Stále častěji teď slýcháme, jak stát každého z nás i našich dětí a vnuků den po dni více a více zadlužuje. Státní dluh obnášel ve chvíli, kdy jsem psal tuto úvahu, 1,17 bilionů korun. Že si to, stejně jako já, nedokážete představit? Nuže, je to jednička a dvanáct (!) nul. Milion milionů a ještě kousek (1 170 000 000 000). Ale ve chvíli, kdy mé řádky čtete, už to neplatí, neb náš státní dluh se zvyšuje rekordním tempem 7 452 korun za sekundu, 26,3 milionu za hodinu, 631 milionů korun za den. A rozpočet na příští rok bude mít schodek nejméně 170 miliard. Pokud by měl být nižší, bude to samozřejmě nikoli tím, že stát bude šetřit, nýbrž tím, že nám na jedné straně vytáhne více z kapes, zatímco na druhé nám přiškrtí kohoutky. Chci vám na příkladu zdravotnictví ukázat, jak dobře to dovede.

Sumy vynakládané na zdravotní péči mohou se někomu tváří v tvář tanci miliard státního rozpočtu zdáti zanedbatelné až směšné; nenechme se však mýlit. I ony totiž strmě rostou – ze 195 miliard před pěti lety vystoupaly v roce minulém na téměř 260 miliard! Náklady tedy poprvé překročily hranici čtvrt bilionu. Nejvíce (kolem 200 miliard) zaplatily zdravotní pojišťovny, ale nezanedbatelnou část vydaly také české domácnosti; při zohlednění inflace a se započtením výběru regulačních poplatků dosahují jejich výdaje za rok už více než 43,5 miliard korun.

Protože vím, že všude ve světě rostou náklady na zdravotnictví rychleji, než zdroje k jejich pokrytí, rozuměl bych zvyšování spoluúčasti pacientů na jejich hrazení jako paralelnímu kroku ke zvyšování podílu státu. Jenže už Václav Klaus kdysi prohlásil, že tento stát nedá do zdravotnictví ani korunu do chvíle, než budou ucpány všechny černé díry, kudy z něj peníze unikají. A protože černé díry zejí dále, státu se tohle stanovisko hodí. Občanům však tentýž stát platby uložil. Jako by doufal, že právě třicetikorunové, šedesátikorunové a devadesátikorunové poplatky je dokáží ucpat.

A tak nejspíš není daleko od věci úvaha, že skutečným účelem tzv. regulačních poplatků, jejichž přínos se odhadoval celkem na částku kolem deseti až dvanácti miliard, bylo pokrýt úspory státu ve dvou oblastech příjmů do systému zdravotního a sociálního pojištění.

První oblast se týká úprav plateb státu za tzv. státní pojištěnce - je to asi 3,6 milionů důchodců, 1,7 milionů dětí a dospívajících do 18 let, kolem 500 000 nezaměstnaných, a jsou to také ženy na mateřské dovolené a osoby ve výkonu trestu. Možná vás, stejně jako mě, překvapí, že dohromady je to dnes už více než polovina všech pojištěnců – celkem téměř 6 milionů. Ačkoli průměrné výdaje na zdravotní péči na jednoho občana a rok se blíží 20 000 Kč, stát za každého z z těchto státních pojištěnců vkládá do systému pojištění jen po 677 korunách za měsíc, tedy 8124 korun za rok. Dohromady je to něco kolem 47 miliard.

Toto pojistné je velmi nízké, neboť představuje jen polovinu minimální částky, kterou musí odvést každý podnikatel, a necelou čtvrtinu částky, kterou odvádí zaměstnanec pobírající průměrnou mzdu. A právě valorizace této částky byla na začátku roku 2008 na dva roky (až do roku 2010) zmrazena. Teprve nedávno se v rámci protikrizových opatření začalo diskutovat o zvýšení částky ze 677 na 790 Kč, což by znamenalo nárůst příjmů o více než 8 miliard, nakonec však zůstalo u navýšení na 723 korun, což je zvýšení příjmů jen asi o 3,3 miliardy. Celý systém tedy víceméně žije z pojistného, respektive ze zdravotní daně 4 milionů lidí, převážně zaměstnanců, kteří platí v průměru nějakých 22 000, zatímco osoby samostatně výdělečně činné kolem 14 000. Příspěvek státu tvoří nejvýše 23 % příjmů veřejného zdravotního pojištění, přičemž se týká již zmíněných 58 % obyvatel, a ti čerpají ve finančním vyjádření cca 80 % zdravotní péče! Zmrazení plateb za tzv. státní pojištěnce ochudilo resort zdravotnictví téměř o deset miliard korun, které bylo třeba vybrat jinak – např. formou tzv. regulačních poplatků.

Druhá oblast souvisí s tzv. zastropováním platby pojistného, které bylo zavedeno rovněž od ledna roku 2008. Tehdy bylo stanoveno, že maximálním vyměřovacím základem zaměstnance pro placení pojistného v kalendářním roce bude 48násobek průměrné mzdy, tj. 1 034 880 Kč za rok. Pokud tuto částku zaměstnanec pracující u jednoho zaměstnavatele přesáhne, přestává on i zaměstnavatel pojistné až do konce roku platit. Pro představu – týká se to všech osob s měsíčním příjmem nad 86 240 korun, přičemž u člověka s měsíčním příjmem 150 000 Kč dojde k této situaci již na konci července, takže po zbylých pět měsíců on ani jeho zaměstnavatel žádné pojistné neodvádějí. Kdyby se toto zastropování pro nejbohatší zrušilo, znamenalo by to zvýšení příjmu systému o 5 miliard; zatím se však diskutuje maximálně o takovém zvýšení stropu, že by to přineslo navíc nejvýše 2,5 miliardy korun. A možná ani to ne. Takže peníze je třeba získat odjinud – např. z tzv. regulačních poplatků.

S postupující krizí a klesajícím přílivem financí do systému veřejného zdravotního pojištění se však zdá, že regulační poplatky vše nezachrání. Náklady na zdravotnictví mají nadále tendenci narůstat, zatímco zdravotním pojišťovnám už docházejí rezervy z minulých let. Podle některých odhadů budou vyčerpány už začátkem příštího roku. Navíc si nejsem zdaleka jist, že všechny prostředky jsou přetaveny v lepší zdravotní péči o občany, a nikoli v zisky spousty šibalů provozujících pro zdravotnictví nejrůznější služby – od stravování a úklidu až po dodávky léků, přístrojů, technologií či IT. Je totiž zřejmé, že tyto firmy ani uprostřed krize rozhodně nenuzují.

Že se nejvíce a nejrychleji dá vydělat tím, že vyberete sice malé částky, ale od velkého počtu lidí, vědí už dávno výrobci zboží masové spotřeby či organizátoři nejrůznějších sbírek. Tak to teď dělá stát prostřednictvím automatů na 30 – 60 – 90 korun. Solidaritu mladých, zdravých a bohatých se staršími, nemocnějšími a chudšími jsme tak obrátili naruby. Bohatému státu a hodně vydělávajícím šetříme, od nemocných vybíráme. Zkusme si proto na chvíli představit, že jsme na té druhé straně. Že nestojíme jako lékaři v bílém plášti a s pocitem suverenity a moci nad svým pacientem, nebo že nejsme v situaci těch, kdo nemusejí přemýšlet ani o nemoci, ani o každé koruně. Zkusme si představit, že ležíme bezmocně v roli pacienta. A v duchu si přehrát, co bychom si asi tak v podobné situaci a chvíli přáli. Přemýšlejme nejen o své moci, ale i o bezmoci těch druhých. Hranice mezi těmito dvěma světy je křehká a proměnlivá a kdokoli z nás či z našich blízkých ji může překročit ze dne na den. Dokud tedy máme moc, přemýšlejme i o bezmoci. A nedělejme ji větší, než je nezbytně nutná. Nám ni budoucím.“