Málokteré jiné slovní spojení najdete v médiích stejně často, jako „věda a technika“. Málokteré jiné slovní spojení má však méně smyslu.

V kontextu současných diskusí o tom, jak a která věda má vlastně být financována, mi nedávná informace o tom, že z peněz na vědu je u nás hrazeno např. zdokonalení sekačky na trávu, připomněla dobu minulou. Tedy dobu před více než dvaceti lety, kdy představitelé komunistické moci pod heslem tzv. vědeckotechnického pokroku chválili jen ty vědecké ústavy, které přinášely bezprostřední efekty v podobě zdokonalení gramofonů či továrních bucharů. Rád bych totiž představil vědu nikoli jako děvku, kterou stát pase za účelem praktických aplikací, nýbrž jako obor lidské činnosti sloužící k sebepoznání prostřednictvím práce s informacemi.

Každý jednotlivec, každá společnost i lidstvo jako celek potřebuje ke svému životu informace stejně jako živiny nebo kyslík. Jde o otevřené systémy a informační metabolismus je tedy pro ně stejně nezbytný jako metabolismus energetický. Avšak jen pro jedinou oblast lidské aktivity jsou informace hlavním zdrojem a surovinou na počátku, hlavní pohonnou látkou v průběhu, a hlavním výstupem na konci každé práce. Touto oblastí je věda. Včetně vědy lékařské. Medicína je především práce s živým člověkem, jeho utrpením a nemocí, je to snaha utrpení zmírňovat a nemoci odstraňovat. Ale stejně tak je to práce s informacemi.

Je-li ovšem věda specifickou formou práce s informacemi, měly by svá specifika mít i vědecké informace samotné. Je tomu skutečně tak? Čím se liší informace sloužící zatím pouze a výhradně gnoseologické funkci vědy a její "rozšířené reprodukci" na jedné straně a poznatky prakticky využitelné na straně druhé?

První, skutečně vědecký typ informací tvoří informace, které zatím ještě žijí a kolují právě jen ve světě vědy. V něm se rodí, ověřují a upřesňují, zde obíhají v jakémsi kruhu či spíše vzestupné spirále - až do chvíle, kdy díky odstředivé síle své průkaznosti a praktické využitelnosti mohou svět vědy opustit a zakotvit ve světě praxe. Právě tohle a jedině tohle jsou živé informace vědy. Navzdory všem vulgárním fikcím o "vědě jako výrobní síle" a nelogickému slovnímu spojení „věda a technika“ věda neprodukuje a nemůže produkovat nic jiného než právě informace. Je pak záležitostí každého jedince i každé společnosti, jak jsou schopny je absorbovat a využít.

Bohužel - média, veřejnost a hlavně ty, kdo potřebují vydělávat, zajímá teprve praktické využití vědeckých poznatků. Pro vědu samotnou jsou ale poznatky určené k praktickému využití, informace kodifikované a obsažené v učebnicích, monografiích, pamětech počítačů a databázích patentových úřadů informacemi uzavřenými a tedy mrtvými. Laureát Nobelovy ceny za chemii z roku 1921 F. Soddy označil takové soubory hotových poznatků té které discipliny za "sarkofág vědy." Neboť věda je spíše procesem než stavem.

Kolébkou, útočištěm i prostředkem kumulace, upřesňování, kritiky a ověřování těchto živých vědeckých a odborných informací jsou totiž vědecké a odborné časopisy, geniální vynález pro soustavné syntetizování fragmentů vědecké práce bez ohledu na místo a čas jejich vzniku. Jak kdysi napsal v Nature J. Ziman, "typické vědecké sdělení nikdy nepředstíralo, že by bylo něčím víc než jen malým slůvkem v mnohem větší křížovce - slůvkem nevýznamným samo o sobě, leč významným jako prvek velkolepějšího nárysu. Skrze tuto techniku náboru mnoha skromných příspěvků pro zásobárnu lidského poznání...dochází věda kvalit korporace, své kolektivní síly, která je mnohem větší než síla, jaké může dosáhnout kterýkoli jedinec."

Odborné časopisy jsou jedním z nejdůležitějších prvků pro pokrok jakékoli discipliny i vědy jako celku. Jsou to ruce podávané přes hranice a oceány, je to důmyslný a výkonný cévní systém, jímž proudí životodárný tok skutečně vědeckých informací. Snad také právě proto si vědecké časopisy zachovávají i uprostřed současného žurnalistického světa plného nekompetentnosti, senzacechtivosti, falešné "investigativnosti," předpojatosti a ideologických či komerčních nánosů některé tradiční rysy důvěryhodnosti. Publikování prací pouze těch, kdo v dané oblasti aktivně pracují a mají světu co říci; přísné a důsledné recenzování každé práce několika nezávislými recenzenty - odborníky v téže oblasti - před uveřejněním; důsledné citování všech předchozích hypotéz a prací na stejné téma - ať už souhlasných nebo nesouhlasných - se zaujetím stanoviska k nim; následná možnost otevřené kritiky a diskuse ke každému z publikovaných článků; všeobecná přístupnost každého nového poznatku i jeho všeobecná ověřitelnost - každá práce totiž musí obsahovat všechny potřebné údaje o souboru pacientů, použitých metodách apod., aby ji bylo možno kdekoli zopakovat; a konečně i všeobecná využitelnost poznatků lékařské vědy ve prospěch pacientů kdekoli na světě - to vše dělá z vědeckých časopisů záruku serióznosti a altruismu.

Platí to navzdory tomu, že se čas od času objeví pokusy o vědecké podvody (publikování článků s falšovanými či zcizenými výsledky), a že se některé firmy (např., tabákové, ale i některé farmaceutické) pokoušejí tuto integritu vědeckých časopisů narušit tím, že si zaplatí „ghostwritery“, aby v jejich žoldu napsali žádané, nebo vydání "supplementa" renomovaného titulu s pracemi např. z firemního symposia či s pracemi nepodrobenými nejpřísnějšímu recenznímu řízení.

Jsou to totiž (zatím?) výjimky a proto pořád ještě platí, že právě ve vědě je procento možných podvodníků nesrovnatelně nižší než v kterékoli jiné oblasti lidské činnosti.