Jedním z oblíbených témat masmédií i nejrůznějších pop-akcí je prevence karcinomu prsu u žen. Je sice dobré je včas odhalovat a včas léčit, příroda a život moderních žen v civilizované společnosti si ale vybírají svou daň zcela neúprosně.

Onkolog prof. Luboš Petruželka uvedl v rozhovoru v dnešních Lidových novinách, nazvaném „Falešné těhotenství proti rakovině“, že ženy dnes rodí později, mají méně dětí (většinou jedno), kratší dobu kojí, užívají hormonální antikoncepci – a tím vším se zbavují několika ochranných faktorů proti karcinomu prsu. A zmínil se o tom, že na jedné z onkologických konferencí zazněla přednáška o tom, že prevencí karcinomu prsu by mohlo být umělé navození podobného hormonálního stavu, v jakém se žena nachází ve druhé fázi těhotenství a při kojení.

Sáhl jsem do knihovny, zalistoval v knize „Moc a nemoc medicíny“, kterou jsem vydal v nakladatelství Galén v roce 1998, a připomněl jsem si, co jsem napsal už tehdy:

„Je sice pravda, že lékaři toho o tomto zákeřném onemocnění stále více vědí, že mají k dispozici dokonalejší vyšetřovací metody, a že moderní chirurgické výkony spolu s chemoterapií, hormonální léčbou a dalšími moderními léky prodlužují a zkvalitňují postiženým život a umožňují jim zemřít z méně dramatických příčin. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že rakovina prsu je stejně nevyléčitelná jako kdykoli předtím.
Proč tomu tak je? Skutečně nelze onemocnění předcházet masovým prováděním mamografických vyšetření a včasným zahájením léčby? Tkví příčiny skutečně hlouběji a všechna naše preventivní a léčebná opatření nezmohou více než zabouchnutí vrat stáje, z níž kůň už dávno utekl? Nejnovější výzkumné výsledky nasvědčují tomu, že to tak skutečně je.
Za prvé i zde platí, že jednou z příčin je prodlužující se lidský věk. Ženy už zdaleka tolik neumírají mladé - v dětském věku v důsledku infekčních chorob, při porodu na horečku omladnic - a tak se prostě dožívají nejen více let, ale i jiných onemocnění.
Ale ze všeho nejvíc a především se – za druhé - v uvedeném vývoji odrážejí mimořádné proměny v životě žen, k nimž došlo zejména v několika předchozích generacích.
V celé předchozí historii lidstva přicházela u žen, v převážné většině zdaleka ne stejně dobře živených jako dnes, první menstruace až na konci druhé dekády života. Vzápětí poté se pak dostavilo první z až deseti těhotenství, jež žena za život prodělala. Po každém z nich následovalo poměrně dlouhé, až dvouleté období kojení, při němž se menstruační cyklus zastavil. Už před padesátkou měla řada těchto žen vzhled staré ženy a nastala menopauza. Tohle vše dohromady - pozdní nástup menarche, velký počet těhotenství následovaných dlouhodobým kojením, a konečně časný nástup menopauzy - dovolilo předchůdkyním dnešních žen nejvýše několik desítek menstruací za život.
U moderní, emancipované, dobře živené ženy usilující o profesionální kariéru, je situace radikálně odlišná. Menstruovat začíná kolem dvanáctého, třináctého roku. Do manželského svazku vstupují průměrně v pětadvaceti, při vyšším vzdělání dokonce ve třiceti a více letech. Porodí jedno, nejvýše dvě děti, často aý ve čtvrté dekádě svého života. Kojí je pouze po nezbytně nutnou dobu, pokud vůbec. A menopauza se u nich dostavuje až po padesátce. A výsledek - počet menstruací dosahuje tří až čtyř stovek!
Problém spočívá v tom, že to současně znamená i historicky bezprecedentní počet cyklických změn pohlavních hormonů, jejichž působení zcela nezbytně vede i ke zmnožování buněk v ženském prsu. Není pak divu, že při pravidelném opakování menstruačních cyklů - jen výjimečně přerušených těhotenstvím a kojením - se v některých částech prsu počet buněk zmnoží stokrát i vícekrát, a že se někdy tento proces vymkne zpod kontroly.“

K tomu, co jsem napsal před dvanácti lety, zbývá snad dodat jen dvě poznámky.

Možnost co nejdříve zjistit již vzniklý karcinom prsu a začít jej léčit je rozhodně skvělá - nicméně o skutečné prevenci si přitom můžeme nechat jen zdát. A otázkou je, zda i onen návrh z onkologické konference není jen fantazií. Vždyť fakt, že příroda si nenechá hned tak líbit všechny naše pokusy ji obelstít, dokresluje smutný osud hormonální substituční terapie. Ta byla až donedávna vydávána téměř za všelék či elixír života pro ženy po přechodu. Když se ukázalo, že ženám jí užívajícím nejen nesnižuje, ale často naopak zvyšuje riziko srdečních a mozkových cévních příhod, a že dokonce významně napomáhá i riziku vzniku a rozvoje právě zde zmiňovaných karcinomů prsu, nastal její soumrak.

O to méně lze ostatně doufat, že se příroda zalekne pochodů proti rakovině. Ty snad mohou zvýšit prodeje zázračných kosmetických krémů, tvořených z 90 % vodou a z 10 % falešnými nadějemi, přírodu ovšem sotva porazí.