Zamilovaný -náctiletý pár se baví o programu na víkend. „Jedu s našima na chatu“, sděluje dívka, „a už se těším, jak budu štípat dříví“. Chlapec se baví: „Cože, štípat dříví? To je mužská práce! Já bych tě dříví štípat nenechal!“

Gender je o hierarchiích. Náš hoch projevil genderově zatížené vidění světa. Štípání dříví vnímá jednoznačně jako mužskou práci. Cítí se oprávněn rozhodovat o tom, zda dívka bude oblíbenou činnost vykonávat nebo ne. Ve vztahu se ženou má přece hlavní slovo on. (Neví nic o instituci hlavy rodiny, kterou z rodinného zákoníku dala odstranit právnička a feministka Milada Horáková.)

Gender se „hraje“ pro druhé. Asi jako na divadle. Do kupé vlaku přistoupila studentka s objemným batohem, rozmáchla se a mrštila batohem do prostoru pro zavazadla nad hlavami. Uznale jsem zvedla palec. Když jsme v Praze vystupovali, seděl s námi mladý muž. Studentka plaše a tak nějak bezbranně špitla: „Pomohl byste mi prosím sundat ten batoh?“

Gender je sociální pohlaví. Na ženské či mužské biologické pohlaví (jiná pohlaví se dlouho neuznávala) se nabalily normy, hodnocení, očekávání a imperativy, jako když stavíte sněhuláka: „žena je strážkyně ohně v domácím krbu“, „muž je živitel“. Tohle je „ženská práce“ a tamto „mužská“, „žena chce sportovat, ale nechce vyhrávat“ (výrok páně Haníka). Mýty o genderu komplikují nejen partnerské vztahy a sex, nýbrž ochromují společnost – přehlížením ženských talentů, z nichž ty sportovní tvoří pouhý zlomek, se připravujeme o hodnoty.

Gender je osud. Jako by sudičky nad dítětem v kolébce prorokovaly budoucnost. Dívce říkají: „Jsi tu pro své bližní, svůj život podřídíš jejich potřebám. Máš pro ně pochopení, vstřícnost, budeš zajišťovat pohodu u rodinného krbu. Nebudeš sahat po šéfovských pozicích, ztrácela bys ženskost“. Chlapec slyší: „Budeš se chovat soutěživě, dravě. Budeš stát jen o dobře placenou práci, ostatní není nic pro muže“.

Gender je limit. Podle přežívajících mýtů je žena pečovatelkou, muž nosí ty mamuty. Už v pravěku prý seděly ženy u ohně a žvýkaly kůže – věřila bych tomu, kdyby nálezy pravěkých kostí vykazovaly výrazný počet ženských lebek se zbytky kůží mezi zuby nebo ženských skeletů s lopatkou a smetáčkem. Limity velí ženám upřednostňovat rodinu, zatímco manžel (ovšemže ne každý!) vesele buduje kariéru a pak uskuteční „přestup na mladší model“, jak to jednou nazval Cyril Höschl.

Gender je opojení. Ženám se nedoporučovalo studovat – překrvení mozku prý ničí pohlavní funkce. Angela Saini píše v knize Od přírody podřadné, jak věda vášnivě hledala rozdíly v ženských a mužských mozcích a projektovala do nich genderovou dělbu práce. Opojení přetrvává: podle jedné současné (!) české terapeutické dvojice je maskulinita dána agresivní bojovností, lovem, zabezpečováním potravy. Jak se to ale slučuje s faktem, že ČR má nejvyšší počet samoživitelek v EU? Že by naši muži na rozdíl od všech ostatních v EU ztráceli mužství?

Gender je know how. Sociální role jsou konstrukt. Jsme svobodní; dělejme, co chceme. Žena si nenechá vytknout, že sedí u počítače a nevidí ten prach na skříni; muž umývající nádobí ignoruje vtipkování kamarádů o podpantoflákovi; dva gayové s dítětem vysvětlí, že nejde o to, kdo „dělá mámu“; feministky nenafotí nahý kalendář, jen aby ukázaly, že jsou taky sexy; dívka klidně štípe dříví, studuje IT a kluk chodí do baletu. A pánové Piťha, Klaus a jim podobní nebudou mít komu kázat o zhroucení světa, protože je stejně nikdo nebere vážně.