Člověk žijící v moderní globální vesnici - neboť ničím jiným dnešní svět není - je neustále zaplavován obrovským množstvím dat všeho druhu - ta ale pro něj zůstávají bez souvislostí v čase i prostoru, a tedy v lepším případě beze smyslu. V horším případě mu dávají smysl jiní. “Rychlý kůň informace – napsal kdysi O. E. Klapp – předbíhá pomalého koně pochopení.“

Jenže i sám pojem informace je v různých souvislostech a sférách chápán značně rozdílně. Jinak definuje informaci filozofie, jinak fyzika či kybernetika, jinak genetika a opět jinak věda o řízení či teorie masmédií. Nicméně prapůvodní význam slova informace je v něm skryt dosud - dát něčemu podobu, něco utvářet, formovat. A jelikož souhlasím s Barbarou von der Heydt, že „naše současná civilizace nejvíce zápolí se schopností definovat rozdíl mezi informací a věděním“, chci se pokusit o stručné zamyšlení nad vzájemnými vztahy mezi daty, informacemi, znalostmi a moudrostí.

V běžném myšlení nejčastěji převládá technokraticky zúžený pohled na informace, který za ně vydává jen jejich nejnižší, bazální složky - data, údaje, fakta, veličiny. To jsou ve skutečnosti jen základní stavební prvky informací, jejich potenciální nosiče, grafické či akustické znaky. O datech lze mluvit vždy, je-li svět měřen, vážen či počítán, a získat je lze jednoduše tak, že se výsledky měření, vážení či počítání dle předem určeného vzorce prostě převedou do formalizovaného tvaru. Proto je lze relativně jednoduše shromažďovat, uchovávat, zpracovávat, vyhledávat, přenášet a šířit pomocí techniky. Proto je ale také mylné nazývat ukládání a přenos dat ukládáním a přenosem informací. Nebezpečné na faktech je to, že se tváří jako vysvětlení celku světa, a že někteří z nás je jako taková akceptují a z pouhém přehrabování se v takových datech na internetu nabývají pocitu ředitelů Zeměkoule.

O informaci ve skutečném smyslu lze hovořit teprve poté, jsou-li fakta, data či údaje zřetězeny aktivně ve vyšší smysluplné celky, jež získávají určité významy v určitých kontextech. Tato přeměna se odehrává díky tvůrčí aktivitě lidského intelektu, v jeho službách a pro jeho potřebu. Oproti jednoznačnému, objektivistickému charakteru dat se smysl a poslání informace dotvářejí podle kontextu, v němž se realizují a který je dán předchozím vzděláním, zkušenostmi a praxí. Tytéž laboratorní výsledky nebo klinická data, jež vzdělanému a zkušenému lékaři poskytnou dostatečnou informaci pro stanovení diagnózy a vedení terapie, nemají pro laika žádnou či zcela minimální informační hodnotu. Nemá totiž potřebné znalosti.

Racionálně pracovat s daty a informacemi lze totiž vždy jen v rámci určitého kontextu vzdělání, zkušeností a kritického hodnocení i dalších intelektuálních aktivit. Kromě vzdělání (přebírání hotových vzorců z generace na generaci) se zde uplatňuje i vlastní kreativita a také učení cestou zkušeností, chyb a omylů. Integrací této teorie se zkušeností pak vznikají - jako třetí stupeň v informační hierarchii - znalosti. Lidský mozek je - alespoň v některých případech - dovede generovat z dostupných dat a informací získávaných z literatury i z praxe, začleňovat je do širších kontextů nebo vytvářet kontexty zcela nové. Znalosti jsou třetím stupněm informační hierarchie. Bez příslušných znalostí si nelze stoupnout k operačnímu stolu, interpretovat obrázky z magnetické rezonance, ani podat lék sice účinný, ale také s rizikem nežádoucích účinků.

Ne každý člověk a ne každá společnost jsou schopni na základě týchž dat a informací dospět k týmž znalostem, a využít je stejně racionálním, tvůrčím a lidsky smysluplným způsobem. Proč? Protože nejsou dostatečně moudří. Vedle dat, informací a znalostí existuje totiž ještě čtvrtý a nejvyšší stupeň této hierarchie, nadřazený a zastřešující komplex. Zdá se mi optimální nazývat jej moudrostí. Právě moudrost může někdy velet, aby člověk cosi udělal či naopak neudělal, ačkoli ostatní nad tím kroutí hlavou a teprve s menším či větším zpožděním mu dají za pravdu. Moudrost totiž znamená chápání a respektování jevů a událostí, principů a zákonitostí v celé hloubce i šířce, v kontextu minulosti, současnosti i budoucnosti lidského rodu jako součásti přírody a vesmíru. Jejím synonymem nemohou být ani počítače, ani samozvaní představitelé nedemokratické moci, ale dokonce ani političtí činitelé demokraticky volení nebo symboly moci hospodářské. Jsou to veličiny přechodné, technokratické, utilitaristické. Proto vedle nich musí nastoupit kontinuální autorita lidské kultury (jako srdce lidstva) a vědy (jako jeho mozku).

A také morálky. Když se nám v roce 1989 otevřel svět, začalo se nám chvílemi zdát, jakoby se naše "hoře z rozumu" zvětšilo. Vidíme, co bychom mohli, měli a chtěli, avšak zdaleka ne vždy a ne všude na to máme - materiálně, ale také intelektuálně čili informačně, a samozřejmě morálně. Ne vždy si uvědomujeme, že ne vše, co můžeme, také máme a smíme. Vysvětlení lze hledat nejen v rozporu mezi rychlejším vývojem materiální kultury a techniky než kultury duchovní (Ogbur a Chapin), ale i ve výše uvedené hierarchii od dat po moudrost.


„Příkladem ze života“ to kdysi charakterizoval O. E. Klapp: „Necháte-li dítě složit obrázkovou pohádku z několika málo kostech patřících do jedné sady, kde ani jedna kostka nechybí či nepřebývá, provede to rychle, bez problémů a se zjevným uspokojením z výsledku. Jenže moderní člověk v takové jednoduché a idylické situaci není. Pokouší se totiž sestavit smysluplný obraz z milionů kostek, jež patří nikoli do jedné, nýbrž do spousty různých sad, z nichž ani jedna není zcela kompletní. A navíc mu na stůl z obrovského zásobníku nad ním ustavičně padají nové a nové kostky, bez ladu a skladu, bez jakékoli zjevné zákonitosti a souvislosti. Čím více jich je, tím méně dávají smyslu…“

Právě odtud plyne stále zřetelnější nepoměr mezi přemírou atomizovaných, dílčích, zdánlivé izolovaných dat, která „nedávají smysl“, na jedné straně, a absolutním nedostatkem nadřazených pohledů syntetizujících na straně druhé. Kéž máme dost moudrosti, abychom je dokázali najít a dokázali jim naslouchat.