Spousta diagnostických i terapeutických výkonů lékaři dělají či doporučují, a spoustu léků ordinují zbytečně nebo bez vědeckých důkazů účinnosti - ať už v důsledku alibismu, tlaku firem, nastavení způsobu financování nebo prostě jen ze zvyku.

Když v roce 2009 začal prezident USA Barack Obama prosazovat reformu zdravotnictví, nabídli jí podporu všichni hlavní aktéři amerického zdravotnického systému – pojišťovny, farmaceutické a přístrojové firmy, nemocniční řetězce. Prý se sami pokusí o určité úspory, aby ji bylo možno realizovat. Ponechme stranou hlasy, že šlo jen o politické gesto, neboť tyto subjekty sotva kdy budou dobrovolně snižovat své zisky. To podstatné a hodné pozoru bylo, že jako jediná nenabídla pomocnou ruku a nenavrhla jakékoli úspory komunita lékařská. A nejen to – američtí lékaři slíbili reformě podporu jen výměnou za příslib, že jí sami nebudou nijak negativně dotčeni. Když to na konci loňského roku komentoval v New England Journal of Medicine (NEJM) dr. Howard Brody z Institute for the Medical Humanities na univerzitě v Galvestonu, upozornil na zajímavou skutečnost – zatímco pojišťovny, firmy ani ředitelé nemocnic žádnou přísahu v zájmu pacientů neskládají, lékaři jsou svou přísahou zavázáni, aby zájmy pacientů kladli nad své vlastní, včetně finančních. Jak tedy mohou nyní obhajovat své „specifické“ zájmy proti zájmům pacientů?

Pak si dr. Brody vzal k ruce rozbor regionálních rozdílů v nákladech na zdravotní péči v několika státech USA, který rovněž vyšel v NEJM, a ukázal, že bez jakéhokoli krácení práv pacientů na potřebnou péči lze ušetřit až třetinu zdravotních nákladů, pokud by lékaři v „drahých“ regionech ordinovali svou péči stejně jako v regionech „levných“. Z rozboru totiž vyplynulo, že nemožnost ovlivňovat náklady ze strany lékařů je pouhým mýtem, a že naopak právě a především oni mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit, kolik se na zdravotnictví ušetří, aniž by to ohrozilo kvalitu péče o nemocné.

Navzdory všem tvrzením, že za vysoké náklady může tu stárnoucí populace, tu farmaceutické firmy či firmy vyrábějící přístrojové vybavení, jsou to koneckonců vždy právě lékaři, kdo rozhoduje o tom, na jaké diagnostické vyšetření pacienta pošlou, jaké léky mu předepíší či jakou techniku v jeho léčbě použijí, jak dlouho budou místo života prodlužovat jeho utrpení, nakolik podlehnou lákadlům heroické medicíny anebo do jaké míry se nechají zlákat šancí otestovat cosi nového.

A tak dr. Brody přišel s odvážným (ale možná také jen s ironicky míněným) návrhem – nechť každá z odborných lékařských společností vypracuje seznam alespoň pěti diagnostických či léčebných procedur, které jejich členové běžně provádějí či indikují, které jsou mimořádně nákladné, a přitom u nich nelze jednoznačně prokázat dostatečný profit pro pacienta. To by měl být recept, jak rychle ušetřit, aniž by to pacienty jakkoli poškodilo. Lékaři by se tak podle Brodyho mohli postavit do čela těch, kdo odhalují černé díry ve zdravotnictví, a naplnit smysl výroku Marka Twaina: „Konej vždy správně. Většinu lidí tím potěšíš, zbylé překvapíš.“

Protože snaha o hledání děr, kudy peníze utíkají, je univerzální, rozhodl se odborný týdeník Medical Tribune zeptat se představitelů několika lékařských oborů i u nás: Který výkon, diagnostický či terapeutický, se ve vašem oboru dělá, i když k tomu není odborný důvod?

A popravdě řečeno, lékaři opravdu nepřekvapili – ať už chápeme výzvu dr. Brodyho a časopisu Medical Tribune jako vážně míněnou (žádné zásadní návrhy na úspory se neobjevily), anebo jako ironicky provokativní (lékaři hrají v ovlivňování nákladů na zdravotnictví zásadní roli, ale rozhodně se jí nehodlají vzdát).

Za všechny to vyjádřil prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., přednosta Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice a předseda České neurochirurgické společnosti ČLS JEP, když napsal mimo jiné:

„Návrh je americky naivní. Při vývoji nákladů na americkou, ale i naši medicínu však je pochopitelné, že se objeví i kuriózní nápady... Lékař vždy odborně zdůvodní, proč to či ono dělá, i kdyby to bylo z alibismu či zvyku. Zejména když tomu věří a nemocní to chtějí. A již vidím americké chirurgy, jak kroutí krkem zlaté slepici. Vyřadit tlak firem je nemožné, medicína je ohromný byznys. A vždy se budou podávat léky i podle toho, která firma je nejen vyrábí, ale také umí prodat. Může se nám to nelíbit, ale zrušit to nelze. Je to jako bychom chtěli po sítu, aby samo zalepilo díry a přestalo být sítem... Kdyby mi někdo nařídil, ať naleznu pět zbytečných postupů, tak to nedokáži. Avšak snadno naleznu zbytečně opakovaná vyšetření, relativně indikované operace, nesmyslně dlouhé pobyty v nemocnicích, zbytečné návštěvy lékaře. Ale nebudou to lékaři, kdo bude vše zmíněné omezovat, oni se tím živí a navíc – práce je obvykle těší. Každý uhlobaron chce nakopat co nejvíce uhlí, každý zelinář chce prodat co nejvíce zeleniny, proč by lékaři chtěli léčit co nejméně ? "

Možná má prof. Beneš pravdu a návrh dr. Brodyho je americky naivní, kuriózní, hloupý a patří do říše Járy da Cimrmana. Možná byla jeho výzva jen výstřelem do prázdna, a nejen američtí chirurgové, ale ani další zdejší lékaři nebudou ochotni kroutit krkem zlaté slepici.

Ale stejně tak je možné, že tenhle americky naivní návrh s čímsi alespoň o kousek pohne.

A právě v tom je rozdíl mezi Američany a námi - oni totiž dokáží vytvářet vize, které – byť se z nich nakonec může uskutečnit třeba jen část - posouvají o krok dopředu celou zemi. Proto dokázali z té země za pouhých pár generací udělat to, co dokázali.

My se dokážeme všemu jen smát či spíše posmívat, hrabat jen pod sebe a vize pohřbívat dříve, než se stačí narodit. Proto se nedokážeme vyhrabat z postkomunistického marasmu.

Jsem přitom přesvědčen, že nejen prof. Beneš, ale i řada dalších českých lékařů ve své každodenní práci pomáhají svým pacientům a vydělávají si na svůj chléb vezdejší mnoha postupy, které se kdysi mnohým rovněž jevily jako naivní, kuriózní a hloupé. A vzpomínám si na slova prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, který americky hloupě a naivně pravil 20. ledna 1961 ke svým spoluobčanům: „And so, my fellow Americans: ask not what your country can do for you -- ask what you can do for your country.“