Sotva si lze představit hloupější návrh, než aby se část peněz vybíraných na zdravotní pojištění přesunovala na podporu sportu. Tím spíše, je-li provázen slovníkem, na jaký si pamatujeme z dob ČSTV a jeho předsedy Himla: „V rámci koncepce rozvoje sportu v ČR chceme vládě nastínit soubor opatření s možnými směry jeho finančního zajištění.“ Ano, tato slova skutečně užil současný náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy při zdůvodňování svého návrhu v roce 2010.



Proč že považují jeho návrh za hloupý?
Protože je to úlitba nejrůznějším podnikatelům s hazardem, jimž se stát na peníze sáhnout bojí.
Protože je všeobecně známo, že ani bez podobných nápadů dnes peníze vybírané na zdravotní péči zdaleka nestačí na vše, co naše zubožená těla a duše potřebují.
A hlavně - protože tvrzení, že sport plní ve společnosti funkci sociální a zdravotní prevence, snižuje riziko obezity, chorob srdce či úrazů z neobratnosti atd., je poněkud demagogický.

Co je a co není prevence
Na první pohled by se snad mohlo zdát, že prevence je nejméně kontroverzní oblastí medicíny. Každý přece musí souhlasit s tím, že nemocem by bylo lépe předcházet, než je pak složitě a draze léčit, že prevence je nejlepší cestou ke kvalitnímu životu až do vysokého věku, že účinná prevence by mohla snížit obrovské náklady na péči o nemocné atd. Jenže tohle všechno bohužel platí jen či především ve zcela určitých případech.

O účinné a přitom levné prevenci lze hovořit pouze tehdy, když:
• je dobře známa skutečná příčina určitého onemocnění (jako např. přítomnost specifického patogenního mikroorganismu u infekční choroby),
• výskyt této skutečnosti lze snadno a levně, bez užití náročných vyšetřovacích metod a přístrojů zjistit,
• tuto příčinu lze odstranit buď pomocí jednoduchého a nenáročného opatření bez užití drahých léků či postupů (např. klidem na lůžku nebo zanecháním určitého rizikového chování),
nebo ještě lépe pomocí opatření nezávisejících na změně chování jedince (např. zavedením vodovodní a kanalizační sítě, zdravějším bydlením anebo povinným očkováním).

Mnohem složitější je to s prevencí tehdy, když:
• je příčina nejasná nebo když známe pouze množinu tzv. rizikových faktorů
• k vyhledávání ohrožených osob musejí být organizovány speciální akce s využitím drahých přístrojů či chemikálií
• výtěžnost preventivních a screeningových akcí není dostatečně vysoká
• neexistuje účinná léčba anebo když krátkodobé a dlouhodobé výsledky následného ovlivnění takového rizikového faktoru zůstávají nejisté.

Nelze samozřejmě jednoduše prohlásit, že žádná jiná preventivní snaha nemá vůbec smysl. Je však třeba poctivě přiznat, že nebude laciná a že její efektivita nebude vysoká. Byl bych proto raději, aby stát nechal mé peníze připravené ve fondech zdravotních pojišťoven pro případ, že je budu potřebovat v nemoci, než aby jimi v rámci jakési pseudoprevence hradil požitky sportovních bafuňářů.

Ušlechtilý a skutečný důvod starostí úředníků o naše zdraví
Povaha starosti úředníků o naše zdraví je tedy spíše nezdravá a podezřelá. Každé lidské chování má dva důvody – jeden vznešený a ušlechtilý, druhý skutečný. A jestliže úředník vznešeně mluví o ochraně mého uzdraví, pak ve skutečnosti touží přerozdělovat stále více toho, co sám nevyprodukuje, leč od nás vybere.

Hříšná myšlenka na závěr
A úplně na závěr mi dovolte poněkud provokativní úvahu. Totiž že to, čemu se dříve říkalo sport, už dávno není oslavou lidských schopností a ušlechtilého soupeření, nýbrž legální komercionalizovanou sférou zneužívání až deformace lidského ducha i těla. Stačí pohlédnout do ochozů fotbalových stadionů, kolik frustrací se zde léčí a kolik neukojených ambicí sublimuje. A stačí pohlédnout na zakrnělá tělíčka mladých gymnastek, které se na stará kolena nepohnou, na vzpěrače se svaly plnými anabolik, či ženo-muže kličkující před dopingovými kontrolami, abychom přestali věřit laciným heslům o zdravém těle a duchu. Je to možná hříšná myšlenka – ale není nakonec mírná nadváha nebo posezení u lahve vína zdravější než výměna mateřství za vidinu olympijské medaile?