Rozdojí Jiří Ovčáček kozla?
Ač plně zaměstnán hledáním článku Hitler je gentleman, Jiří Ovčáček stíhá sledovat snad všechny obory lidské činnosti. Nedávno podrobil svému ostřížímu duchovnímu zraku pragmalingvistiku, sociolingvistiku a lingvistiku genderových a sexuálních identit.
Prezidentův mluvčí udělal reklamu mé knize o jazyce. Bůhvíproč – snad aby dostál poznámce ve wikipedii o své fascinaci komunismem – přitom odkázal na sovětskou živočišnou výrobu z roku 1963: „Soudruzi se dříve snažili rozdojit kozla, dnes máme Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit“.
Kdyby Jiří Ovčáček nečetl pouze nadpisy textů, jež kritizuje, mohl nalistovat stranu 90, na níž uvádím metodu ověřování úsudků. Jak zjistíme v případě něčí výpovědi, zda se jedná o argumentační klam?
Nuže: Máme právo se tázat, nakolik kompetentní je mluvčí jako expert/ka v oblasti, o níž vyslovuje úsudky. Jaké texty, kdy a s jakým výsledkem publikoval/a v dané oblasti. Cituje korektně, explicitně, komplexně, ověřitelným způsobem? Soudí nepředpojatě? Zakládají se úsudky na empirických důkazech? Jsou konzistentní s úsudky jiných autorit v daném oboru?
Na Ovčáčkově výroku o rozdojení kozla ve spojení s mou knihou není co posuzovat, je obsahově prázdný. Avšak klást otázky po kompetentnosti mluvčích a jejich názorů se nám obecně velmi hodí v době, kdy fake news deformují realitu, vyhrávají volby a ohrožují bezpečnost států. V době, kdy výuka češtiny na školách trestuhodně přehlíží základní potřeby občanské společnosti.
Nenechat se opíjet volebním rohlíkem si totiž žádá zdlouhavý trénink řečových dovedností od první třídy základní školy. Kultivovat schopnost diskutovat a tříbit názory je již u malých dětí mnohem důležitější, než červeně opravovat nožičky duchaplných slabik mé, mé, mé, mé, mé, mé, lé, lé, lé, lé, lé. (Když jsem je zahlédla u prvňačky v písance i s těmi červenými ortézami, sevřelo se mi srdce lítostí.)
U člověka, netopýra, kozy a několika málo dalších živočišných druhů lze aktivovat samčí mléčné žlázy. Co z nich vyteče, pravděpodobně nebude mléko, ale v každém případě to bude ve srovnání s Ovčáčkovým hledáním Peroutkova článku třeskutý úspěch.
Prezidentův mluvčí udělal reklamu mé knize o jazyce. Bůhvíproč – snad aby dostál poznámce ve wikipedii o své fascinaci komunismem – přitom odkázal na sovětskou živočišnou výrobu z roku 1963: „Soudruzi se dříve snažili rozdojit kozla, dnes máme Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit“.
Kdyby Jiří Ovčáček nečetl pouze nadpisy textů, jež kritizuje, mohl nalistovat stranu 90, na níž uvádím metodu ověřování úsudků. Jak zjistíme v případě něčí výpovědi, zda se jedná o argumentační klam?
Nuže: Máme právo se tázat, nakolik kompetentní je mluvčí jako expert/ka v oblasti, o níž vyslovuje úsudky. Jaké texty, kdy a s jakým výsledkem publikoval/a v dané oblasti. Cituje korektně, explicitně, komplexně, ověřitelným způsobem? Soudí nepředpojatě? Zakládají se úsudky na empirických důkazech? Jsou konzistentní s úsudky jiných autorit v daném oboru?
Na Ovčáčkově výroku o rozdojení kozla ve spojení s mou knihou není co posuzovat, je obsahově prázdný. Avšak klást otázky po kompetentnosti mluvčích a jejich názorů se nám obecně velmi hodí v době, kdy fake news deformují realitu, vyhrávají volby a ohrožují bezpečnost států. V době, kdy výuka češtiny na školách trestuhodně přehlíží základní potřeby občanské společnosti.
Nenechat se opíjet volebním rohlíkem si totiž žádá zdlouhavý trénink řečových dovedností od první třídy základní školy. Kultivovat schopnost diskutovat a tříbit názory je již u malých dětí mnohem důležitější, než červeně opravovat nožičky duchaplných slabik mé, mé, mé, mé, mé, mé, lé, lé, lé, lé, lé. (Když jsem je zahlédla u prvňačky v písance i s těmi červenými ortézami, sevřelo se mi srdce lítostí.)
U člověka, netopýra, kozy a několika málo dalších živočišných druhů lze aktivovat samčí mléčné žlázy. Co z nich vyteče, pravděpodobně nebude mléko, ale v každém případě to bude ve srovnání s Ovčáčkovým hledáním Peroutkova článku třeskutý úspěch.