dítěte a čekala, až se na pásu objeví její kufr. Zkameněla jsem obavou: čím uchopí ten kufr? Které dítě pustí z ruky? Vedle mne stojící muž zřejmě myslel na totéž, co já; zavrtěl nesouhlasně hlavou, přenechal té ženě svůj vozík na zavazadla a pokynem hlavy jí ukázal, že opodál jsou tyhle vozíky volně k dispozici i se sedátky pro nejmenší děti.

Pak mi došlo, proč se taxikář ve Washingtonu nehnal pomoci mně s kufrem – bylo to z úcty ke mně! Nenapadlo jej ani ve snu, že ženská si nabalí kufr a pak jej neuzvedne! A měl pravdu.

Chtějí-li ženy být uznávány jako odbornice, chtějí-li vedoucí místa ve firmách, je normální, že si ohlídají takovou maličkost, jako je váha zavazadla. Když už musí cestovat se dvěma dětmi, včas si zjistí, jak si to lze usnadnit. Emancipované ženy nevlepí mužům facku za podržení kabátu, ale ani na to nečekají. Otevírají si dveře a oblékají kabát, když …potřebují.

Umějí být ženami „do nepohody“. Což se vylučuje například se Špačkovým pravidlem, že žena sedí na třetině židle – nejde prý do restaurace proto, aby se najedla, nýbrž proto, aby dekorovala. Ženy do nepohody se v restauraci naopak pohodlně sedíce s chutí najedí. Pro jistotu. Co kdyby ta nepohoda začala opuštěním restaurace?

Ach ano, ten rozsudek… Vynesla jsem jej nad sebou. Na doživotí. Od té doby rozděluji váhu do dvou kufrů, a už se mi nestává, že bych je sama neuzvedla. A kdybych někdy nedejbohyně byla nucena cestovat s vykloubeným ramenem, tak mně snad někdo s těmi kufry pomůže?